Silver Rocket

Bonus - Náměstí míru

Musel jsem se nejdřív smířit s tím, že Bonus udělal z MÝHO hoodu („Přijeli jsme rychle, protože jsme z Michle“ – ZŠ Mendíků na škole v přírodě v Tatrách, hehe) SVŮJ hood. Pak jsem se musel smířit s jeho výpovědí z tlupy zločinců. No a pak jsem se musel smířit i s tím, že jeho muziku dneska už miluje každej pitomec. Což je přesně to, co my diehard fanoušci nesnášíme – máme ve sbírce raritní vinyly, viděli jsme tenhle a tenhle kultovní koncert týhle neznámý kapely a nemáme rádi, když se cokoliv z našeho světa ocitne v záři reflektorů. V tom elitářství je i trocha nejistoty, ale rozumím tomu: jsem úplně stejnej, přiznávám.

Takže Božan aka Martin Tvrdý je dneska už fenomén a i když se tomu stokrát brání, musí se s tím smířit (HA – teď je řada na něm!). Navíc je vůbec poprvý v roli toho, kdo musí obhajovat desku, z který se všichni posrali. Z Emems („Dort jak brus“) zmizel do Sporto, ze Sporto („More“) se zrodil Bonus, ale Bonus už je základní jednotka, prvočíslo. „Konec civilizace“ si musel obhájit sám. Každá Božanova kapela se rozloučila na vrcholu, a to je zároveň sakra bič a zároveň snadná cesta ven. Aspoň teď vole ví, jaký to bylo točit „Milimetry ticha“ po „Srdci v kusech zvuku“, cha!

Každopádně ti teď řeknu, jak se má Bonus (a co si myslí) na „Náměstí míru“.

Předně: je to lepší album než „Konec civilizace“. Sorry, na KC jsem hostoval, ale tohle musím říct. „Náměstí míru“ je zvukově překvapivý, tematicky ucelenější, prostě lepší po všech stránkách. Bonus si mohl zvolit tu snadnější cestu a pokračovat v „kariéře“ hvězdy undergroundovýho rapu, ale místo toho se – aspoň jak já to vnímám – postavil čelem k písničkám. Jasně, rap zůstal v drtivý většině případů jeho hlavním vyjadřovacím prostředkem, ale přibyla spousta nečekanejch věcí. Věřili byste mi před rokem, kdybych napsal, že nový album Bonuse bude mít něco ze zvuku Constellation kapel? No a je to tak. Dřevní zvuk „starejch“ nástrojů (akustická kytara, banjo, klavír, kontrabas, housle nebo co), neustálý glitchový těkání z místa na místo, který nenápadně probíhá v pozadí jednotlivejch tracků (škoda, že jste nebyli na Cars and Trains, „Náměstí míru“ má zvukově nejblíž právě k nim) – to všechno míří od tučnejch beatů spíš k Tučnýmu a táboráku. Ale žádná revize Emems se nekoná, musím vás zklamat (až na geniálního kostlivce ze skříně v podobě coveru „Kyslík“).

Co se mi dál líbí na „Náměstí míru“: texty. Na „Konci civilizace“ jsem měl problém s dvěma skladbama: „Dětem“ a „Squatteři, feťáci, anarchisti“. Vedli jsme o tom s panem Tvrdým mnoho učených disputací. Nelíbila se mi popisnost těch tracků, návodnost, banalita (ne obsahová. Formální). Bonus mě vždycky bavil nejvíc tehdy, když mluvil o sobě, ne když mluvil k ostatním. No a na novým albu tyhle „ven otevřený věci“ skoro nejsou a to mě strašně baví. Drobnej problém, kterej se týká „Náměstí míru“, jsem měl ovšem ze začátku s tím, že jsem měl pocit, jako bych některý texty už od Božana už slyšel, jen v jiný variaci. A taky jo - slyšel, ale v jiný variaci. Okruh témat, v kterejch se my umělci patláme, je totiž většinou dost omezenej. Došlo mi pak, že tady máme co do činění ty vole s „autorským rukopisem“ nikoliv s „vykrádáním sebe sama“ (dvě recenzentský klišé v jedný větě – tím jsem ale skončil). No a zrovna já, Aran Epochal se svým zvuk/krajina/poslepu rejstříkem můžu někomu vyčítat opakování se, že jo.

Všichni taky víme, že Bonus je rozenej hitmaker a „mňágažďorpnost“ (v dobrým slova smyslu!) některejch tracků je naprosto přirozená a žádoucí. Proč se stydět za to, že člověk umí napsat dobrou písničku. Ale abysme jen nechválili – jo, „Náměstí míru“ má podle mýho názoru dvě lehce slabý místa. Schválně jestli na ně přijdete, jsou ke konci alba. Jestli jo, berte to tak, že život taky není dokonalej a dokonalý desky jsou mrtvý.

Čili suma sumárum – já myslím, že mu to lidi zase sežerou. Nejsou přece blbý.