Silver Rocket

Badatel aristokrat: Geoff Farina

Včera večer v kavárně Potrvá jsem zažil jeden z nejpodivuhodnějších rozhovorů o hudbě vůbec. S Geoffem Farinou. Chci si to zapsat co nejdřív – dokud to mám čerstvě v hlavě. Nenahrával jsem si, co Farina říkal, a rozhodně jsem nechtěl dělat „interview“. Prostě to nějak vyplynulo. Netvrdím proto, že všechno, co si přečtete, je na 100% přesně tak, jak to Geoff říkal. Ale na určitý věci mám téměř fotografickou paměť (nebo něco velmi podobnýho) – a pozoruhodný kecy o muzice jsou jedna z těch věcí. Takže tohle je dejme tomu z 90% přesnej přepis strašně zajímavýho (aspoň z mýho hlediska) pohledu na hudbu.

Kdybych měl Geoffa Farinu popsat jedním slovem, bylo by to slovo GENTLEMAN. Je to velmi slušnej, tichej, „very well-spoken“, klidnej, ale zároveň i trochu odtažitej člověk, pro kterýho je důležitý soukromí. Na turné cestuje vlakem, skoro nepije, všude je včas, požadavky minimální (spíš žádný). Hodně z Farinovy osobnosti odráží jeho hra na kytaru – přemýšlivá a precizní. Nemyslím to ani v nejmenším zle, ale není to prostě úplně „náš člověk“ typu Scotta McClouda, Oktopuse, Tima Remise nebo Scotta Kellyho. Je v něm něco aristokratickýho (ale nikoliv nafoukanýho!), co mi doteď bránilo najít si k němu osobnější cestu – což se ovšem nevylučuje s tím, jak dlouho a silně miluju jeho geniální muziku.

Taky považuju za důležitý zdůraznit, že se žádnýmu muzikantovi na turné nevrhám kolem krku s výkřikem „Tvoje hudba mi zachránila život!“ nebo něco takovýho. Respektuju, když si ty lidi radši chtějí zalízt do backstage s počítačem, stejně jako jsem milerád k dispozici, když chtějí kecat na baru o blbostech nebo o vážnějších věcech. Je to jejich turné, ať si ho užijou po svým, my se snažíme bejt jen pozorný hostitelé. Geoffa jsem vyzvedl na Hlavním nádraží, cestou metrem do Potrvá jsme prohodili pár zdvořilostních vět, probrali jsme mrazy v USA, pražskou dopravu, blebleble... Prostě klasickej „small talk,“ jak říká Torr.

Proto jsem vůbec nečekal, jak se Geoff po koncertě (vynikajícím!) u dýňový polívky rozpovídal. Ani nevím, co ho k tomu vedlo. Možná uvolněný napětí po hraní? Dvě malý piva, který si dal? Nevím. Dokonce mě dneska ráno napadlo, jestli ho třeba nemrzí, co mi řekl. Třeba jo. Fakt nevím. Najednou to ale nebyl ten aristokratickej a mírně odtažitej Geoff Farina, ale postarší chlápek s obrovskou a vřelou vášní pro hudbu. Začalo to tím, že jsem se zeptal, jak často a jestli cvičí – neznám totiž nikoho, kdo by takhle krásně hrál na kytaru, a coby hudebního dřevorubce mě zajímá, jak se tenhle mně nedostupnej dar dá eventuálně rozvíjet. Farina chvíli obecně mluvil o tom, jak se snaží cvičit i na turné, ale pak se z nějakýho důvodu rozmluvil...

„Hraní je pro mě nejdůležitější věc na světě. Hraní na kytaru, to je pro mě hudba. Každej den hraju od půl čtvrtý do půl šestý na kytaru. Každej den, ať se děje COKOLIV!“ Tohle řekl hodně důrazně. „Jakmile z nějakejch vážnejch důvodů nemůžu hrát na kytaru, jsem nesvůj, v depresi, podrážděnej, špatně se mi spí. Hraní je pro mě nejdůležitější. A nemluvím teď o skládání muziky a práci na písničkách, myslím vyloženě HRANÍ, možnost bejt s nástrojem, kterej miluješ, a kterýmu se snažíš porozumět. Desky, nahrávky, písničky turné – mám to všechno moc rád, ale HRANÍ je pro mě naprostej základ všech věcí, spojenejch s hudbou."

"Moje žena je naštěstí v tomhle podobná, oba máme svoje obory, kterejm se věnujeme na sto procent a víme, že nemůžeme mít děti, protože třeba já bych byl hodně špatnej otec. Pokud jde o hraní a o hudbu, dokážu bejt velmi sobeckej. Asi jako dítě, který si často hledí jen svýho. Takhle přesně já to mám s hraním na kytarou a ona tomu naštěstí rozumí."

"Když jsem končil s Karate, došlo mi, že se musím dostat ještě hlouběji do historie hudby a že mě neuspokojuje ´indie rock´- nebo jak tomu mám říkat. Studoval jsem písničky starejch bluesmanů a pouštěl si je zpomaleně třeba stokrát za sebou, než jsem zjistil, jak přesně hrajou svoje věci. Strávil jsem na jedný skladbě třeba i několik let, než jsem jí správně uchopil. A hrál jsem, hrál, hrál. Cejtil jsem, že na to ještě nemám, ale nepřestával jsem hrát. Věděl jsem, že se jednou dostanu k jádru tý hudby, ale nedokázal jsem odhadnout, jak dlouho mi to bude trvat. Ale hrál jsem bez přestání a studoval všechny starý písničky, všechny nejstarší dochovaný bluesový a country nahrávky. A po nějaký době jsem cejtil, že tý hudbě najednou rozumím, že ji mám v sobě. Byl to racionální proces studia a učení – asi jako když jazzovej muzikant cvičí jazzovej standard a ví, že aby se mohl rozvíjet dál, musí nejdřív zvládnout ten standard. Musí ho umět zahrát rychle, pomalu, pozpátku, vzhůru nohama, musí to mít řemeslně zvládnutý. Já jsem prostě věděl, že je bezcenný skládat vlastní písničky, než dostatečně porozumím těm úplně nejstarším songům, co kdy byly složený.“

Naprosto mě to fascinovalo – napadlo mě, že tenhle člověk míří k nejhlubším kořenům hudby podobně jako třeba Daniel Higgs, jenomže zatímco Higgs na to jde čistě intuicí (čemuž přesně rozumím), Geoff má tenhle proces promyšlenej. A jeho hudba přesto neztrácí naléhavost a cit. Řekl jsem mu, že se mi zdá zajímavý, že jeho muziku oceňuje v podstatě punkový publikum, přestože „punk“ a všechno, co s tím souvisí, je mimo jiné i o odmítání tradičních hudebních schémat.

„To je pravda a často mě to taky napadlo,“ odpověděl Farina. „Ale já miluju rock i punk, miluju syrovou muziku. První desky Rolling Stones patří mezi moje nejoblíbenější alba všech dob. Víš, já jsem hodně velkej puntičkář, všechno musí bejt perfektní a všechno musí bejt připravený a musím na to mít klid. Nedovedu si proto představit chaos a zmatek, v kterým vznikaly desky Rolling Stones – a možná právě proto je tam tolik emocí a krásy. Nebo si vezmi to, co dělá Chris Brokaw – nehraje kdovíjak technicky nebo tak, ale z jeho zvuku leze něco, co já nedovedu v hudbě zachytit, nedovedu zachytit emoce v tak syrovým stavu. Vím prostě, že to nedokážu, že na to nemám nadání. Někdy mám radši ty nejstarší bluesový standardy než svoje písničky, ale na druhou stranu vím, že i svojí hudbu dokážu zachytit nějakou náladu."

"Naopak současný indie ´country´ zpěváci, všichni ty kluci, který pár let zpátky objevili Townese van Zandta a myslí si, že když za sebou poskládají éčko, déčko a géčko, tak že to automaticky funguje – nevěřím jim ani notu. Je strašně silně cejtit, že to je jen povrchní muzika, že to nejde k jádru a že to nerespektuje tradici. A přitom country je především o tradici; o tom, že si uvědomuješ, co udělali zpěváci a kytaristi a muzikanti před tebou. Je to jedna linie, spojená v čase. Je v ní všechno to, na co můžeš navázat, pokud se tomu opravdu otevřeš a zasvětíš tomu část života.“

Došlo mi, že poslouchám chlapíka, kterej vyzařuje obrovskej vnitřní mír, ale zároveň má v sobě nikdy nekončící neklid, spojenej s puzením objevovat starý/nový souvislosti – zasazovat dávný obrazy do současnejch rámů. Je to nikdy nedokončená práce (opravdu PRÁCE, žádnej blabla „tvůrčí proces“) a Farina k ní přistupuje s maximální pokorou. Mluvil pak taky o tom, že po x letech zkouší s rockovou kapelou v Chicagu a jaký to bylo, když končili Karate, ale nic z toho už si nepamatuju natolik přesně, že bych se odvážil to interpretovat. A nebylo to ani tak zajímavý, jako tohle.

Ten koncert v Potrvá byl skvělej a díky za něj! Fotky jsou od Kryštofa.