Silver Rocket

New Dog: boxer v nejistotě

Anar Badalov má super křestní jméno - skoro jako Aran. Jinak toho ale o něm moc nevím. Jen to, že hrál v Metal Hearts (zaznamenal jsem, mám jednu desku, docela OK), v Travels (měl jsem hodně rád, to poslední album je skvělý), a teď má vlastní projekt New Dog. Jo a boxuje, čemuž fandím. Debutová deska "Lost Weekend" z konce loňskýho roku mě úplně nečekaně dostala, je tam pár mimořádně silnejch míst. New Dog jede na první evropský turné a čtyřikrát zahraje i v Česku (termíny na konci rozhovoru, v Praze je 9. února v Potrvá) a tady je rozhovor Arana s Anarem.

Když v hrál v kavárně Potrvá Geoff Farina (mimochodem, byl to vynikající koncert!) všimnul si letáků New Dog a říkal nám, že tě máme pozdravovat. Znáte se dobře?
Známe se, ale ne díky muzice. Pracuju v MIT Press, což je nakladatelství bostonský univerzity. Jsem tam už pět let a spousta toho, co vydáváme, je pro mě hodně složitý – lingvistika, robotika, filozofie atd. – ale mám tam pár fakt dobrejch přátel. A knihu, kterou překládal právě Geoff Farina, budeme vydávat někdy příští rok.

Na tvým webu jsem si všimnul, že boxuješ. Jak ses k tomu dostal? To není zrovna typickej sport pro „písničkáře“, haha... 
Začal jsem asi před čtyřma rokama. Necejtil jsem se tenkrát zrovna zdravě a přes léto jsem přibral asi 40 liber (18 kg), protože jsem jedl spoustu zmrzliny. Když jsem začínal trénovat, nebylo to nic příjemnýho, ale bylo skvělý zase se cejtit propojenej s vlastním tělem. A jak jsem začal zápasit v ringu, ten pocit se ještě stupňoval. Jsem docela úzkostnej člověk a pomáhá mi, že se mezi čtyřma provazama musím spolehnout jen na svoje instinkty: zazní zvon a nemáš nikoho, na koho by ses mohl spolehnout. To se mi líbí.

Jaký lidi potkáváš v ringu?
Všechny divný typy, jaký si jen dokážeš představit. A samozřejmě spoustu macho bláznů. Ale na boxu je skvělý, že ten lepší bojovník nakonec zůstává a nezáleží na tom, kdo to je nebo jak vypadá.

Takže když sundáš boxerský rukavice, vezmeš kytaru a skládáš tu introvertní, něžnou muziku...
Musím se přiznat, že posledních pár měsíců jsem se soustředil hlavně na nahrávání „Lost Weekend“ a box šel na chvíli stranou. Taky nemám žádný sny ohledně kariéry v ringu, pořádná příprava vyžaduje spoustu času.

New Dog jseš jen ty a nikdo jinej, je to tak?
Jo, na „Lost Weekend“ hraju sám na všechno. Nahrál jsem si to sám u sebe v pokoji. Na turné se mnou ale bude můj kamarád James, postará se o druhou kytaru a nějaký klávesy a samply a tak. Ty skladby jsou jednoduchý samy o sobě a bojím se, že kdybych je hrál úplně sám, nudil bych publikum.

A plánuješ zůstat sám?
Nejsem si jistej. Vím o sobě, že nejsem ten úplně nejpříjemnější člověk, pokud jde o nějakou spolupráci. Možná je těžký se se mnou na něčem dohodnout. Vím naprosto přesně, jak chci, aby věci zněly, a nechci u toho dělat žádný kompromisy. Dělám dost kompromisů v každodenním životě, takže nechci dělat žádný v hudbě.

Tomu rozumím. A jak si vlastně po hraní v kapelách užíváš sólo koncerty?
Když se na pódiu nemůžeš spolehnout na žádnýho parťáka, je to zároveň děsivý, ale tak osvobozující. Pracuješ vlastním tempem, máš vlastní pravidla. Někdy se zblázním a jedu na plnej výkon a nemusím k tomu nutit nikoho dalšího. Často jsem v kapelách taky vyčítal sám sobě, když se něco nedařilo – to teď nemám. Ale hrát živě sám je občas stresující: můžu jen doufat, že lidi si předem zjistí, že jdou na v podstatě tichej koncert a přistoupí tak k tomu. A když se bojím, jak ty křehký skladby vyzní, vzpomenu si na svoje oblíbený muzikanty – třeba na Jasona Molinu nebo Marka Linkouse ze Sparklehorse – a na to, jak naopak nechají ty strohý tichý písničky ještě víc odhalený. A to pomáhá. Ne že bych se s nima proboha chtěl srovnávat, ale pomáhá mi si uvědomit, jak to dělají oni.

Nemůžu se tě nezeptat na obal tvojí desky. Je takovej... zneklidňující, vlastně docela děsivej. Co to je?
Jo, chápu, je to určitě zneklidňující. Nejseš první, kdo mi to říká. Je to obraz od malíře jménem Vasilios Paspalis a když jsem ho na webu hifructose.com objevil, okamžitě jsem věděl, že to musí bejt obal mýho alba. Nemohl jsem z toho psa spustit oči. Na webu je napsáno: „Jeho obrazy působí jako nepříjemný pocit, který najednou máte na důvěrně známém místě: jako když se vrátíte do svého bytu a zjistíte, že nábytek stojí trochu někde jinde, než stál.“ A to je přesně ten pocit, kterej jsem se snažil zachytit i v hudbě.

Povedlo se ti to... Díky za rozhovor a brzo na viděnou. Ještě: co budeš na turné poslouchat v autě?
Haha, zrovna o tom přemýšlím, fakt! Vezmu něco z toho, co hodně poslouchám poslední dobou:

Sparklehorse – Vivadixiesubmarinetransmissionplot
Townes Van Zandt – s/t
Bill Frisell – Big Sur
Lee Hazlewood – Trouble is a Lonesome Town
Daughn Gibson – All Hell
F.J. Mcmahon – Spirit of the Golden Juice
Songs: Ohia – Magnolia Electric Co.

New Dog v Česku:
8. února - Plzeň, Zach´s Pub
9. února - Praha, Potrvá (+ Vlněna akusticky)
10. února - Neratovice, Mlýn
11. února - Ústí nad Labem, Mumie