Jak přežít na turné, II. díl
Ivan 2. 4. 2006
Vždycky jsem chtěl řídit pro metalovou kapelu, kterou mám rád. Všichni moc dobře víte, jak metal miluju. Konec konců, otravuju vás s tím pořád. Metal sem, metal tam, ale když už konečně došlo na lámání chleba, proměnila se moje vize metalovýho ráje v malou noční můru. Předem upozorňuju, že jméno kapely zůstane utajený, protože materiál, který je uvedený níže, je dost kompromitující.
Nevím, jestli je to tím, že jsem doposud řídil hard core kapely, ke kterejm mám nejblíž, nebo jestli nejsem schopnej skousnout dost jinej a o to svéráznější životní model, nicméně kdo mě zná, ten si mě asi zařadí mezi ty nejvíc cheesy hard core týpky z poloviny 90. let. Je jasný, že ne každej by měl bejt straight edge a vegetarián, ale najdou se jedinci, který to jednou zkusili a rozhodli se, že jim to bude vyhovovat po zbytek života. Nikomu to necpu a tak bych byl rád, kdyby to fungovalo i opačně.
Tak jo... metal. Původně jsem myslel, že kapela, která sice hraje metal, ale má relativně politický texty, by mohla vybočovat ze směru, kterej v metalu cejtím. Odosobnění, hřbitovní smrad a tupý pózy. Cateringovejm otázkám čelím poměrně často a většinou u lidí, který maj vybranej jídelníček, nebo jsou v Evropě poprvé. Ani jedno nebyl případ mojí kapely. "Co to je?", zazněla otázka. "Nevim, vypadá to jako kuřecí šunka." A byla to kuřecí šunka. "Aha, můžeš se někoho zeptat, co to je?" Jdu za člověkem, kterej se staral o catering a ptám se: "Prosim tě, co je tohle?" "To je kuřecí šunka". BINGO! Kytarista, kterýmu je shodou okolností 34 let, přichází s teorií, že žere všechno, protože stejně všichni jednou chcípneme. Tomu říkám moudro! Příště mě ale neotravuj s kuřecí šunkou.
Na příští turné s náma jede Ivááááááán!
OK, kdo jel někdy do Finska na ferry společnosti Viking Line (tak tuhle společnost musí šéfovat minimálně zpěvák Impaled Nazarene, už podle názvu), ten ví, že devítihodinová cesta je jedna velká party, na který se všichni zúčastněný seřežou do němoty. Existují dokonce speciální jízdenky pro studentstvo, aby se znuděný finský teenageři měli kde bavit a nepřemejšleli o sebevraždě. Trik je v tom, že Finové nastoupěj třeba v Turku na loď, jedou devět hodin do Stockholmu, kde nevystoupěj, ale pokračujou zpátky do Turku. Suma sumárum, 18 hodin alkoholovýho kómatu.
Moje kapela věděla, do čeho jde! Neměli jsme sice zabookovaný kabinky, což byla pro mě, kterej spal minulou noc 3 hodiny, útrpná vize, nicméně kytarista-veterán přichází se skvělým nápadem: "Musíme co nejdřív navštívit tax free shop a nakoupit chlast, než to skoupěj Rusové. Pak se sdělám do němoty a je mi jedno, kde to zalomím." Tak tomu říkám plán! Naštěstí jsou v kapele i soudnější povahy, který uznaly, ze by nebylo od věci mít aspoň jednu kabinku se čtyřma postelema pro šest lidí.
Já jsem se odporoučel do restaurace a zakoupil si permici za 23 eur. Po celodenním půstu mi přišly švédský stoly s tunama žrádla jako dobrej nápad. Po hodině se vracím do naší kabinky, kde byla narvaná celá kapela. V prostoru 2x4 metry se vznášel hustej alkoholovej opar. I abstinent rozezná pivo mixnutý Jägermeisterem. Už jen po čichu to je vražedná kombinace. K tomu ještě devadesátka alko mouder. OK, dávám sprchu a jdu si lehnout. Přes sluchátka iPodu rozeznávám pouze tlumenej rozhovor a za zvuků Vangelise sklouzávám do hladiny beta. Probouzí mě tlučení na dveře kabinky asi o 2 hodiny později. Slejzám z postele, radost nemám. Každej totiž vyfasoval klíč, kterej někdo dozajista ztratil. Hoši jsou kvalitně upravený a flirtujou na chodbě s mladejma Ruskama, který si z nich dělaj prdel. Povinná ruština na základce a střední mě ujistila, že z tohohle dialogu nic nebude, kluci.
Chcete si pořádně zachlastat? Kupte si lístek na Viking Line!
Lehám si zpátky na palandu, aby mě po asi půl hodině probudilo divný cákání vody. Posadím se na posteli a nevěřím vlastním očím. Bubeník sedí na palandě naproti a zvrací na podlahu mezi postele, a to tak, že 4x a hodně. Hned, jak vyprázdnil jícen, si lehnul zpátky a něco mrmlal. Všichni asi víte, jak dokážou smrdět alkoholový blitky v takhle uzavřeným prostoru.
OK, lezu dolů a čekuju tu spoušť. Hromada blitek na bílým ručníku a pod tím vším nějaký džíny. Rozespale mžikám po nohavicích. Sakra, takhle ohrnutý nohavice tu mám jenom já. Kurva! To jsou moje džíny?! Ptám se blitkomana, jestli to po sobě hodlá uklidit. Odpověď žádná. Jdu do sprchy, házím svoje nejoblíbenější gatě pod proud vody a na to celou tubu sprchovýho gelu. Nakukuju zpátky do místnosti, kde světlo probudilo basáka. Ptá se mě, co se stalo, a neveřícně kouká na mrkvovej koláč na podlaze a na můj nasranej xicht. Džíny jsou z nejhoršího a já jdu na finský lodi jenom v kraťasech a messenger bagem hangoutovat do veřejných prostor. Není divu, že jsem středem pozornosti. Vzal bych si druhý kalhoty, ale podpalubí je během plavby zavřený, takže musím vydržet teenagerský posměšky.
Ráno nasedá do auta parta zombies, který nemaj tušení, kde jsou, a okamžitě usínaj. Házím svoje kalhoty pod topení auta. Na poklopci je kus mrkve. Spal jsem 2,5 hodiny. Po třech hodinách se dívám po aktérovi mrkvovýho matche a víc než nasranost cejtím soucit. Ten člověk je úplně zdevastovanej. Má blitky na tričku, ponožkách i kraťasech a očividně největší okno ve svým životě. Co z tohohle článku plyne, nechám na vás. Já jsem jenom zvědavej, co mě potká na cestě Helsinki-Stockholm, která nás ještě čeká.
