Silver Rocket

Banánova pozvánka na Unbroken

To, co se ještě před pár lety zdálo nemožné, se stává skutečností. Po 17 letech se do Prahy vrací Unbroken. Kapela, bez které by hard core scéna asi vypadala úplně jinak a která vám dokázala v několika minutách obrátit život úplně naruby. Nejsem si úplně jistej, jestli je to vůbec možné nějak vysvětlit, protože je jiná doba a navíc všechno okolo téhle kapely bylo vždycky hodně osobní. Na druhou stranu v tom byla a je její největší síla. Parta kluků ze San Diega, která vtrhla do rozjeté straight edge hard core scény první poloviny 90. let s úplně jiným přístupem, než bylo do té doby běžné. Na nohách lakýrky, krátké černé kalhoty, bílé ponožky, košile a účesy ve stylu Elvise nebo Morrisseyho. K tomu všemu tlusté černé X na rukách a oproti tehdejšímu pozitivnímu trendu texty o tom, jak je težký fungovat sám se sebou, o depresích, o nešťastné lásce a v neposlední řadě o zcela reálných myšlenkách na smrt. Byly to naprosto otevřené výpovědi obyčejných kluků o věcech, kterým rozuměli zase obyčejní kluci a obyčejné holky. Frustrace, zlost, deziluze a zároveň touha to všechno nějak zlomit. Jednou z cest k tomu byla právě hard core kapela, která všechen nahromaděný přetlak uvolňovala pomocí ničivé muziky a textů, které nebylo možné dostat z hlavy. Unbroken ke všemu přistupovali se smrtící otevřeností a téměř až sebezničující energií a tak se i v jejich hudbě neopakovatelným způsobem potkaly vlivy, které by jinak nemohly fungovat dohromady. Slayer, Morrissey, Stray Cats, Misfits, Benny Goodman, Joy Division (od nich nahráli geniálně cover Love Will Tear Us Apart) a všechny ty skvělé hard core kapely té doby jako Undertow, Four Walls Falling nebo Groundwork. Přidejte k tomu pět rozdílných, ale silných osobností, neortodoxní přístup k věci a obrovskou dávku obyčejné lidskosti a uvěřitelnosti a máte kapelu, jež beze zbytku naplnila podstatu pojmu hard core. A to hlavně díky tomu, že to pro ni nikdy nebylo jen o scéně, ale především o tom, jak přemýšlíme a jednáme. Tohle byl způsob, jak všechny ty negativní emoce přetavit v silné pozitivní poselství – my víme, že to bolí a nic není v pořádku, ale je třeba s tím bojovat a začít vždy sám u sebe. Možná i proto má v bookletu desky Life Love Regret každý člen svou osobní stránku, kde píše o tom, co cítí, a přidává i pár obrázků nebo fotek. Eric Allen mluví o tom, jak se pokusil o sebevraždu a že doufá, že už to nikdy neudělá, protože to slíbil těm, co miluje. Vedle textu je fotka lístku na autobus z Washingtonu do San Diega. Nastoupil do něj poté, co utekl přímo z podia při koncertě v DC a pak jel několik dní zpátky domů přes celou zemi a nikdo nevěděl, kde je. Steven Miller napsal mimo jiné tohle: "Je mi právě 18 let. Zrovna jsem vyšel střední školu a podle názoru mých rodičů nesměřuju nikam. Ale jak můžu někam směřovat, když nenávidím vše, čím bych podle nich měl být. Nevidím sám sebe jako kariérního otroka bojujícího o přežití v neustálé snaze vydělat dost peněz. Vidím svého otce a je mi ho tak líto. Pracuje opravdu tvrdě a teď to vypadá, že přijde o místo, protože vláda rozhodla, že jeho pozice už není důležitá. Vypadá to, že opravdu není žádná cesta z tohohle systému. A tak jsem si jako únik zvolil hudbu." Nutno dodat, že se přidali tisíce kids na celém světě, koncerty byly jedna obrovská vřava, kde si všichni mohli vyřvat plíce a desky Unbroken jsou dodnes opatrovány ve sbírkách jako něco, co nám před mnoha lety změnilo život. Bez jakéhokoliv patosu. Bez vypočítavosti. Bez snobismu a posranýho "cool" aspektu. A v tomto duchu se nese i návrat zpátky na podia. Osobně vlastně nenávidím reuniony, ale tady je to opět jinak. Všech těch pár koncertů, které zatím po svém návratu odehráli, byly benefity. Z jednoho putovalo 10 000 dolarů do Chiapasu v Mexiku, z dalšího 12 000 pro jejich kamarádku, která trpěla nevyléčitelnou nemocí a zbýval jí rok života. Byla z chudé rodiny a Unbroken ji ty peníze předali s tím, ať je procestuje, protože to si vždycky přála. Z koncertu v Londýně v roce 2010, který byl mimochodem naprostý masakr, putovaly peníze na May Day v Praze. Všechno to bylo navíc většinou v malých klubech, bez ochranky, stupidních bariér, debilního násilí a podobných věcí, ale naopak s výzvou na začátku ať si to lidi užijou naplno, ale hlavně si neubližujou mezi sebou, protože tohle na jejich koncerty nepatří. A stejné to bude i teď v Praze, kam se podle slov Roba Morana (jeden z nejhodnějších lidí, co jsem kdy potkal) chtěli vrátit ze všeho nejvíc. I díky Ericovi, který v roce 1997 nakonec opravdu dobrovolně opustil tenhle svět, a jeho maminka říkala, že z evropského turné 94/95 vzpomínal nejvíc právě na Prahu. Tenhle večer bude absolutně výjimečnej, protože na podiu budou stát chlápci, který jsou stejný jako před dvaceti lety, a připomenou nám aspoň na chvilku, jaký to bylo skvělý. Bez internetu, mobilů, Twitteru, Facebooku, jen s kupou posbíranejch letáků, zaškrtaným tištěným katalogem od Day After a pocitem, že nám pár lidí rozumí. A ti z vás, kteří to nezažili tenkrát, dostanou šanci teď. Šanci s největší pravděpodobností poslední. Tak ať ji sakra nikdo nepropásnete!

Banán

Unbroken zahrajou 28. dubna 2012 v Akropoli na Žižkově.