Silver Rocket

2000 slov nebo Několik vět o Medvedím singlu

Aran 21. 8. 2012

Napadlo mě pár věcí v souvislosti s novým 7“ splitem Bene / Aran Epochal, kterej nedávno vyšel na Silver Rocket. Tahle celá „medvedí“ věc si totiž žije svým zvláštním životem od samýho začátku a to mě na tom baví snad úplně nejvíc.

Když jsem v roce 2010 psal recenzi na remixový album Peťo Tázok & Karaoke Tundra (čtěte když tak TADY), ani ve snu by mě nenapadlo, že s těma lidma budu jednou dělat muziku. Nemám na to potřebný „skills“ a jako Aran Epochal jsem se vydal jinou cestou. Jsem zcela ponořenej do tý svý „jeskynní hudby,“ nehodlám se ještě dlouho vynořit a nehodlám ani nikoho přemlouvat, aby to poslouchal a miloval. Naprostá spokojenost, pokora a neustálá zvědavost na cestě za zvukem, to mi stačí.

Takže když Bene zmínil možnost spolupráce, zíral jsem na to s otevřenou pusou. Věci, co tenhle chlapík dělá, sleduju s velkým respektem, ale až do nedávna jaksi „z dálky.“ Necejtil jsem se kompetentní nějak přispět, ale lákalo mě to strašně strašně moc. Yoz mi v tom nakonec byl velkou oporou – a výsledkem je podle mýho názoru skvělej split, složenej ze čtyř rovnocennejch položek: Bene / Yoz / Karaoke Tundra / Aran Epochal. Snažím se svoje singly nijak nekomentovat a „nedovysvětlovat“ (pokud se někdo vyloženě nezeptá), ale v tomhle případě jsem jen jedním ze čtyř protagonistů, takže to snad tolik nevadí.

Co mě na tom baví: zvukový prolínání těch čtyř přístupů, určitá nekompromisnost celýho projektu a rychlý rozhodnutí v rámci jeho realizace (na to já hodně dám – víte stejně dobře jako já, že samuraj se má rozhodnout během sedmi nadechnutí: delší váhání přináší špatný soudy).

A jedna důležitá věc. Já NEJSEM muzikant. Lidi jako Yoz, Bourek nebo Orel – to jsou muzikanti. Šikovný lidi, který uměj napsat písničku a uměj to udělat tak, aby to bylo tyvole vkusný atd. Já jsem v kategorii „dělníků muziky,“ s Unkilled Workerem si v tom chlívku krájíme akordy. Pro to, co chci zachytit, mi to ovšem bohatě stačí – naučil jsem se vystačit si s tím málem, co mi bylo nadělený, a ty těsný mantinely mi naprosto vyhovujou.

Na druhou stranu – a je mi jasný, že to nevyhnutelně bude vypadat jako nafoukanost – cejtím, že co mi bylo upřený v notách a tónech, to mi bylo sesláno v práci se slovama. Jinejma slovama: slovama vládnu. Je to moje království jak Sandmanova noční říše, rozumím každýmu odstínu a dovedu ho vyvolat. Chápete, že jo.

Pomalu se tak dostávám k jádru. Často si při poslechu nějaký skvělý hudby řeknu: „Tyvole to mě sere, že jsem tohle nevymyslel.“ Ale skoro NIKDY si při poslechu čehokoliv neřeknu: „Tyvole tenhle text je mimo všechny souřadnice, na to nemám.“ Tím nemyslím, že bych uměl řadit slova nejlíp na světě, jen prostě cejtím, že to UMÍM. A je jen pár lidí, ke kterejm v tomhle ohledu jaksi vzhlížím s úctou a respektem.

Jedním z jich je právě Bene.

To, že si můžeme vzájemně vyměňovat nálady a nápady pomocí slov a rýmů, je fantastický dobrodružství. Těším se z toho a užívám si to, inspiruje mě to. Nejsem zpěvák, muzikant a už vůbec ne rapper, jen si do toho tak nějak instinktivně mluvím a cejtím, že díky Benemu, Yozovi a Karaoke Tundrovi to do sebe celý zapadá jako máloco, co jsem kdy v muzice zažil.

Díky za to!