Silver Rocket

Adam - Minister of Foreign Affairs

Aran 19. 6. 2013

Když dá generál Torrus povel, nevyplatí se odporovat. Takže když mě soudruh generál pověřil, abych před SRSS sepsal text na téma „Minister of Foreign Affairs („Adam – neco o osobnosti jako Oktopus, Remis atd.“), okamžitě jsem se do toho pustil. Jestli vás teda zajímá, jaký to je dostat pár lidí a kapel přes oceán na starej hrad mezi Prahou a Plzní, čtěte dál.

Posledních pár let se zabejvám tím, že pomáháme (občas ještě s Banánem) kapelám na turné. Říkáme tomu Amigohome (web je TADY) a vůbec nevím, proč jsem se do toho kurva pustil. Patřím k lidem (jsou ještě takový lidi?), který se nervózně převalujou v posteli a nemůžou usnout, když v doručený poště nechali třeba dva nezodpovězený e-maily. Snažím se věci řešit rychle a přímo. Potřebuju ANO / NE (případně JAK) a potřebuju to rychle. To není nějaká úžasná charakterová vlastnost, kterou se chlubím, to je vzhledem k mýmu životnímu tempu čirá nutnost.

No a bookování turné znamená čekat na nejistý odpovědi dlouhý tejdny, a pak se po několika měsících od potvrzení koncertu občas dozvědět, že dotyčnej promotér to vlastně nemůže udělat, protože má najednou hodně práce / málo peněz / osobní problémy / lidi teď nechoděj. Pár kolegů Poláků v tomhle v poslední době vyniká. Zároveň ale musím říct, že lokální borci tady v Česku jsou v tomhle boží a vzorný a kdyby nebylo jich, tak se některý kapely podívají na Točník leda tak na dovolenou, ne na koncert. DÍKY!

Zkrátka: tahle posraná aktivita sežere strašně času, je to milión urgujících e-mailů a blebleble a je to naprosto na nervy. Zároveň ale tak člověk pozná SKUTEČNEJ CHARAKTER některejch kapel. Pozná, co všechno jsou ochotný obětovat, aby mohli zahrát svojí muziku pár lidem mimo svůj kontinent. A hlavně – z jakýho jsou těsta. Nedělal bych s žádnou kapelou, která píčuje na to, že musí věčně sedět v dodávce. Na to nemám energii ani čas. Takže jsem pár z nich poslal do prdele a spolupracuju jen s dospělejma lidma.

Jak to souvisí se SRSS? Možná jste zaregistrovali, že hlavní abych tak řekl POSLÁNÍ (sic!) Silver Rocket je pomáhat lokálním kapelám. A troufám si tyvole tvrdit, že se nám to docela daří. Přes 50 desek převážně místních borců v katalogu SR je toho důkazem. Silně věříme, že Zkouška sirén je stejně dobrá jako třeba Keelhaul. Že Fetch! by se neztratili na Dischord Rec. Že Planety by dostali do těžký situace například Afghan Whigs, kdyby před nima hráli. Že Kontroll jsou nejlepší punk od časů Esgmeq. Neděláme prostě rozdíl mezi „cizí“ a „českou“ muzikou.

A bereme to stejně i z druhý strany: některý kapely, s kterejma jsme si během těch let sedli víc do noty, vnímáme v podstatě už jako místní borce. Kdyby třeba Sohrab, kytarista Obits, žil v Praze, jsme si jistý, že byste ho potkávali na vstupu na koncertech s lahváčem v jedný a s razítkem v druhý ruce. Byl by prostě v ÚV SRR, nebylo by vyhnutí. To samý Tim Remis nebo Oktopus z MRC Riddims. A další místní borci, který jen mají tu smůlu, že žijou v Chicagu, Dallasu nebo v New Yorku.

Proto jsme si při desetiletým výročí zkratky SRSS řekli, že bysme to konečně jednou mohli promíchat a pozvat místní borce z obou stran oceánu. Nástroje na to máme, tak proč to tyvole nezkusit. Měli jsme ale pár kritérií:

1) Za tou kapelou jsme si museli stoprocentně stát. Žádný pochybnosti. Jsme koneckonců sekta, tak si tohle musíme hlídat.
2) Ta kapela musí pochopit, jaká je to kurva ČEST hrát na SRSS.
3) Reakce tý kapely musí bejt stejná, jako když jsme Scottu Kellymu z Neurosis napsali, že máme super nápad udělat jeho koncert v lednu na starým hradě, kam možná kvůli sněhu ani nevyjede autem, kde není žádná „backstage,“ kde se pravděpodobně posere zimou, a kam třeba přijede jen pár desítek bláznů: „Holy fuck, let´s do it!!!“

Takže ty kapely máte v line-upu (jak říká Pechy „playlistu“) letošního SRSS. Pro pořádek je možná zajímavý uvést ještě ty, kterejm jsme taky napsali a který do toho strašně chtěli jít, ale nepovedlo se to zařídit kvůli praktickejm důvodům: Pontiak, Troy Von Balthazar, Boduf Songs, Astronautalis a Coal Train. Tak někdy příště!

Teď si vezměte, jak je třeba pro Bellini těžký, aby se vůbec dostali na jedno místo. Basák Matthew Taylor (hrál i v Don Caballero) je z Dallasu. Giovanna a Agostino jsou ze Sicílie. A Alexis byl naposled v New Yorku. Spousta těch lidí má taky jen jednu možnost v roce podívat se do Evropy, protože mají práci / rodiny / povinnosti doma atd. A dál: Obits mají nahranou novou desku, která teprve vyjde na Sub Popu, to samý Bellini (jejich album s Albinim opět na Temporary Residence). Oni se ale rozhodli vyjet na turné ne na podporu novýho alba, ale aby mohli zahrát na SRSS, kde ale dostanou ty samý peníze, co by dostali za hraní na 007 v rámci turné – nehrajou za žádný „festival money.“ K tomuhle já tyvole chovám NEKONEČNEJ respekt. Jako nesnažím se naznačit, bůhvíjak ty lidi nejsou „punk“ a „diy“ jen proto, že hrajou na SRSS (hrát tam teď o víkendu to bych se posral štěstím – super prostředí před skvělejma lidma, sen každýho), ale chci jen zdůraznit, že mají víc možností – a nadšeně souhlasili s točníkovskou verzí, i když třeba pro jejich „kariéry“ atd. není tou nejjednodušší.
Tak.
A teď teda k Torrovu zadání. Co by vás tak mohlo zajímat?

TIM REMIS
Jeden z nejhodnějších lidí, co znám. Kdybych se ztratil někde uprostřed Ameriky a měl jen jeden telefonní hovor, asi bych zavolal Timovi. Myslím, že by přijel. Pokud zrovna nejede linkovým autobusem z Berlína do Prahy a omylem nevystoupí v Teplicích („it seemed like a big city!“), je maximálně spolehlivej. Muzika z něj plyne naprosto přirozeně, není nástroj, na kterej by neuměl hrát. Když jsme měli koncert v Olomouci, šel jsem asi ve tři ráno spát, ale Tim si vzal banjo a zamířil s Černochem do nějakýho nonstopu, kde do šesti do rána hrál místním ožralům (je z toho video někde na YouTube).

MRC RIDDIMS
Alap neboli Oktopus nebere drogy, ale frčí na HUDBĚ a na ŽIVOTĚ. Neznám víc pozitivního člověka (ne že by to byla vlastnost, kterou nějak přehnaně cením, ale v Oktopusově podání je skvělá). Hraje KDEKOLIV a má to RÁD a nejradši by hrál FURT a BAVÍ ho to jako svině. Je fascinující povídat si s člověkem, kterej hrál s Dälek coby support Tool v arénách pro desítky tisíc lidí, a teď hraje pro pár desítek (v lepším případě) bláznů někde na konci světa. A věřím mu, že je teď šťastnější. Když nám napsal, že u novejch tracků MRC Riddims, který vyšly na splitu s Karaoke Tundra, cejtí stejnou euforii, jako když s Dälek točili debut „Negro Necro Nekros“ (1998), skoro jsme se posrali. Dälek jsou tyvole v mejch očích stejně důležitá kapela – NEPŘEHÁNÍM – jako The Clash nebo Bad Brains. A slyšet takhle mluvit člověka z Dälek, kterej načíná další část svý dráhy splitem na Silver Rocket a Lokal Rekorc, to je síla. Jo a Alap coby kluk bubnoval v punk / HC kapele, to jsou jeho kořeny.

BELLINI
K těmhle lidem chovám velkej respekt. Agostino a Giovanna hráli v Uzeda, tyvole v UZEDA – jedna z legenda na Touch and Go, rok vzniku 1987, to jsem ještě poslouchal Europe. Tyhle lidi nám to tady prošlapali. Jestli jste se někdy ptali, proč Steve Albini tak miluje všechno italský, Uzeda a Bellini patří mezi hlavní důvody. A Agostino je jeden z jeho nejoblíbenějších kytaristů. Bellini je zvláštní kolektiv, propojenej na dálku přes celej svět – a ze všech těch lidí je cejtit zvláštní tichá zarputilost. Hele a může bejt zarputilost uvolněná? Jestli jo, tak to jsou Bellini. Z mýho pohledu je to skrytá perla celýho SRSS a hluboce se klaním.

AUXES
Dave Laney (ex – Milemarker) je stručnej, přímej, rychlej a spolehlivej. Všechno s Auxes je snadný a hladký. Zvukovky nikdy nedělají a stejně jim to pokaždý hraje fantasticky. Hudebně míří víc a víc („More! More! More!“) do punku; jejich život už tam je dlouho. S Davem je to vždycky porozumění bez zbytečnejch slov – mám rád, když jsou lidi soustředěný, i když jde o turné o pár koncertech pro pár lidí. Pro Auxes je živý hraní pořád pocta.

FAMILEA MIRANDA
Katafú a Milo toho maj za sebou fakt hodně. Začali s muzikou za tatíčka Pinocheta, kterej se s punkáčema mazal o dost míň než tady fízlové s máničkama. Makali jako blázni a čtyřikrát podnikli šílenou anabázi, jakou je evropský turné pro kapelu z Jižní Ameriky. Pak, když už mohli zůstat doma a sklízet ovoce v podobě kapely, která to "dotáhla do Evropy", se přestěhovali do Barcelony. Místo klidu a záplavy chilskýho cabernetu se rozhodli pro nelehkej život pololegálních imigrantů, což opravu neni moc velká prdel. Ale dál hrajou, jezděj na turné, dělaj další desky, pořádaj koncerty - a to celý jenom proto, že milujou muziku. A taky se nikdy nechtěj zastavit. Když jsme je naposledy viděli na Sedmičce na pódiu, jen jsme se usmívali a říkali si "Kdyby tahle kapela vydávala na Dischordu, všichi z toho serou maggi v kostkách". Místní borci z odvrácený strany světa.

OBITS
Spolupracovat s Obits je NEJLEPŠÍ. Ze všech kapel na SRSS jsou bráno měřítkem hudebních žurnalistů „největší“ (pravidelný vydávání desek na Sup Pop), ale nepoznali byste to. Miluju dělat s Obits: jsou to chlapíci kolem čtyřicítky, ambice nula, nadšení pro věc 10 / 10. A bejt s nima v kontaktu je často kořením celýho dne: Sohrab (kytarista) vstává v New Yorku brzo, aby odvedl děti do školy, a ještě během jeho snídaně si stačíme vyměnit pár e-mailů ohledně aktuálního turné. Sohrab ale nepíše jen o muzice... „Today I am the man with a new mouth guard. I'm on the way to the dentist to be fitted for a special piece that I'm supposed to keep in my mouth at night so I don't snore. This is for the well being of my wife. True love!“ napíše třeba. Což je super než furt řešit nějaký koncerty a blbosti... A když se náhodou zakecá o blbostech jako jsou koncerty, doplní skoro omluvně: „Sorry for this long email, by the way. Here's a video of a dog carrying a cat on its back to make up for the boring stuff above: http://www.youtube.com/watch?v=lSSeMb3A4tc
Klikneš na to – a tam je fakt pes, jak nese na zádech kočku. Takhle se většinou bookuje turné Obits. Pes nese na zádech kočku.

PARAMOUNT STYLES
"Musicians. What can be done about them?“ povzdechl si nedávno v jednom mejlu Scott McCloud neboli The Chief. Paramount Styles jsou pohyblivej svátek jako blázen. Cellista má přiletět z Bruselu, ale nakonec jede vlakem z Berlína, takže letenka propadne. Má ho vyzvednout basák, kterýho dopraví do Vídně jiná kapela na turné, ale ten se mezitím ztratí, takže se to musí řešit. Ale ouha – není kredit v mobilu. Mezitím se zjistí, že kytarista je na cestě z Amsterdamu do Mnichova místo do Prahy, ale že to nějak zvládne. Bubeník mezitím píše vtipný mejly, než celá kapela přijde na to, že si zapomněla zamluvit dodávku na turné a ten největší koncert celý šňůry nemá kdo odehrát na basu. Ale víte co? Nakonec to těm jebákům VŽDYCKY vyjde a od prvního „yeah yeah yeah“ je člověk v prdeli a je to MAGICKÝ... Jo a Paramount Styles letos jako kapela vůbec nehrajou, Točník je speciální výjimka!