"Narvanej sál. Pódium je ovšem prázdný, jsou na něm narovnaný krámy a bedny. Pod pódiem, mezi lidma, hraje kapela. Jsou jen dva. Bubeník, kterej hraje na tak jetý bicí, že by se jich štítila dotknout kdejaká začínající kapela, na sebe strhává veškerou pozornost. V hubě má narvanej nějakej mikrofon (udajně doma vyrobenej z telefonního sluchátka), přes hlavu má zelenou masku z hadrů a z hrdla mu vycházej silně modulovaný zvuky. Při hraní se chová jako naprostej pošuk. Nedělá mu třeba problém vylézt na vysokánskej basovej aparát a shora skočit přímo za bicí, ovšem s takovou bravurou, že rovnou začne ostrej a dokonalej nástup do dalšího songu. V kontrastu k němu je basák: hraje prstama, skoro bez hnutí, basu má až neomluvitelně vysoko, jeho hradba ze zesilovačů připomíná na koleně udělanej pekelnej stroj."
