Unsane – Visqueen
Aran 2. 5. 2007
Která kapela hraje na svý nástroje rukama jako všichni normální muzikanti, ale leze z toho tak strašidelný peklo, jako kdyby do těch kytar mlátili kladivama? Která kapela za svojí kariéru nahrála tak brutálně syrový desky, že jeden jedinej poslech takovýho alba vydá za tři kola v ringu s Mikem Tysonem? Která kapela má obaly, z kterejch se vám spolehlivě zvedne kufr, přestože jste zvyklí na ledacos? Která kapela hraje každej koncert s tak ďábelským nasazením, že z kšiltu bejsbolky frontmana odkapává pot už po čtvrtý skladbě?
Unsane, Unsane, Unsane, Unsane.
Aby bylo jasno – vyhrazuju si právo bejt jedním z hlavních fanatiků, pokud jde o naprosto nekritický a slepý zbožňování týhle geniální kapely (spolu s podobně postiženejma magorama z Lyssy, ÚV SRR, Gnu a zástupem Bugrrů, NeZdeňků, Jobů, Weissů, Torrů a vůbec vás všech, který máte to „hudební“ vnímání posunutý… jinam). A protože můžu novinku Unsane srovnat se vším, co kdy tyhle blázni vydali a protože jsem nadšenej badatel, můžete tohle brát jako dost zásadní informaci: "Visqueen" je jedna ze tří nejlepších desek Unsane vůbec. Nekecám. Ano. Osobně vám dám prachy ze svýho, jestli si tu desku koupíte a nebude se vám líbit.
Ano, ano, ano, ano.
Ty vole, je to STRAŠNÁ síla, fakt. Už jsem to někde četl a je pravda, že to je o něco pomalejší než třeba „Occupational Hazard“, ale o to je to právě víc heavy. Kytarista a zpěvák Chris Spencer mluvil při svý poslední návštěvě Prahy s nelíčeným nadšením o Blackfire Revelation a na desce je to trošičku znát – ty riffy jsou jakoby víc blues, ale samozřejmě nakrájený tím typickým Unsane způsobem, zlomený v kole a hozený pod jedoucí soupravu metra… Když Unsane vydali před dvěma lety „Blood Run“, říkal jsem si: „Fajn, hodně dobrá deska. Teď už si asi budou pořád udržovat tuhle vysokou úroveň.“ Ale v životě by mě nenapadlo, že „Visqueen“ bude taková pecka. Je to v jistým smyslu nový vykročení. Kde to skončí? This Stops At The River!!!
Unsane, Unsane, Unsane, Unsane!!!
