Jak přežít na turné, I. díl
Ivan 24. 7. 2005
Tak KONEČNĚ se do toho opřel někdo mimo ÚV SRR a my doufáme, že to není poslední Nejchytřejší kec tohohle druhu. Ivan má ze svejch turné spoustu zábavnejch historek, tahle se mu stala, když po Evropě vozil Cursed (jejich fotky z koncertu na 007 jsou od Smrčáka). Takže slovo má Ivan:
Opravdu se asi nemám za co stydět. Tenhle příběh se může stát komukoliv z vás, pouze za jinejch okolností a možná na přijatelnějším místě. Celá tahle fekálie proběhla na turné s Cursed, konkrétně v Ljubljani, kdy venku řádila tak nelidská kosa, že kdybyste se šťourali v nose, tak se pořežete o holuba. Koncert jako takovej probíhal podle toho nejlepšího možnýho scénáře až do momentu, kdy se oba promotéři rozhodli s boží pomocí vykouřit pár šluků, působících hromadu emocí. Pak se doslova posralo, co mohlo. Těžko říct, jestli nenávidim ožralý nebo zhulený lidi. Už delší dobu tyhle povzbuzení k životu nepotřebuju, ale spíš než nenávist ke konkrétním lidem cítim nenávist k těm situacím, kdy je těžký se s nima domluvit a nejedná se o jazykovou bariéru.
Takže situace inkriminovaný noci vypadala asi takhle: po koncertě se mi promotér (dále Jouda) a jeho zkalenej zrak snaží vysvětlit cestu do hostelu, kde jsme měli spát. Poté, co svojí verzi cesty překopává asi potřetí, začínají povolovat moje nervy a prosazuju variantu, že pojede s námi. Dostává se mi dost neutěšené odpovědi, že má ještě nějakou práci a zaplatí taxi, který pojede před námi. Přátelé, tady začíná smrdět průser! OK, přejeli jsme přes celý město až na periférii. Taxi odjíždí a my vlastníme pouze kartu - klíč a název pokoje - Modrá místnost. Vnikáme do budovy a zjišťujeme, že Modrá místnost nejenže v celým hostelu neexistuje, ale naše karta nefunguje ani u jedněch dveří v budově. Rady si prosím nechte na vaše cesty, tenkrát se to odehrálo takhle a už s tím nic neuděláte! Následuje série telefonátů Joudovi, ze kterýho se začíná klubat dement. Po druhém z nich to vzdávám a jdu spát do auta, zatímco Radwan (kytarista Cursed) apeluje na Joudu, ať okamžitě přijede řešit situaci (recepce byla samozřejmě mimo provoz). Jsem vzbuzen po cca 40-ti minutách. Kdo jezdil na pionýrský tábory, ten asi ví, jak jsem se cítil ve 2:30 ráno. Jouda navrhuje, že tedy můžeme jet spát k němu domů. Nenávidím ho!!! Kór když jsem se později dozvěděl, že jeho byt byl 5+1, ve kterým bydlel sám, jelikož jeho rodiče, akademičtí profesoři, pobývali toho času ve Státech. Uběhly další minuty nekonečný noci a já parkuju v Joudově lokalitě. Nasranej odsekávám, že dneska spím v autě a s kapelou se dohaduju na sraz v 9:00 u auta a ani nechci vědět, kde Jouda bydlí (to ovšem byla osudová chyba, jak se dozvíte o pár řádek níže).
7:10. Krutý probuzení. Mám křeče v podbřišku, jako bych právě vypil Lloydův lektvar (ten film Blbý a blbější jste viděli, ne?). Odhrnuju záclonky. Kurva, parkuju snad na nejrušnější ulici v celým Slovinsku. Po levý straně mega provoz jak na ulici, tak na chodníku, a po pravý straně křoví (bez listí, je totiž zima), řeka a za ní činžáky. Je jistý, že daleko nedojdu. Kam taky? Touhle dobou je všechno kromě trafik zavřený a Joudovo útočiště je neznámo kde. Nedávno mi jak na potvoru jeden kamarád vyprávěl, jak sral do kartónu. Poučnej příběh, ale kde teď vzít kartón? OK, improvizuju... beru igelitku se špinavým prádlem a vyprazdňuju jí na sedačku před sebou. Důležitá rada do průserovejch situací: pokud chcete vykonat potřebu ve vanu, kterej vám nepatří, je dobrý zkontrolovat, jestli nejsou na dně igelitky dvě malý dírky, jak to obvykle bývá u tašek z Tesca, Delvity nebo Billy (jako by ti hajzlové tušili, k čemu chcete jejich propagační matroš použít). Doporučuju použít něco ze sk8 shopu (tam obvykle necháte větší obnos než v Tescu, tudíž na vás nešetří). Ne, že bych chtěl někdy tenhle příběh zopakovat, ale bejt v podřepu na zadní sedačce vanu a mířit hnědou průtrž mračen vašich svěračů do igelitky je fenomenální pocit. Co není tak povznášející, je terárium divokejch ještěrů, který zaútočí v uzavřeným prostoru na váš nos o dvě vteřiny později. Ještě že je špinavý prádlo na dosah! Rituálně obětuju moje nejmíň oblíbený boxérky, uzluju tenhle na omak želatinovej balíček a s vervou Imricha Bugára jej mrštím do řeky napravo. To, že je venku -5 stupňů Celsia bohužel zjišťuju až v momentě, kdy dárkový balení značky Orion exploduje na ledě. Ondřej Havelka mi zní v uších ještě teď! Otevírám všechna okna v autě až na boční dveře. Stydím se totiž, víte?! Představte si Slovince z protějšího baráku, kterej právě snídá a idylicky se dívá na zamrzlou řeku pod okny. Ta trocha studu, kterou jsem cítil po celou dobu, než se auto vyvětralo, je pořád lepší, než posraný kalhoty a spacák.
Ne každej den na turné je posvícení a věřte, že racionálně řešit ty na pohled nejbanálnější situace je mnohdy největší fuška.
Web Ivanova labelu Damage Done Records najdete tady:
www.damagedonerecords.com/…
Web Cursed je tady: www.your-funeral.com
