Paramount Styles - Failure American Style
Aran 11. 5. 2008
Hraju ve stejný kapele už sedmnáct let. Kdybych měl jmenovat tři party, který nejvíc ovlivnily to, co v muzice dělám a hledám, řekl bych asi Tar, Unsane a Girls Against Boys. A co se týká Girls Against Boys, těžko najdete většího fanatika. Můžu s váma dlouhý hodiny rozebírat libovolnou vteřinu z každý jejich skladby. Chci jednou napsat knihu – nebo minimálně rozsáhlou studii (samozřejmě podpořenou nějakým tučným grantem) – o tracku „Let Me Come Back,“ kterej je pro mě možná nejlepší rockovou skladbou všech dob. Dovedl bych z fleku vysmahnout stostránkovej traktát o tom, jestli je lepší album „Cruise Yourself“ nebo „Venus Luxure No. 1 Baby.“
Jsem prostě v tomhle trochu blázen.
Na hypnotickým zvuku GvsB má velkou zásluhu vokál Scotta McClouda. Je strašně zvláštní. Na některejch místech nejde říct, jestli vlastně Scott šeptá, nebo řve. Jeho přiškrcenej zpěv se většinou schovává za stěnu baskytar, ale drnčení a skřípání těch hlasivek je ve spojitosti s heslovitejma textama naprosto magický. „Click click, song song, you love it when they turn the flame on…“ Znáte to. 
No a Paramount Styles je Scottův sólovej projekt. Z GvsB se na desce „Failure American Style“ podílel ještě bubeník Alexis Fleisig (poznáte ho okamžitě v nástupu úvodní „Alleyesareonyounowmypet“ – má naprosto nezaměnitelnej, jednoduchej styl). Jak to celý zní? Jestli letos nevydá novou desku Morrissey nebo New Model Army a nebo se nestane něco výjimečnýho mezi všema těma divousama s hlasitejma kytarama, tak pro mě osobně je „Failure American Style“ jednoznačným kandidátem na album roku. Scott zachoval to napětí ze zvuku GvsB, ale odlehčil ho důrazem na akustickou kytaru – no a funguje to naprosto magicky a dokonale. Vždycky se mi líbil úspornej styl jeho kytarový hry – Scottovi jde spíš o to najít jeden dobrej tón a ten drhnout, dokud mu to struktura skladby dovolí – ale nikdy by mě nenapadlo, že to bude takhle bezvadně znít na akustiku. Všechny tracky jsou zvláštně melodický a všem vévodí samozřejmě Scottův vokál. Temně sexy, šeptající hlas se plíží nočníma ulicema, drží se těsně u domů, jeho kabát je nasáklej deštěm. „Come to New York… Get famous, get dead famous…“
A tady je jedna rouhačská myšlenka: jestli ještě Girls Against Boys někdy natočí nějakou desku, budou se muset hodně činit, aby Paramount Styles překonali (FAKT JSEM TOHLE NAPSAL JÁ???). „Failure American Style“ je strašně dobrý album. A Paramount Styles hrajou 8. června na 007.
MySpace: www.myspace.com/paramounts…
No a Paramount Styles je Scottův sólovej projekt. Z GvsB se na desce „Failure American Style“ podílel ještě bubeník Alexis Fleisig (poznáte ho okamžitě v nástupu úvodní „Alleyesareonyounowmypet“ – má naprosto nezaměnitelnej, jednoduchej styl). Jak to celý zní? Jestli letos nevydá novou desku Morrissey nebo New Model Army a nebo se nestane něco výjimečnýho mezi všema těma divousama s hlasitejma kytarama, tak pro mě osobně je „Failure American Style“ jednoznačným kandidátem na album roku. Scott zachoval to napětí ze zvuku GvsB, ale odlehčil ho důrazem na akustickou kytaru – no a funguje to naprosto magicky a dokonale. Vždycky se mi líbil úspornej styl jeho kytarový hry – Scottovi jde spíš o to najít jeden dobrej tón a ten drhnout, dokud mu to struktura skladby dovolí – ale nikdy by mě nenapadlo, že to bude takhle bezvadně znít na akustiku. Všechny tracky jsou zvláštně melodický a všem vévodí samozřejmě Scottův vokál. Temně sexy, šeptající hlas se plíží nočníma ulicema, drží se těsně u domů, jeho kabát je nasáklej deštěm. „Come to New York… Get famous, get dead famous…“