Děti deště a já
Aran 23. 6. 2008
Do uší mi dneska asi po desátý burácí "Love And Piss" a já si uvědomuju, jak jsem vlastně strašně rád za takovýhle desky. Znám přesně tuhle DNA, tyhle sonický kořeny, tyhle syrový decibely. Důvěrně známý teritorium...
Dřív než Děti deště jsem znal Bugrra. Z koncertů, z akcí, z keců na baru po koncertech atd. Zjistil jsem, že zvuk v těch nejbizarnějších a hlavně nejhlasitějších podobách ho přitahuje jako magnet. Jako světlo můru. Fascinovaně jsem dlouhý minuty poslouchal, jak mluví (nebo spíš řve - protože Bugrr spíš křičí než mluví) o kytarový vazbě v nějaký bohem zapomenutý skladbě nějaký bláznivý party. To, že taky hraje v kapele, z něj vylezlo asi po roce. Děti deště ve svý původní industriální podobě mě nijak zvlášť nezasáhly/i - než jsem je viděl na akci v Byšicích nebo kde. Pak jsem tomu úplně propadl. Cejtil jsem z toho hodně Pussy Galore a líbil se mi ten celkovej antikoncept.
Přerod z industriálního post-blues komanda na rokenrolovou kapelu s bicíma a basou jsem nesl dost těžce. Na prvních koncertech jsem byl hodně zklamanej - připadalo mi to jako tuctovej bigbít (což je nejhorší možný slovo). To anarchistický kouzlo plechů a kvílení bylo pryč. Jenže pak jsem Děti deště zažil Na Harfě a bylo rozhodnuto. Ten koncert si pamatuju jako by to bylo včera. Předně: byl to jeden z nejhlasitějších koncertů, co jsem kdy viděl. Ne ani tak výkonem aparatury, jako spíš výkonem kapely. Vím bezpečně, že by to bylo hlasitý jako kráva, i kdybych Děti deště ten večer viděl na deset kilometrů vzdáleným pódiu. Uvědomil jsem si, že ta hlasitost je v základních genech muziky týhle kapely. Dešifroval jsem tam Fudge Tunnel, Godflesh, Karp a znova se do nich zamiloval. Stejně jako jsem kdysi fascinovaně poslouchal Bugrrovo kázání ("Chápeš vole, TEN ZVUK PROSTĚ MAKÁ!!! Uáááááárgh!!!"), tak jsem nemohl odtrhnout oči od toho, jak se tenhle chlapík na pódiu nechává rozmlátit na cucky zvukem, co jde skrz něj ven. Děti deště vnímám jako nějaký degenerovaný pralidi, co na kytary hrajou pazourkama. A to se mi přesně líbí.
Tak poslouchám "Love And Piss" a přemejšlím, jakej riff bych Dětem deště nejradši ukradnul. A uvědomuju si, jak mě na týhle kapele baví, že její koncerty a muzika jsou jen BUĎ a NEBO. Nic mezi tím. Totální ožralej průser, za kterej se člověk skoro stydí, versus geniální rocková kapela na vrcholu sonickejch sil. Děti deště nemají nic jako "standardní výkon." Vrhnou se po hlavě do ohně a buď to funguje a kulový blesky pak lítají všude kolem, nebo je to jen pomalý umírání. A tak poslouchám "Love And Piss" a i když už toho mám plný brejle, tak se mi před očima doslova zhmotňuje ta kapela a to je vlastně to nejlepší možný doporučení...
"Ve vodách času
Jsme tím, co kráčí..."
Děti deště: www.myspace.com/detideste
