GvsB - "Nineties vs. Eighties" a "Tropics Of Scorpio" očima Joba
Job 3. 2. 2009
Nadvláda kazet byla skvělá. Na devadesát minut jsi nasázel s trochu štěstí dvě desky a jedno ípko. Byly nenasytný a daly se mazat. Tenhle model ranýho stahování muziky měl v sobě nádech zakázanýho i hypnotickýho. Jak nemocnej sem dokázal celý věky sledovat otáčející se zubatý kolečka sonek, šlo o pobyt za prahem Věčnosti. Pamatuju si, jak sem jel hned zkraje prověřit Old Pilotův novej deck deskou Venus Luxury Babe no. 1. Na béčko šli Bivouac (zapomenutá britská kytarovka). Zjevení Girls Against Boys dohutnilo mojí sbírku po dlouhý době zase na únosnou míru a já se těšil na pokračování cyklickýho vrstvení kytar tak, jak mě naučili Jawbox, Killing Joke a Joy Division. Bylo to nepochopitelný. Jednoduchá muzika, žádný houně, chraplavej nezpěvák. Působivost GvsB stojí na jinejch základech, to jsem poznával až při každodenním styku s prvníma dvěma deskama – Nineties vs. Eighties a v regulérní sestavě zahranou Tropics Of Scorpio. Hned za sebou, bez možností oddechu jsem pak propadal do stavů nemístný beznaděje dokrmený fenomenálním debutem Mule. Svět unikající mezi prsty suploval bublinu beze smyslu, často uprazdňovaný pražce neuvěřitelný bandy bzučících transformátorů pak stvrzenkou rytou propiskou.
NvsE je hitová deska, která se podobá vhození šišatýho míče mezi soupeřící týmy Duran Duran a The Cure. Škoda vypouštět. Stesk po britskejch depresích tam pořád vězí jako Měsíc nad dokama. Rockets Are Red, Sexy Sam, Stay In The Car. Kopulující páry na hraně Kitty-Yo a Move. Drtivá automatizace v posledních dvou věcech Angels a Skid. Měl sem na ně natrefit v devadesátým v Edenu před The Young Gods a dvanáctýho února bych otravoval kluci před Akropolis s žádostí o autogram. Washingtonský postpunk kids měli šajn, o kterejch guilty pleasures promluvit. Vězeli až po uši v osmdesátkách, ale přitom promíchávali se žhavou přítomností. Píše se rok 1990, anglickej tisk odtejká žlábkama písmen přes NME a SOUNDS a o těhle borcích jdou zmínky napříč minirecenzema až o dva roky pozdějc(!). Přitom Nineties vs Eighties by klidně mohlo patřit mezi 50 zlomovejch americkejch alb. Jakto? VIDIM TO TAM, PROSTĚ VIDIM.
Teď Tropics Of Scorpio. Slibnej název, od začátku stojej vaše chlupy v uších slazený s dunivým jančením pana Janneyho (druhýho kluka zakladatele Brendana Cantyho už zase naplno vtáhli Fugazi). Do uhlazenýho zvuku se prolamuje Scottův originální hlas jakoby šlo o jehlu starýho gramofonu, zadírá se do mozku. Nevim jak je to možný, ale paralela s Gnu tam skáče od prvního poslechu. Ne proto, že sem ždímal Pilotovo decky jak bych měl zaručený zprávy o konci světa, ale protože ty dvě basy prostě tvrdily muziku líp než kdyby jim v hlavách rostly kopítka. Sex, extáze, taneční vytržení. Doteky pod lampou, kontrola skutečnosti. A zase ten drajv, ženoucí do prostoru mezi obratníky Polárky a Velký medvědice. Wow wow wow neboli poslepu na cestě. Štěstí zakletý v tónech, který burcujou a zároveň nahrávaj narkoleptikům. Matching With Flaming Franck bere ducktape a přilepuje definitivně trojici Scott McCloud, Johnny Temple a Alexis Fleisig k basovo-klávesovýmu fundamentu těkavýho Eliho.
Horská dráha na Výstavišti by mohla bejt komprimovanou verzí plasticity celý týhle desky. Vole, já už to prostě nevydržim... S Tropics of Scorpio vlastně dostanete v ruce manuál na první počiny Silver Rocket, včetně loga. Tady to začalo, kruh se pomalu uzavírá. Fešáci z NY si přidali Hodkovičáky, jako by to byli starý známý z Lollapaloozy. Jdu to poslechnout znova. Ne z nostalgie, ale proto, že neznám tolik nesmrtelnejch věcí, který se tak trochu bezprizorně povalujou na regálech s analogovejma relikviema. Korenspondence nebo komunikace. Laškování nebo ztrácení pojmů. Dvacet dolarů sem, dvacet tam. Ochutnávejte všechny druhy ovoce. V zimě třeba i při pohledu z okna. Odpověď najdete vždy. Tak jako společenství supermužů. /...When i am WASTING AWAY.../. Mimochodem, dnes mě příjemně uspává místo Malýho prince malej bukanýr. Ups, a je to venku.
Job Holmske
