GvsB - "Venus Luxure No. 1 Baby" očima Arana
Aran 4. 2. 2009
Strašně jsem se těšil, až budu psát o „Venus Luxure No.1 Baby“. V duchu jsem si připravoval formulace… A teď je to tady, ta deska mi opět rve uši a cloumá srdcem a já jsem ztracenej. Jak mám tohle popsat? KDE JSOU KURVA NĚJAKÝ SPRÁVNÝ SLOVA???
Pravda je taková, že na tuhle desku neexistujou žádný správný slova. „Venus Luxure No.1 Baby“ je totálně instinktivní album – mozek je úplně vyloučenej, pracujou jen temný pudy. Žádná další deska, co znám, nemá tak stísněnou, klaustrofobickou atmosféru. Jasně, třeba Joy Division tohle uměli taky, ale po poslechu jejich nahrávek asi nebudete cejtit žádnej velkej nával síly a euforie. Jenže Girls Against Boys dokážou všechny ty temný znamení na zdi nějakým zázrakem přetransformovat v totální nával euforie a energie. Od prvních basovejch tónů „In Like Flynn“ se na vás žene neuvěřitelnej proud katarze. POKAŽDÝ, když „Venus Luxure No.1 Baby“ poslouchám, tak mám na konkrétních místech husí kůži, ale fakt jako POKAŽDÝ. Tohle je prostě hudba, jak si představuju, že by měla bejt – nechá vás emocionálně totálně rozjitřenýho, ale zároveň skrz naskrz propocenýho. Psycho na fyzičku, jestli mi rozumíte.
Na týhle muzice jsem prostě dospíval – post punkový kapely 90. let, všechny ty Fugazi, The Jesus Lizard, Unsane, Jawbox, Big Black, Tar, celej AmRep, Touch and Go, Dischord… A z tý vlny pro mě dodneška Girls Against Boys spolu s Tar ční jako absolutně nedostižný kapely. Když jsem viděl GvsB hrát někdy v polovině 90. let na 007 na turné ke „Cruise Yourself“, změnilo to můj život. Věděl jsem, že jsem v muzice konečně našel, co jsem hledal. Prostě jsem to VĚDĚL. V některejch zahraničních recenzích často přirovnávají Gnu právě ke GvsB (ta paralela je jasná – dvě basy), ale my jsme začali hrát v roce 1991 a o nějakejch Girls Against Boys a o tom, co vyvádějí s dvěma basama, jsme tehdy neměli ani tušení… GvsB pak na nás ale měli velkej vliv. Třeba celej „Let opeřenýho hada“, bicí v „Mossadu“, sloka v „Z.I. Europe“… To jsou prostě věci, kterejch se nezbavíme. Naštěstí.
No a „Venus Luxure No.1 Baby“ je esencí všeho, co je na GvsB skvělýho. Dokonalý bicí, božsky drnčící basy, minimalistická kytara a sípající Scott. Poslechněte si, jak se rozbíhá „Go Be Delighted“ (mají to třeba na svým MySpace) a víte o rockový muzice v podstatě všechno. Co mě rozseká VŽDYCKY, je gradace jednotlivejch skladeb. GvsB nemají sloka-refrén-sloka-refrén, nic takovýho. Oni stupňujou to napětí po celou skladbu a pracujou s tím v zabijáckejch dávkách. To je prostě nelidský, co oni předvádějí v rámci jednoho songu, i když se to tak třeba nezdá. A znova: nemusíte u toho vůbec přemejšlet. Mozku se tahle deska netýká, vypněte ho. Je to tělo, duše a pudy. Zpocený podvědomí.
A pak je tu samozřejmě skladba „Let Me Come Back“, což je podle NEJLEPŠÍ SKLADBA V CELÝ HISTORII ROCKOVÝ HUDBY. Nic není víc. Tohle je nejlepší rocková písnička. Znám každou vteřinu toho songu nazpaměť, každou linku každýho nástroje, prostě každej, každičkej detail. A stejně, když to slyším, tak pokaždý nechápu, jak je to KURVA možný, jak do prdele někdo může vymyslet něco takovýho. Všimněte si, že v týhle skladbě používá Alexis JEN kopák, virbl, hajtku a činely. Žádnej přechod, žádnej kotel. A co v rámci toho předvádí, je mimo mý chápání. Jeho nástup do Scottovy kytary hned na začátku je monstrózní, jedinej správnej, jednoduchej, geniální. Ta krutá basová vazba, která pak podmaluje jeho nástup na virbl v čase 01.11, je nejlepší moment toho všeho.
Do prdele, končím. Fakt se to nedá. Přijďte se podívat na ten koncert, kupte si jejich desky, je to nejlepší kapela na světě. Fakt jako.
Nineties vs. Eighties + Tropics Of Scorpio očima Joba: www.silver-rocket.org/nejk…
A pak je tu samozřejmě skladba „Let Me Come Back“, což je podle NEJLEPŠÍ SKLADBA V CELÝ HISTORII ROCKOVÝ HUDBY. Nic není víc. Tohle je nejlepší rocková písnička. Znám každou vteřinu toho songu nazpaměť, každou linku každýho nástroje, prostě každej, každičkej detail. A stejně, když to slyším, tak pokaždý nechápu, jak je to KURVA možný, jak do prdele někdo může vymyslet něco takovýho. Všimněte si, že v týhle skladbě používá Alexis JEN kopák, virbl, hajtku a činely. Žádnej přechod, žádnej kotel. A co v rámci toho předvádí, je mimo mý chápání. Jeho nástup do Scottovy kytary hned na začátku je monstrózní, jedinej správnej, jednoduchej, geniální. Ta krutá basová vazba, která pak podmaluje jeho nástup na virbl v čase 01.11, je nejlepší moment toho všeho.