GvsB - "House Of GVSB" očima Stryikera
Stryiker 9. 2. 2009
Cože, Záhořovy kecy, notabene s přívlastkem nejchytřejší? Zdrženlivá ostražitost je zcela na místě. Pokud se nepletu, poslední předcházející obsáhlejší příspěvek z mý klávesnice je report z prvního Točníku, a to je víc než tři roky. No tak to jsem teda docela zvědavej, kdy a co to bude příště...
Publikační neaktivita ovšem není jediným mým diskvalifikačním předpokladem. Důvod, proč píšu zrovna o desce House of GvsB, je prostší než Watson: úžasnou You Can't Fight What You Can't See si zamluvil Bourek a já – Honza Kunda mi buď milostiv – už žádnou jinou nemám. A přiznávám se bez mučení, že neovládám nic z "povinnejch sestav" - neznám názvy a pořadí desek a písniček na nich, jak se jmenuje zpěvák vím asi půl roku, neznám texty, nanejvejš si pamatuju ty nejvýraznější slogany. Je možný mít kádrovej profil pohnojenej ještě víc?
Mně se tahle muzika jednoduše strašně LÍBÍ. Takovým tím přirozeným způsobem, v původním smyslu slova. Jako holky na střední, kterejm jsem to tehdy nedokázal říct, klasicky v obavě, že by bylo nutný si připustit to, co by následovalo. Ačkoli normálně strukturu písniček analyzuju skoro až neosobně, tady se v ničem nešťourám a jen nechávám, aby mnou projel znova ten záchvěv "usmála se na mě", to kouzlo, který se cejtí uvnitř. Jo, já tam vlastně ani nikdy neslyším ty vzývaný dvě basy, připište mi další černej puntík – jenže špiclovat na ně uši by mi přišlo stejně zkažený, jako kdybych tehdy přemejšlel o tom, jak zjistit, jestli má nebo nemá podprsenku; něco takovýho pro mě prostě v tý době ještě nepřipadalo v úvahu. Vůbec.
Abych trochu vylepšil svojí šanci dostat ze sebe něco aspoň trochu smysluplnýho (jo jo, jak moc jsem si tohle tehdy přál, když jsme čekali na zastávce, její tramvaj už přijížděla...), několikrát jsem House of "ze studijních důvodů" protočil. Jenže ne, mučte mě, duste, hrozte, žádný rozklady ze mě nevypáčíte. Některý věci prostě zůstanou zachovaný, obrazy vzpomínek, vědomí nezhmotnitelnosti – a hudba jako spouštěč, žádný páčení dveří, stejně nejsou zamčený. Rozjíždím to znova, otvírák v pár dlouhodobejch vteřinách předvádí všechny typický hudební tváře kapely, charakteristický rysy a zvuky a já se blaženě nořím do časů v sobě, kdy jsme byli girls a boys, jako v tom názvu GvsB – tak trochu proti sobě a přitom hned vedle sebe.
Nineties vs. Eighties + Tropics Of Scorpio očima Joba: www.silver-rocket.org/nejk…
Venus Luxury No. 1 očima Arana: www.silver-rocket.org/nejk…
Cruise Yourself očima Töhötöma: www.silver-rocket.org/nejk…
