Silver Rocket

Povídka v kusech reportu

Je to tak měsíc nazpátek, co jsem si honil nad jednim pornem a poslouchal při tom Elvise. V jedný tý pasáži ten chlápek naprosto zrychlí rytmus a začne jí to fakt pekelně sázet do zadku a v tu chvíli zrychlí i Elvis a vykřikne něco jako "GO! GO! GO!", prostě to tam sedne jako nějakej zvrácenej videoklip. Řikam to z celkem prostejch důvodů - tohle sebeukájení bylo něco jako tajemná předzvěst tohohle večera. Protože i tam sedlo všechno tak nelidsky přesně, bez toho, aniž by to někdo plánoval, no a navíc ELVIS (TYSON), že jo, chápete to, ty vole? Jsem si skoro jistej, že tohle mi nevěří ani sebeoddanější fatalista, ale já jsem schopnej vám to odpřísáhnout snad na všechno, protože to fakt tak bylo. Péra. Anál. Elvis. - Girls Against Boys. Deverova chyba. Gnu. Jak vidíte, z prachu mládí vznikaj základní paradigma...

Je kolem 18.15, když už jsem netrpělivě opřenej a čekám, až budou pouštět dovnitř, a protentokrát nejsem ani sám, co se týče mýho věkovýho okruhu, poněvadž jsem zasraně skvělej misionář a přitáh jsem na to i Michala, kterej ani jednu skupinu neznal, neslyšel (GvsB až v autě, poslední desku), nezná tyhle věci, nesleduje je, a když už něco poslouchá, mohlo by se to objevit na nějaký třetí stránce mladistvejch magazínů. Jsem Cyril, ty vole!
Když nás pustěj dovnitř asi v 18:4něco, dám si svůj klasickej rituál na hajzlu, což je uplně obyčejnej rituál, prostě jdu chcát, Michal povídá "tady to nějak smrdí. Tady bych teda hodinu nevydržel", to teda moc nechápu, kdo by totiž trávil hodinu svévolně na hajzlu, že jo? Zastavíme se na baru pro jeden red bull, moje tělo je totiž ironická svině, která neni schopná se zrovna DNESKA probudit, zřejmě touží potom, aby mě probudil šok. A on mě stejnak probudí až ten šok. Pak vyrážíme každej svou cestou a já objevim mezi vinylama, je tam tak nepěkně skrytá mezi ostatníma, svoji pravou chlopěň, kurva! THE BIRTHDAY PARTY! JUNKYARD! Ježiš, Bože, kdybys existoval, tak bych ti poděkoval a dokonce bych se s tebou i bavil, kdybys mi toho tolik nezakazoval. No a pak konečně si po schodech dolů kráčí Péťa, že jo. "See the way she walks." Původně jsem chtěl Péťu popsat třeba jako takovýho "Kena Keseyho s velkym dekoltem, bez toho, aniž by byl plešatej a bla bla bla" ale je to bezradný, poněvadž Péťa je Péťa a každej heterosexuál a lesby a bisexuálové a úchylové a zoufalci to uznaj, je prostě sexy jako GvsB. Jestli mi nevěříte, tak vězte, že po ní jel i Scott, a ten už má něco za sebou. Objímám ji, protože jsem zoufalec, no a - kdo by neobjal takovouhle ženskou, když může, že jo.
Původně byl můj plán celkem jasnej - začne hrát Deverovka, stojim u pódia, rezervuju si tim místa na Gnu a pohoda. Začínaj Gnu, jsem u pódia, explodujou mi všechny kapiláry a já jsem tak šťastnej, kurva tak šťastnej. Začínaj Girls Against Boys, já stojim u pódia a jsem sexplayer. Jenže skoro každý plány vznikaj a padaj spolu s ženskejma, že jo. Takže začíná Deverovka a já sedim s Péťou na baru, dávám druhej redbull, rozebíráme spoustu věcí, já řikam pár blbejch vtipů (ač já vlastně jiný neumim) a pak ještě příjde apačka, kterou Péťa zdraví a já konečně ty vole poznávám apačku, nejen přes ty sprostý slova a věty přes můj/její shoutbox, vzkazy a tak. A taky ji musim obejmout - kdo by neobjal takovouhle ženskou, když může, že jo. "všichni sme kááámoši" Ukončujem zrovna rozhovor o vykrádání bank, benzinek, zabíjení lidí Thompsonem, gangsterskym životnim stylu, penězích, kloboucích, šedesátkách, dávání rad do života ("bejt gentleman je ta největší píčovina"), když apačka odchází a nechává na barovym pultu vinyl Venus Luxure No. 1 Baby, banán a kožený rukavice. Kejvám k těm věcem hlavou a říkám Pétě, že je to jeden z důkazů toho, jak moc je apačka skvělá ženská.
Pak se apačka vrátí, sní banán (no ty vole!), dáme ještě nějakej ten rozhovor, povidam nahlas, že "mě fascinuje, že jsem tady nejmladší a jsou kolem mě dvě ty nejkrásnější ženský" a pak prostě akorát držkuju, poněvadž mám strach, že se na Gnu nedostanem uplně dopředu. Ke Gnu a mně bych vám to měl vysvětlit, ale nemá to cenu. Stačej hnusný klišé "Srdce v kusech zvuku mi změnilo život", "je to jedna z mejch nejdůležitějších skupin" a "dneska je uvidim poprvé". Celejch nevimkolik měsíců mejch přání je definovanejch do tří blbejch vět. Svět je menší a menší, ty vole.
A pak je to tady a já se vážně slušně snažim dostat kupředu, je dokonce ještě celkem brzo a když jsem skoro u pódia, stojí tam u takovýho pěknýho místa celkem neutrálně nějakej chlápek, nevíte, jestli stojí přímo u pódia, nebo jakoby v druhý řadě, tak na něj vážně kurevsky slušně, a jakože já umim bejt svině, tak teď ne - "Prosim vás...prosim vás, pane" a když nereaguje, jen tak mírně mu zaklepu na rameno a řikam "Prosim vás nebude vám vadit, když pudu tadyhle před vás?" a naznačim rukama, protože Octopus mě chce z repráků nasrat, takže střílí slova nahlas. No a víte co ten chlápek udělá? Já jsem slušnej, ty vole, fakt Sokol nebo co a ten chlápek akorát na mě tak kouká a zparoduje tu moji gestikulaci. Pro dobrotu na žebrotu. Člověk chce bejt jednou hodnej a pak se všichni kolem akorát divěj, že jste svině, stačí potkat jednoho Charlieho Sheena a všechny naivní představy o morálnim dobru jdou do píče. NASRAT! Jsem svině, konec. Nejsem dobrej člověk, nejsem nic. Jasný, pero je mocnější než meč, ale někdy je snadnější a produktivnější někomu prostě seknout hlavu. Ty vole to je dobrá věta, tu si někam napište. Ale o pár minut pozdějc jsem už zase v klidu a nějakej sympatickej chlápek vedle mě (rozhodně žádnej Charlie Sheen, vole) mi něco řiká, mám pamět na hovno, jen asi...
"Já se hrozně těšim."
"Ty vole to já taky!" řikam já.
"Já na ně a i na Deverovku a i na Girls Against Boys jedu až z xxy a fakt se hrozně těšim!"
"A na co se těšíš, hele? Já na ty starý věci, nebo teda samozřejmě nejen."
"Na všechno vole na všechno"
"Já Gnu uvidim poprvý totiž..."
"TTTYYY VVOOOLLEE! Tak to chcícpneš! Největší punková skupina ty vole to se posereš!"
A jmenuje se Radek a ty vole je to správnej chlap. A pak zákonitě chcípnu, protože příjdou Gnu a já jsem tady a SRDCE mi padá do kalhot. A spustěj to...a spustim to já. Nevnímam nic jinýho, tohle jsou nejlepší prášky na stres, kurva. Je to tak krásný a po tom všem čekání je to tady. Kdybych byl slečna a byl bych panna, je tohle ta nejsilnější a nejprocítěnější deflorace, kterou kdo může nabídnout. Ale já jsem chlap, takže můžu akorát tak plakat štěstim. Ale já plakat nebudu, ty vole! Já jsem tvrdej jak nejlepší hláška Charlese Bronsona.
Ze začátku neni moc slyšet zpěv, jenže kolem mě bylo asi dvacet nezávisle na sobě působících zpěváků, který ze sebe křičeli všechny ty pevný slova, poněvadž je všichni znali nazpamět, ostatně jako já. "Špatnej zvuk!" řve někdo zezadu. "Serte na to!" řve někdo zepředu (já). A já už vim zase hovno, co všechno hráli, jen když začli Beton-Tělo, tak...to je fakt kurva něco. Vždyť tohle jsou nejkrásnější kostlivci jejich skříně! "Epileptiku!" křičí někdo, když se schyluje k další skladbě a dost možná to může bejt i na mě, poněvadž moje elektrošokový pohyby řížený všemožnejma rytmama a skluzama a vůbec vším, celou touhle krásnou hudbou. Love will tears us apart again and again and again and again and again, vole! Poslední je Elvis Tyson a to explodujou všechny těla před pódiem. Chlápek s trikem Album Epochal mi pak řiká "Tak tohle jsem nečekal, ty vole!" Celej ten set byl tak krásnej a je mi jedno, jestli byl špatnej zvuk, protože jsem nadšenej tak i tak. Jen jsem mrtvej, mám tak nateklý žíly, že vypadaj jako kabely pod tenkym napnutym kobercem, což může bejt v tomhle případě jen zvěst věcí dobrejch. Aran taky povídal pár pěknejch vět, o celym tomhle koncertu a člověk si pak uvědomí, že můžem bejt vážně moc rád, když nějaká takováhle skvadra lidí (jako srr) je. Díky! Chtěl jsem se omluvit slečně za mnou, že jsem jí párkrát ne zrovna pěkně šlápnul na nohu, jenže kdybych promluvil, tak se asi pozvracim a to by ta slečna zřejmě nijak moc neocenila, celkem negativně by to vyvážilo i tu případnou omluvu. Najdu Péťu a slyšim hovno a dejcham hovno a mluvim naprostý hovno, ale jsem šťastnej a snažíme se prodrat na bar, no ale leda tak hovno. Když se proderem, sedíme vedle nějakýho chlápka a já jen vim, že byl z nějaký anglosaský země a že to byl heterosexuál. A nemusim bejt kurva Doyle, abych na tohle přišel - mluví anglicky a pořád se baví s Péťou, hahaha. Když si bleskově objednáme (asi tak po deseti minutách) beru si tu vodu, kterou jsem si nechal přes Péťu objednat a už je akorát tak čas, abysme šli nazpátek. Já teda pořád vypadam jako když jdu na konkurz k Night of the Living Dead, protože jsem rozhodně ta nejlepší zombie tohohle baru, ale jdu a uvědomuju si, že tohle je vlastně večer prokletejch básníků. Vemte si - jsou tady ženský, chlast a hudba. Z baru mě pozoruje Kerouac a má polovina ksichtu ve stínu, vycházim ven z baru a Burroughs tam střílí nějakou ženskou. "To byla moje manželka" povidá a já ho uklidňuju, že mě to teďka vůbec nesere. Z hajzlů tuhle moji větu doprovází kulomentá palba, poněvadž Bukowski a jeho hemeroidy okupujou celej tenhle záchod. Prostě všechny vyhlídky na krásnej nadcházející koncert. Protože podle mě je na světe jen pár věcí lepších, než holky, slečny, ženský a hudba (a občas nějaký to pořádný pití, že jo). A já jsem zatim moc mladej na to, abych ty věci znal. "S tou vodou vypadám jako poslední skaut," řikam Pétě, a protože jsem vtipnej kluk, dodávam "ještěže nejsou devadesátky. Bych musel bejt ještě vtipnej." A na to už nemam sílu.

Všude je kurevsky plno, takže dopředu se dostanu možná tak když budu mít kolem sebe černej kabát a budu z Afghanistánu, jenže já nemám ani kabát, ani nejsem žádnej Maharadža, takže to berem k pravý straně klubu, až skoro do rohu a dopředu se nedostanem. Což ví teda i Péťa, protože to řikam tak nahlas a kořenim to ještě sprostejma slovama, jako je "do píče," "kurva," "bych se posral" a podobně. Sere mě to, no. A pak příjdou GvsB a začnou. Začnu si pomalu uvědomovat, že ve skrytu stínu v koutu potemnělýho klubu, je atmosféricky svym způsobem asi nejlepší GvsB poslouchat, protože i samotná jejich hudba je jakoby nořená ze stínu, ač působí pozitivně, Scottův hlas je vždycky takovej průvodce. Navíc ty jejich skladby maj takovou zvláštní sílu, že si k nim můžete představit vaši libovolnou prožitou životní situaci, nebo filmovou situaci. Jeden příklad za všechny - Bullet Proof Cupid - Lock, Stock and Two Smooking Barrels, osudová hra pokeru, jak vychází a zvrací venku. Stihomam. Pocit, jakože si pomalu začínáte uvědomovat, že určitý věci jdou do prdele, všechno se vám to rozpadá a dejcháte pomalu až neslyšně, protože v hlavě vám pomalu naskakujou věci, který z toho plynou. Nebo scéna konečný pointy Usually Suspects. Zrovna Bullet Proof Cupid měla zvukově potlačenou tu kytaru, zrovna tu, co drží celou tu linku, jenže mě to vůbec nesere. Jo a to jsem chtěl říct - je fascinující, co vzniká na pódiu. Když koukáte na Scotta, vidíte to nefalšovaný frajerství v tom jedinim pozitivnim a čistym smyslu, jako kdyby vás všechny něco sralo, vaše práce, životy, píchlý kola, krásný koncerty co musej skončit, ale jeho, jeho vůbec nic nesere. Je to takovej frajer, že jeho nadhled dosahuje přes všechny problémy světa, je to průvodce na stezce odvahy. Tajemná atmosféra, paradoxně tvořená naprosto výbornejma hitama, skladbama, písničkama, který jakoby samotný o sobě vůbec tajemný nebyly, ale v celku tvořej něco tak silnýho a tajemnýho, až je to blízko peklu, přičemž vás logicky napadne, že Scott je takovej mobilní Ďábel. Vergilius řiká "Neser" a Dante skáče rybu do celýho toho celku. Dekadentní rock´n´roll na tý nejčistší bázi a já jsem v tak silný fascinaci, že se mi o tom těžko mluví. Když jsem ze začátku koukal směrem na lidi k pódiu, nijak moc tam lidi nejeli - neměli taky klíčovýho hráče, že jo, jecheche. Důkaz toho, že já jedině vyhrávám, nebo jsem diskvalifikovanej (tahle věta je na Pulitzera, ty vole, životní poselství, Cormac deFarthy). Až na Radka. Určitý lidi prostě nezklamou a fandíte jim, i když je znáte třeba...hodinu.
Nechápu jak tyhle rytmy a melodie může člověk ustát jen na dvou nohách, ačkolivž jestli ty skladby budou tak sexy jako doposud, budu moct stát na třech. Svym zvrácenym způsobem těch několik minut, kterejch ten koncert trvá, shrnuje celý moje doposavadní mládí. Poněvadž ta hudba je mladá a jakoby vždycky řízený zrovna probíhající skutečností - například ty texty. To je jako kdyby Scott koukal do lidí a vymejšlel je zrovna teď, jsou tak příšerně aktuální ve smyslu, že si je táhá z klobouku právě teďkonc. Hraje Basstation a já kouknu do lidí a ve svitu svět(l)a zahlídnu apačku a lidi kolem ní, že jsou nějak moc rozjetý, což neni fér, další sexplayer v poli a zřejmě jediná konkurence, který by bylo hrozná škoda se zbavit. A teď kouknem na jednu situaci trochu symbolicky - mám každou tenisku jinou, černou a červenou, takže pokud černá symbolizuje MUŽE (BOYS), pak červená musí symbolizovat DÍVKY (GIRLS), no a zrovna ta červená se mi rozvazuje a začíná mi padat z nohy. Zřejmě mi chce někdo dost zvráceně naznačit, že bych měl pořádně VKLOUZNOUT do tý DÍVKY (tenisky). Ty vole kdybych byl zpoloviny tak sexy jako tahlecta věta, mám všechny baby. Řikam to jen proto, aby tenhle pffff-report byl dekadentnější ještě víc, prostě aby aspoň trochu spolupracoval s právě hrající skupinou. Let Me Come Back a Aran skáče do lidí a ty jsou na něj zlý a dávaj mu Danaskej dar, protože ho nesou dál od pódia. A zaslouží si ten skok a vůbec to všechno, jen ne ten blbej dar, že jo, jestli aspoň trochu čtete srr, víte, co pro něj takhlecta skladba znamená. A navíc je to tak KUREVSKY zběsilá věc, mám chuť běžet, když jí slyšim, protože je fakt tak silná. Prostě je vážně tak moc dobrá, jak se povídá. Rozjeli se i lidi mnohem víc, mělo by mě to srát, ale já jsem tak omámenej, že je mi to celkem i jedno. Jen to vychutnávám, piju tu hudbu ušima. Jsem vděčnej za uplně to všechno. A už radši budu držet hubu, protože se dostávám do blbejch kruhů, jsem tim totiž fascinovanej pořád a věřim, že mě tenhle koncert nějakym způsobem dost ovlivnil. Třeba začnu kouřit, abych měl chraplák. Třeba začnu hrát na basu. Ale neřek bych, že to "ovlivnění" bude takhle povrchně viditelný. Jen doufám, že mě to ovlivní hodně.

A skončilo to. Já objímám Petru, protože jsem kurva naměkko, fakt sentimentální troska. Jednou přidávali a já jsem viděl prostě něco, něco, co si každej může prožít uplně individuálně - někdo psal na fórum srr, že ho serou lidi, který na vás koukaj, když sebou trochu hodíte. Já bych na to sral. Oni už tak maj díky tomuhle chování status "republikáni na rybách", což je zlý samo o sobě. Navíc tohle je váš koncert, záleží jen na tom, jak moc to dokážete prožít, dostat se do toho. "It´s only life / It´s only music!" a řikam to i já, s uplně stejnym nadnesem jako Scott. Protože záleží jen na tom, jakou cenu pro vás tyhle dva aspekty maj, že jo. Kupuju vinyl těch The Birthday Party a ptám se na Venus Luxure...od GvsB, protože jsem se na něj chystal a už tam neni, což je prej divný, že tam ještě před chvilkou byl. A chlápek vedle mě řekne "Protože ho beru já" a ještě ho zvedne mně k očím, abych viděl ten krásnej obal a vybavil si ty jednotlivý skladby a jednotlivý prožitky a prostě abych byl na sebe ještě víc nasranej. Stoupám po schodech a mám pocit, klidnej krásnej pocit, jako kdybych to byl já. Postoj vzpřímenej, krok stabilní, cíl jasnej. A mám pocit, jako kdybych to byl já - poslední žijící frajer.


Originál: www.last.fm/user/de_F/jour…