Summer Saga 2005: SR and the Holy Grail
Aran 11. 8. 2005
Nevím, na co budu z tohohle bláznivýho a krásnýho dne vzpomínat nejvíc. Jistý ale je, že strašně rád budu vzpomínat na všechno. Fakt na všechno.
Měsíce plánování, tejdny pečlivejch příprav a nervů. Ta pravá předehra vyvrcholení pro mě pak začala v pátek 5. srpna, kdy jsme se s Torrem vypravili v Šimáněho bonbónu do Kostelce pro deset sudů. Díky neuvěřitelně posraný cestě jsme na Točník dorazili až v deset večer, Lukas už byl na místě s alko a nealko chlastem. Vyložili jsme sudy a chvíli se kochali ztichlým a temným hradem. "Jestli nebude zejtra pršet, mohlo by to vyjít," myslel jsem si. Sobota ale předčila všechno.
V den D jsme s Torrem T vyrazili z Prahy ve 12.40. Torr neomylně naladil na rádiu nějakou hodinku těch nejvysmaženějších psychedelickejch hitů a za 45 minut nás vítal Točník, kde se v tu chvíli pohybovala odhadem padesátka turistů, což mě trochu zaskočilo. Domluvený chlapi s péáčkem dojeli o něco pozdějc a byli to fakt férový bigbíťáci - trička Katapult a tak. Naházeli jsme bedny a aparát na pódium za bedlivýho dozoru návštěvníků. V další fázi odpoledne jsme pak podle očekávání absolutně překopali to, co jsme si do detailu naplánovali při naší červencový návštěvě hradu - totiž rozmístění barů a stánků. Ale snad to takhle fungovalo. I s tou posranou modrou plachtou nad pivem a nad Pipi Grilem, s kterou jsme se srali asi dvě hodiny.
Takže čas ubíhá, my kmitáme, nic se nestíhá a začínám bejt nervózní. Naštěstí dorážej Děti deště a pak i rožnovská letka pod velením Martina Valáška - luxusní falafelová manufaktura se může rozběhnout. To už se sjíždějí lidi a začíná to vypadat zajímavě... No a několik dalších hodin je hodně hektickejch a hodně skvělejch.
Děti deště začínají valit svůj dezolát, hrad svítí oranžově zapadajícím sluncem, krajina pod kopcem odpočívá a tady za hradbama to vypadá jak ve vřícím ďáblově kotli. "Víš, jaký fízlové prej byli na Czechteku nejsurovější?" ptá se mě Sisi. "Kluci z Chebu vole," sdělí mi. Esgmeq ale byli jako vždycky parádní - teda aspoň to, co jsem měl možnost slyšet a vidět. V duchu obdivuju Yoze, kterej obsluhuje neuvěřitelný množství kabelů a drátů, mikrofónů a stojanů, tlačítek a spínačů - a do toho všeho stíhá dělat výbornej zvuk a ještě bejt příjemnej.
Někdy před Wollongong střídám Bourka u piva. Jsme s Töhötömem asi pomalý, ale líp nám to nejde a lidi jsou naštěstí moc hodný... Ještě že nám pomáhají Lieschen a Antje a Šimáně, pozdějc Bistro, Vojta a Michal Bořke. Jinak Pipi Gril Calimero funguje úplně božsky stejně jako Emems čajovna a bar s tvrdým. Hrozně rád bych aspoň pár minut pokecal se strašnou spoustou lidí, který třeba nevidím celej rok, ale nejde to, nestíhám... omlouvám se. Wollongong drtí všechno před sebou a na konec hrajou "Highway To Hell" - pro mě jeden z vrcholů SRSS. V průběhu večera si pak všimnu dvou pravidel: když měním pytle v odpadkovejch koších, vždycky u vysypávání toho bordelu narazím na Kuláče. A když se zaposlouchám dýl jak pět minut do nějaký kapely, nastane nějaká záležitost, která vyžaduje řešení - nebo si to aspoň myslím.
Vyzvobozuje mě až koncert Gnu. Pár dnů po Točníku jsem si z něj moc nevybavoval, teď ale překvapivě vystupuje z mlžnejch obrysů a pamatuju si ho velmi dobře. Pamatuju si skvělý lidi před pódiem, pamatuju si, že to bylo jako hraní ve zkušebně – protože jsem se cejtil jako doma. Byl to z mýho pohledu výjimečnej koncert. Nádhera.
Emems, který hrajou po nás, mě baví vždycky. Vořechovy kila jsou prostě tím pověstným jazýčkem na vahách a Peuthrikův headbanging za bicíma je neopakovatelnej. Na chvíli se pak musím jít vydejchat. Stojím na lávce nad medvědama a sbírám síly, koukám na osvětlenou hradní stěnu a do toho začíná hrát Lyssa… na stěně se najednou začínají míhat stíny, vrhaný z pódia. Je to mocný, je to magický, cejtím se nejblíž i nejdál. Dost, jdu se vrhnout zpátky do bitvy. Amorální hukot Lyssy vrcholí a já jdu znova k pivu, tentokrát to jde v pohodě, protože lidi už jsou patřičně nasosaný a fronta je menší. OTK jsou přesně takový, jaký jsem doufal, že budou: hlubokej ponor. Velkolepý zakončení velkolepý akce. Spouští se déšť. Díky za strpení!
Nastává přesun do hajan. Protože konírna je menší, než jsme počítali, otvírá se i horní velká místnost nad ní. Zdobíme jí s Bourkem a Luďkem hřbitovníma svíčkama a hořícíma loučema, takže to za chvíli vypadá jako prvotřídní satanistická svatyně. Snad jste nikdo neměl zlý sny. Já lezu do spacáku na pódiu ve čtyři ráno, ale usnout není možný – Esgmeq objevili v jednom sudu ještě pár litrů piva a pořádají s hrstkou věrnejch dotočnou. Z prázdnejch beček se za chvíli stanou dunící perkuse, takže moje hlava si připadá jako cedník. V následným matným polospánku, obohaceným tribálním rytmem vypitejch sudů, naštěstí vnímám nasranej hlas, kterej tuhle zábavu rázně utíná. Ráno se dozvím, že to byl právem pohoršenej občan Kiri, kterej nechtěl nic víc než klid na odpočinek po dobře odvedený práci.
Budíček 7.30 – to bylo velmi drsný. Ale úklid probíhá v pohodě, lidi sbírají vajgly, strašně moc práce udělá posádka hradu, takže zhruba v 8.45 stojíme na vymeteným nádvoří, připraveným pojmout další turistickej nápor. Díky moc všem. Tohle celý bylo naprosto neuvěřitelný…
Fotky jsou od Miša a Thorna
