Silver Rocket

Black Elk – Always a Six, Never a Nine

Představuju si to takhle: existujou různý hudební trendy, který přicházej a odcházej a zase přicházej a rámujou tím určitej počet roků, kterej je každýmu z nás vyhrazenej na tomhle světě. Stačí zatnout zuby, vydržet, a stejně jako se z tebe s jistotou stává starej pes, je dost možný, že se ti třeba někdy bude líbit muzika, která je zrovna in, stejně jako ve šťastnejch začátcích. Nebo se ti líbí vždycky jenom trendy muzika – pak bys měl možná meditovat nad mírou vlastního homoušství. To sem ale nepatří, míříme jinam.

Existuje totiž různá tzv. „nadčasová muzika“. Já o jedný stoprocentně vím. Skoro vždycky je to nějaká podivná grupa, která vypadá, že je dost mimo. Od pohledu ne úplně jednoduše zařaditelný lidi, přímo sváděj k tomu, aby si člověk udělal špatnej obrázek. Vyznačujou se především tím, že třískaj do nástrojů jako smyslů zbavený. Tohle je zásadní moment: nejde o to, že je to jako hustý nebo psycho nebo pekelně nahlas – jde o obtížně popsatelnou umanutost, tvrdošíjný vykostění riffu a zvuku, s očividným nezájmem, jestli tomu někdo rozumí nebo ne. Trans pro magory. Velkej kulturní zážitek. Halleluja!

Vždycky se objeví někdo, kdo zjevně patří do týhle škatulky. Je snadný se do takový kapely zamilovat. Byly doby, kdy jsem na jiný ani nechodil, teď jsou trochu vzácnější – ale pořád jich je naštěstí dost. Black Elk a jejich druhá deska Always a Six, Never a Nine (ne že by ta první byla o něčem jiným) jsou přesně tenhle případ. Celý by to jistě šlo vyřídit pár přirovnáníma, který o týhle kapele najdete na internetu: dřevní „noiserock“ (ať už to znamená cokoliv), vzývání slávy Amphetamine Reptile, trochu Melvins, trochu Black Flag, sem tam Hammerhead, trochu heavy, a do toho všeho zpěv ala maestro David Yow (Black Elk mimochodem znovuzrozenejm TJL už předskakovali). Samo o sobě slušnej koktejl, ale je v tom podle mě něco navíc, co nabídnou publiku tyhle za běžný smrtelníky maskovaný houně (šestej smysl mi říká, že v jejich případě to bude tak trochu i o pivu a hustejch fórech): tahle muzika totiž v roce 2009 nemůže zajímat vůbec nikoho. Čili je to čistá misijní činnost, fanatici na křížový výpravě, zvrhlá sekta. Peklo na pódiu, na koncertech se zajatci neberou.

A pak je tu druhá strana mince: někde se dá najít docela srandovní reportáž o tom, jak lidi z Black Elk u sebe doma v Portlandu navštívili nějakou střední školu, kde pošahanej profesůrek, milovník a znalec lokální scény, vede „metalovej zájmovej kroužek“ – pouští se tam muzika a kecá se o muzice. Děti přijali kapelu jako hrdiny, a dostalo se jim následující rady: „Každej z vás může bejt promotér, basák, každej může dělat muziku. Jediný, co potřebujete, je trochu sebedůvěry.“ Tomuhle rozumíme, jasná věc. Kořeny. Jádro věci.

http://www.myspace.com/blackelk