Silver Rocket

New Model Army – Thunder and Consolation (1989)

New Model Army – Thunder and Consolation (1989)

Strašně jsem stála o to, psát o Thunder and Consolation. To by mě fakt zajímalo, co jsem si já kretén myslela, že mě bude napadat objevnýho. Co by se tak dalo napsat o jedný z nejlepších desek všech dob? Možná bych mohla použít svůj, pravda, už trochu obnošený "říkámtomuargument", totiž jestli to v tom někdo neslyší, tak musí bejt asi úplně blbej. Každopádně tímhle urážím spoustu lidí, což dělám za prvý nerada, a za druhý to taky zrovna nepotřebujeme.

Když psal Aran (osoba, která má prosim na ruce vykérovanej motiv právě z Thunder and Consolation) o Strange Brotherhood jako o desce, co by doporučil jako první lidem, který o New Model Army v životě neslyšeli, tak bych si dovolila na svým příkladu oponovat. Samozřejmě záleží na tom, jak chcete skončit, ale... Já jsem jako první slyšela Thunder and Consolation. V roce 2004. Tehdy, jak byla ta velká dubnová revoluce, pamatujete? Aha, vlastně proběhla jenom v tom mym světě, tak to si asi nepamatujete. "There comes a time in your life you've got to grow up fast," jak zpívá Justin ve Stupid Questions, což je shodou okolností jejich vůbec první slyšenej song. Nevím, jestli se mi v životě dostalo víc zásadních poznání než právě tohle. Možná namítnete, že to říkám o každym vousatym blbečkovi se španělkou, ale není to pravda; desek, za který bych dala ruku do opravdickýho ohně, je jenom pár. Debut mclusky je sice boží a každou vteřinu God Bless Your Black Heart miluju, ale je nutný si uvědomit, kde jsou hranice "mýho světa" a toho opravdovýho světa tam venku, kterej má trochu jiný biorytmy. Uff... dost keců, rozumíme si.

Jako skoro každou životně důležitou informaci, bez který ani dejchání není ono, i tohle už jsem někam psala. Přesněji do žurnálu na svým last.fm, where every week is a hate week eversince: http://tinyurl.com/fartooyoung, což je jinak poměrně dlouhé pojednání o koncertě New Model Army z Londýna 17. prosince 2009. A tam jsem, mimochodem hrozně hezky, psala o otvíráku tý desky I Love the World, že to byl asi nejlepší moment toho – i jinak úplně fantastickýho – koncertu. Dneska, když tu písničku poslouchám, to mám celý znovu před očima. Byla to úplně poslední věc setu, všichni byli úplně vyřízený, protože předtím (kromě asi dvaceti skvělejch songů) hráli hymnu 51st State. To intro, který je zřetelný akorát ve studiový verzi, nahradilo jen takový bezcílný, sotva rozpoznatelný temný brnkání a když začal Justin zpívat, strhnul se zmatenej riot, kterej se ale naštěstí fyzicky-rytmicky neměl čeho moc chytnout. To pravý peklo začlo až s druhou částí sloky, kdy se k Justinovi hrozně ostře přidal bubeník, což se pak s každou další linkou (a slokama) stupňovalo do úplný extáze. Přála bych každýmu zažít to, co se mi zrovna dělo v hrudníku. A taky to, co se dělo kolem mě, protože britská "family" se s ničím zrovna moc nepáře. Bylo to fakt VELKÝ a hlavně opravdový a i když to poslouchám z desky dneska, přísahám, že to pořád cejtím. Už se o mě samořejmě neopírá stokilovej zpocenej a do půl těla nahej chlap a neřveme spoelčně I told you so! I told you so! I told you soooooooo!, ale je to vzpomínka, která nebledne. Nevím, jestli se to dá úplně zachytit slovama, ať jsou patetický sebevíc.

Na Thunder and Consolation je přesně takhle silnejch skladeb rovnejch patnáct. Zpětně je mi samozřejmě líto, že jsem jich naživo slyšela jen pár (vybavuju si některý i z pražskýho koncertu před čtyřma rokama), i když popravdě nevím, jak bych to fyzicky a psychicky zvládla, hlavně proto, že i jiný písničky z jinejch desek pro mě často hodně znamenaj. Když bych dneska dělala žebříček nejoblíbenějších skladeb od New Model Army, což jsem mimochodem jednou už dělala a vyšlo mi, že mám nejradši 225 z Thunder and Consolation (paradoxně ta antikapitalistická nota, na kterou Justin hraje v celý jejich tvorbě a na tomhle albu zvlášť, není úplně to, s čím bych se – narozdíl od citovejch záležitostí – dokázala osobně ztotožnit, protože ke světu, resp. jeho charakteru, kterej on chce ukřižovat, jsem naopak indiferentní), teď by tam byla Ballad of Bodmin Pill. Jasně, z Thunder and Consolation. Víte taky kvůli čemu? Kvůli britskýmu "dance" v tom "How we all DANCE with this fire/ 'Cos it's all that we know/ And as the spotlight turns toward us/ We all try our best to show..." Teď to asi vypadá, že jsem asi idiot, co poslouchá britskou kapelu kvůli britský sexy angličtině, hehe. Tak není to úplně přesný, ale je fakt, že každej máme nějaký úchylky, no ne?

Nemyslím si, že existuje hitovější (ve smyslu, že každá ze skladeb je naprosto zásadní hymnou) deska než je tahle. Jako vůbec. Znáte série Don't Look Back, který pořádá ATP? To jsou koncerty, kde nějaká významná kapela odehraje jednu svoji fakt zásadní desku, od začátku do konce, většinou i tak, jak jsou ty skladby za sebou. Je to fakt super. Představa, že slyším naživo celou Thunder and Consolation, mě na jednu stranu baví, na druhou celkem seriózně děsí. Je to totiž od začátku do konce masakr, žádný slabý místo nikde – ať už se to týká tzv. citovejch záležitostí, brutálně překrásnejch silnejch vzpomínek (včetně těch na rok 2004), smutnejch pravd, který Justin vepsal do svejch textů tak elegantně a zároveň bolestivě přesně, nebo sexy britsky natáhlý "dance"... Měla jsem velkej problém ustát a udejchat Vagabonds a I Love the World. Možná přeháním. Možná si to beru moc osobně. Ale můžu si to dovolit – myslím, že jsme přeci nikde neanoncovali jen "další koncert".