Silver Rocket

New Model Army – Impurity (1990)

Mít rád Thunder and Consolation je poměrně snadný; mít rád Impurity je o dost těžší. Dokážu si představit i to zklamání, který přišlo v roce 1990, jelikož TOHLE album mělo být následovníkem tý rovný, hitový desky? Úplně nejvíc asi museli bejt nasraný v EMI, protože další nahrávka po Impurity už vyšla u Epic. Z kapely tehdy odešel basák Moose Harris a víc spolupracovali s houslistou Edem Alleyne-Johnsonem – obojí se asi dost podepsalo na zvuku, kterej je hodně... prchavej. Ne že by Impurity nebyla stejně nekompromisní ve svým sdělení, ale hudebně je jiná. V dobrym ovšem. Impurity je moje druhá nejoblíbenější deska New Model Army.

Některý desky mají vlastnost, na kterou dost trpím. Album uplývá, zachytíte si svý oblíbený pasáže a jinak – v závislosti na tom, co zrovna děláte – vnímáte „akorát“ něco, co máte hrozně rádi. A pak přijde v jednom momentě zásek a tu písničku musíte slyšet znovu. Znovu. A znovu. A znovu. Milionkrát za sebou a pak to celý vypnete a napadne vás, že poslouchat cokoliv jinýho než ticho je najednou nemožný. Je to celý ujetý a úplně nejblbější je, když se vám to stane hned s otvírákem. Což se mi stalo u poslední desky Black Heart Procession a pár tejdnů to vypadalo jako dost zásadní problém.

Impurity má fantastickej otvírák, jak to uměj jenom New Model Army. Get Me Out. Jenže ať je jak chce boží, když jednou zažijete monumentální sborový řev GET ME --- OOOUT!!! na nějakým koncertě, už to z tý studiový verzi zní navždy trochu jinak. Pro mě je to fajn, protože se dostanu k ostatním písničkám. Tedy až do Purity. S Purity to ve většině případů končí. K Purity se dokážu vracet klidně šest hodin v kuse (a to se fakt stalo), pro tuhle věc někdo vymyslel funkci „repeat one song“. Od toho tichého intra, přes první osamělý úhoz do strun a Justinovo: „The rains move in eastwards in waves of succession, drawing lines of grey across the sky...“ až po úžasnej refrén: „Revolution forever, succession of the seasons, within the blood of nature all raised to rot and die,“ končící odevzdaným: „This purity, this purity is a lie...“ Ta skladba má tolik silnejch momentů, že ani není možný je všechny popsat. Přesto vždycky přijde ten dechberoucí, takřka akustický závěr s tou nejsmutnější linkou, jakou snad Justin kdy vymyslel: „I will always see Brendan at that broken down piano...“, uvozující nejlepší část:

„So sit us down, buy us a drink, tell us a good story,
sing us a song that we know to be true
I don't give a damn that I never will be worthy
Fear is the only enemy that I still know...“

Vtipný je, že pokud se stane zázrak a Purity mě „propustí“, čeká na mě Whirlwind, podobná obsese v bledě modrým. Znáte tu legendární úvodní větu Williama Gibsona z Neuromancera? „The sky above the port was the color of television, tuned to a dead channel.“ Geniálně přesná virtuální vizualizace nálady a atmosféry. To New Model Army uměj taky a Whirlwind je dobrej příklad. Naštěstí díky tomu, že není tak osobní, a díky svýmu rockovějšímu zvuku nemá takovej katastrofální dopad na můj aktuální stav mysli. Ale třeba k Marrakesh, Lurhstaap, Before I Get Old, jinak dalším výbornejm záležitostem z tý desky, se ale dostanu jen málokdy – jen tehdy, když si je pustím samostatně. To je hřích. Jenže s tím nenadělám nic. Tohle je jak heroin:

„So let the whirlwind blooow!
Through the ice, the melting, melting snows
Let the whirlwind bloooow!
Across the freezing skies and the tiny lights below
Let the whirlwind blooooow!“

Všimněte si, prosím, jediného komentáře pod tímhle bizarním videem z koncertu v Oxfordu v roce 1992, které vidělo ani ne čtyři stovky lidí. Černým fontem na bílým pozadí je tam od uživatele lupus225 (evidentně náš člověk) vepsaná velká pravda: Best band ever!