Silver Rocket

New Model Army - The Ghost Of Cain (1986)

New Model Army - The Ghost Of Cain (1986)

1986. Mám hrát hokej, chodit na diskotéky pro teenagery a vůbec se chovat jako normální mozkově zmražený Kanaďan. Jenže já jsem zrovna nedávno objevil punk a mám jiné zájmy. Většinu volného času poslouchám desky, které si půjčíme mezi kamarády (nikdo nemá peníze kupovat si desky jen pro sebe, tak si je půjčuje s ostatními, že jo) a snažím se získat informace o dalších kapelách, což v té době vůbec nebylo jednoduché. Většinou jedinou možností bylo objednat si Maximum Rock’n’roll poštou a pořádně to studovat nebo přes jeden program na veřejnoprávním rozhlase v noci. Jinak na venkově uprostřed ničeho se o ničem nedozvíš.

Ale byla ještě jedna cesta. Byl tu takový průkopnický rockumentary týdeník, který se jmenoval ‘The New Music’. Průvodcem byl chlapec, který se jmenoval Daniel Richler, bývalý zpěvák Montrealské punkové kapely the Alpha Jerks. Tento pořad byl oázou uprostřed smrtelně nudné kanadské televizní kultury. Richler dokázal udělat dvě věci:  

1. Ukázal lidem, že existují alternativy i v Kanadě (nejen v USA) tím, že dělal rozhovory a soustředil se na kanadskou ‘alternativní’ scénu, (i když toto strašné slovo se ještě v té době nepoužívalo) kromě USA,  2. dělal rozhovory s ‘alternativními’ kapelami na turné – což v té době nebyla nikde samozřejmost (například se podívejte na tohle – to je Richler a jeho práce - jako malý kluk jsem tohle nahrával na video a díval jsem se na to stokrát denně – ale teprve nedávno jsem si uvědomil, že jsem nebyl jediný).

Prostřednictvím  tohoto pořadu jsem se dozvěděl o zajímavých kapelách, které nebyly přesně můj šálek čaje (v té době jsem byl spíš závislý na americkém hardcore ze západního pobřeží). Richler dělal super věc v tom, že reflektoval spojení nespokojenosti v UK, Kanadě a dalších zemích v Commonwealthu a nedával přednost USA, což většina tamních médií dělala a dělá (srovnává USA a Kanadu, protože jsou vedle sebe, i když společné kulturní dědictví nemají). Když Richler dělal rozhovor s Billy Braggem, změnilo mi to život: tady jsou lidi, kteří zpívají o vojensko industriálním komplexu a jak to vysává život z jejich existence. Najednou jsem si uvědomil, že to co jsem doposud dělal – poslouchal a zpíval písně amerických kapel, které řeší Reaganovy ekonomické a politické problémy Spojených států – je prostě blbost a irelevantní.  Jako nic není špatného na tom, že protestuješ proti politice Spojených států, ale do prdele je to jiná kultura: jaký to má význam pro tebe a tvoji vlast? Nejsi přece Chuck Dukowski nebo Jello Biafra a nikdy nebudeš úplně cítit, jaké to je žít v jejich systému. Ty jsi odjinud, kde jsou jiné problémy a jiná mentalita, takže není načase přestat poslouchat jejich problémy a spíš najít svoje?

A najednou... do prčic. Pustím Richlera, a TAM TO JE! Nejošklivější lidi – ty vole, jsou tak ošklivý, možná ani NEJSOU lidi, debilní účesy, trapné oblečení (nejsou náhodou hippies, ty vole?), a zpívají písničku, která DEFINUJE A POPISUJE CELOU NAŠI EXISTENCI! NEW MODEL FUCKING ARMY! Samozřejmě tu jde o 51st State a vůbec se nestydím  říct, že jsem se o nich dozvěděl přes jejich (snad) největší hit, který jsem navíc slyšel v televizi. Prostě ta jedna písnička říká TOLIK a dává tolik NADĚJE, že navždy to budu považovat za naprosto nezbytný moment v rozvoji svého mladého života. Dneska to samozřejmě považuju za jednu z nejslabších věcí, co vůbec dělali, není to úplně New Model Armyovské v struktuře písničky (jednoduché akordy, jednoduchý rytmus), dokonce ani ten text nenapsali sami, ale jeho důležitost mě nutila sekat nějaké dřevo pro peníze, abych koupil celé album.

A to album – The Ghost of Cain – mě dost odrovnalo. NMA mají takovou tu divnou energii, není to úplně co mě přitahuje na hudbě, ale žádná jiná kapela před nimi takhle nehrála (aspoň co já vím). Na Cain a vůbec v celém katalogu NMA jsou důležité texty, ale právě pro mě Cain je úplně vrchol dokonolosti. NMA mají takovou zvláštní naivitu, maloměstskou tvrdohlavost, která je vždycky nutila jít dál. Na Cain prostě to trefili znova a znova. Každý ví, že třeba The Hunt je klasika. Stovky kapel potom ukradli ten refrén, ale nikdo nikdy nevymyslel takové dokonalé heslo k refrénu jako, ‘no police no summons no court of law!’ Lights Go Out je pak další písnička, kterou si pak ‘půjčilo´ tisíce kapel. Je to asi moje nejoblíbenější na albu – prostě situace, která popisuje ty texty je tak silná…‘You're just one of the millions waiting in line’.

All of This je pak naivni politická píseň, která zní tak trochu jako thriller, ale s tou hudbou nezní naivně vůbec. Severní Irsko? Západní Německo? Nevím, ale funguje to jako blázen. Nevím o čem vůbec je Poison Street, ale pro mě to znamená vzpomínky na starou dobu, život v malém městě, kde ti všichni  říkají, co nesmíš dělat, a musíš bojovat, aby sis uvědomil, že vlastně můžeš všechno.

Jediná ‘lehká’ písnička na albu, která není zas tak lehká. Western Dream, další písnička a zase další rytmus, který pak ukradlo million kapel. Možná jeden z nejlepších refrénů v historie rocku? ‘All lies, all lies, all schemes all schemes / Every winner means a loser in the Western dream’. Ale ty texty pak jsou jen silnější a silnější a nemáš na vybranou, musíš jen zírat. Love Songs: ‘We live through these painful days / Walking like strangers in streets of damnation / Under the enemy's gaze… / It's funny I never thought I'd be the one who would change.’ Heroes ‘We don't want to be like you, don't want to live like you / Learn by our own mistakes, thank you’. A pak to dojede na Ballad, kterou není možné brát jako baladu. Úplný vrchol lyriky:

When they look back at us and they write down their history
What will they say about our generation?
We're the ones who knew everything and still we did nothing
Harvested everything, planted nothing.
Well we live pretty well in the wake of the goldrush
Floating in comfort on waves of our apathy
Quietly gnawing away at Her body
Until we mortgage the future, bury our children
Storehouses full with the fruits we've been given
We send off the scrag-ends to suckle the starving
But still we can't feed this strange hunger inside
Greedy, restless and unsatisfied.

Album končí Master Race, typickou upřímnou a naivní NMA, která je zčásti milostným dopisem a zčásti vyjádřením zoufalství: ‘And the opposition, we ain't doing so well / Our understanding is weak and our knowledge is small / And though kids scrawl frustration on the back street wall / Most of them can't even spell bastard.

Album skončí, jsi vyřízený. Můžeš se jen zeptat, jak je pak možné vydat něco lepšího… Odpověď aspoň najdeš v recenzich na těchto stránkách od ostatních.

Tak zítra!