Silver Rocket

Nejlepší narozeniny mýho života

Tak rychle, než to zapomenu... Kecám, tohle nikdy nezapomenu. Nervy s tímhle koncertem jsem měl jako ještě s žádným a to vám nekecám. Nebylo to tím, že by to bylo „produkčně“ náročnější než dejme tomu Neurosis nebo Dinosaur Jr., ale nedovedl jsem si představit, že by se na koncertě NEW MODEL ARMY V PRAZE něco posralo. To bych si to hodil.

Kapela dorazila už asi v pět ráno, zábor před Akráčem fungoval, přípojka pro autobus vyvedená z klubu taky. Mimochodem, nedovedu si představit, že bysme tenhle koncert dělali kdekoliv jinde než v Akropoli. Je to tam drahý jak blázen, ale jsou tam fakt profesionální a milý lidi, který za ty peníze opravdu pracujou. Jako první se do sálu přišoural kousek po desátý tour manager Daz (je na všech děkovačkách desek NMA); vypadal dost použitě, ale byl celkem v pohodě a hned začal makat. Po něm se pomalu trousili další včetně utahanýho, ale milýho Justina. A NMA crew se záhy dala do práce: už jsem viděl takhle „ze zákulisí“ poměrně hodně velkejch koncertů a festivalů, ale mlčenlivý nasazení týhle partičky, kde každej přesně věděl, jaká je jeho role, bylo úchvatný. Starý chlápci, který všichni s NMA evidentně spojili většinu svýho dospělýho života, a jsou za to kapele vděčný. Osvětlovač? Podle mě blbost. Vidím to v podstatě jako Steve Albini: „Please turn on all white lights very bright at the beginning of the set, and then don’t touch anything. Please go have a drink and relax.“ Ale osvětlovač New Model Army? Ten chlapík si v jednu odpoledne sednul za ten drblej pultík a do šesti, než byla večeře, se od toho nezvedl, zkoumal všechny možný barvy a odstíny a kombinace a celejch těch pět hodin jel jak blázen. Neříkám, že koncert New Model Army by byl míň epochální bez práce tohohle křivonohýho dandyho, ale imponovalo mi nasazení celý týhle armády s echtovním anglickým přízvukem. Na večeři pak byli všichni tyhle chlápci „ve střehu“ podobně jako kapela těsně před koncertem. Pro NMA pracujou, ale především dejchaj. Tomu rozumím.

Unkilled Worker – fantastickej set. Úplně. Celou dobu na ně fascinovaně zírali Justin i Nelson, nevzdálili se ani na chvilku a byli z toho úplně paf. Nelson se okamžitě ptal po cédéčku a Justin se pak asi čtyřikrát ptal, jestli to OPRAVDU od nás dostal a jestli mu to pak hned vypálí. Prej vypálí.

Set New Model Army? To nemá cenu nějak popisovat. Moje nejoblíbenější kapela všech dob hrála fanstatickej set v mým městě na moje narozeniny, byli tam všichni, který miluju a s kterejma mi je dobře. Tak. Nečekanej hudební vrchol večera? Jednoznačně „High“. Možná to bylo tím, že jsem si právě „High“ den před tím pouštěl při dost šílený noční a ranní cestě na Šumavu a zpátky... Nebo to bylo tím Justinovým proslovem před ní? Asi. Najednou jsem si uvědomil sílu toho refrénu a byl jsem úplně šťastnej: „The movers move, the shakers shake, the winners write their history. But from the high on the high hills it all looks like nothing.“ Kdo někdy stál na svým oblíbeným kopci a s mírem někde hluboko uvnitř sebe pozoroval krajinu pod sebou, ten tomu rozumí. Tady je setlist:

States Radio
Get Me Out
The Charge
Whitelight
Mambo Queen Of The Sandstone City
Peace Is Only
Today Is A Good Day
Disappeared
High
One Of The Chosen
Autumn
White Coats
Bluebeat
51st State
Vagabonds
Wired
Wonderful Way To Go
-----------------------------------
Purity
No Rest
Green And Grey  

Není co dodat, nebo jo? Po koncertě jsem tak omámeně zevloval kolem, všude samý rozzářený ksichty a svítící oči... Neměl jsem v plánu hrnout do kapely, že mi změnili život a jak je miluju a blablabla (tyhle kecy slyšej v různejch obměnách každej večer a já si nemusím svojí lásku k NMA dokazovat zrovna tímhle způsobem, jestli mi rozumíte), chtěl jsem si jen nechat podepsat vinyl „Today Is A Good Day“ a říct Nelsonovi, že je můj nejoblíbenější basák na světě. Ale Nelson si chtěl dát vodku a začal povídat a kecat a víte co? On je FANATIK do Spejbla a Hurvínka. Neskutečný. Má doma loutky, má to na obrazovce kompu, vyptával se, jestli existuje i loutka Žeryka a jestli bych mu mohl sehnat DVD v angličtině (pokusím se)... To jsem teda ty vole dost čuměl. Zná taky Davida Černýho, růžovej tank a Entropu a tyhle věci... Má to tady hodně rád, s jednou ze svejch přítelkyní strávil pár dnů v Praze pár let zpátky.

Pak se k nám přimotal Justin a začal se mě vyptávat na život v Ostbloku a na politiku atd. Je to jeho velký téma (viz „Love Of Hopeless Causes“), jako kluk tady strávil nějakej čas s otcem a zajímají ho všechny možný aspekty života tady. Jako V ŽIVOTĚ jsem nepotkal takhle vnímavýho a milýho chlápka. To nepíšu jen proto, že to byl JUSTIN SULLIVAN a o muzice jsme stejně skoro nemluvili... On je FAKT jak ty jeho texty. Je mu 53 nebo kolik a říkal mi, že ve svým životě udělal jednu důležitou VOLBU: „Když přišel internet a otevření všech hranic, rozhodl jsem se, že nebudu zavřenej ve starým světě, ale že chci vidět co nejvíc zajímavejch míst na planetě, mluvit s co nejvíc zajímavejma lidma a dozvědět se o tom všem co nejvíc.“ Jezdí po světě, sbírá postřehy a příběhy a zajímá ho to, v čem žije. Mluvil o tom, jak se díky imigrantský komunitě mění Bradford a jak to vítá (zeptal jsem se ho, jestli je právě o tomhle „BD3“, prej samozřejmě jo), mluvili jsme o krizi jako leitmotivu „Today Is A Good Day“ a vlastně i o krizi jako rozvedení toho pocitu z „High“. Ptal se na Havla, jak ho tady lidi vnímají, jak tady my jako Silver Rocket děláme muziku... Ale nebyla to žádná zdvořilost, prostě bylo vidět, že ho to fakt zajímá. Poslouchal a byl vnímavej. Pak jsme kecali i s Toddem, ten pak napsal: „Jako pro me to vubec neni o to, ze oni chvalili UKW, kazdy by chvalil OTK, je tezky jejich schopnosti nevsimnout. Pro me to byl o tom, ze jsem mel pocit, ze mluvim se stary kamarady. Vic nez s jakykoliv jiny kapel co pamatuju ten uprimnost je citit o stosest.“

A je to tak. Pak jsme ještě celkem intenzivně pochlastávali s Nelsonem, kterej by sem někdy chtěl přijet se svojí novou kapelou: http://www.myspace.com/surfquake Žádnej problém myslím. Nelson je na pódiu dost impozantní postava, ale v civilu je to takovej milej tišší kluk, kterej se stará o svoje starý rodiče v Colchesteru a zajímá se o surfovou hudbu a Spejbla a Hurvínka... Bral si ode mně mejl kvůli koncertu Surfquake a když viděl „gnubass“, hned se začal vyptávat kde hraju atd. Pak už nešel zastavit, kecal o basách a strunách, což už jsem nestíhal... Ale společně jsme krásně zdissovali Ganjalooda za jeho homoušskej tvar basy, hehe... A kecali bysme asi dál, kdyby Nelsona, Justina i Marshalla nepřišel seřvat Daz, protože před nima byla cesta do Polska.

Ty vole, tohle už asi nikdy nezažiju. Doufám, že až mi bude 50, že budu aspoň z poloviny jako tyhle chlápci.