Summer Saga 2005: energetické závody
AyCay 15. 8. 2005
Je sobota šestýho po šestý, nabral sem ex-kapelového kolegu Pytliga, za sklo zasunul z webu vytištěnou vjezdovku, a svištíme si to po Jižní spojce. Na Plzeň, Vávro, na Plzeň. Idylka končí kousek za odbočkou na Krč. Stojíme. Popojíždíme o dva metry. Stojíme. To už tu budou zácpy i v sobotu večer? Kurva. Posunujeme se po metrech a drbeme kde co. Hurá, po sedmý doskáčeme na Barrandovský most a už to zas jede. Ale je jasný, že začátek už nestíháme. To to pěkně začíná. Sem zvědavej, ale mám i obavy. V Byšicích bylo dvakrát skvěle, ale co letos? Na Freedimfestu jsem byl taky dvakrát nadšenej, potřetí spokojenej a letos mi najednou nějak – i přes příjemný program – připadlo, jako bych tam nějak nepatřil. Obzvlášť v závěru, kdy se všichni bavili a já chytil depku jako prase. Konečně odbočujeme na Žebrák a zbejvá poslední kousek. Vyjíždíme až na hrad – v okolí už není k hnutí, auto na autě. Naštěstí nalézám takový flek-neflek, a s nějakým vnitřním vnuknutím se otáčím a zacouvávám zadkem k hradu a čumákem k výjezdu. Zpětně vzato velmi prozíravé. U brány razítkuje a kasíruje Brouček, kousek za bránou Tomske. Okolo nádherný, sluncem prozářený, mrakem zastíněný hrad, kde se mi už líbilo loni, když sem tu byl poprvé, jako jeden z hrstky přítomných byl nadšen z koncertu Céček.
Cesta, ta kamenitá svině
Přepadá mě trapně povznášející eufórie a už vim, že to bude dobrý. Všude neskutečně lidí a Bugrrr boys si akorát uklízejí cajky do auta. Takže jsem o ně zase přišel. Jdem na nádvoří, zas ty samý známý ksichty, co rád vždycky vidim. Ale i mraky evidentně nezasvěcených. Všichni ze Srr squadry okolo poletují, nestíhají, debata nepadá v úvahu. A všichni sou komicky zarostlý. Arana Satana sem už fousatýho viděl, ale třeba fousatej Bour vypadá se svou bejsbolkou na hlavě jak americkej řidič tiráku. Takovouhle imidž měl mít, než vzdal Travoltu, napadá mě. Stoupáme si do fronty dlouhý jak tejden, a neskutečně pomale se pohybující. Ale nějak mi to je jedno, jsem tu, jsem spokojenej a podobný marginálie mě rozhodně nemůžou rozhodit.
Romantika... to se jen tak neochodí
Na pódiu zvučí trio Esgmeq, jen Sisi nevzrušeně drbe s někým opodál. Konečně se doklátí k ostatním. „Víte odkud byli ty policajti, co na Czechteku nejvíc mlátili lidi? Z Chebu!“ a už to jede. Nasazení je maximální, ale zvuk se mi zdá trošku uťápnutej, zakřiknutej. Snad i proto mě tentokrát nedostávají tak, jako obvykle, ale ve srovnání s většinou vyzívaných českých kapel, je to pořád slušnej hukot. Postupně se zvuk vylepšuje a po zbytek už je excelentní. Konečně mám pivo, začíná se ochlazovat, v duchu si nadávám, že sem automaticky nazul sandály a nevzal si pevný boty. Sluníčko zapadlo a přemejšlim, jestli už mám aplikovat mikinu. Potkávám Pepeho. Je zazipovanej až ke krku a vibruje. Zděšeně kouká na mý krátký rukávy a vyjeveně se ptá jestli mi není kosa. Popíjí kafe a vypadá, že je v posledním stadiu před proměnou na rampouch. To už na pódiu řádí Wollons, pod pódiem kotel a nemá to chybu. Prostě nemá. Nepopsatelný. Torr v závěru putuje nad hlavami několik metrů před pódium a zas se bez ujmy vrací zpět. Smršť. Kamenná lavina z hradeb. Závěrečné „Highway To Hell“ mě zastihuje opět ve frontě na Vořechovy kuřata. Vzdávám ji. Potkávám další typy. Teda až na jedinou výjimku. Když jsem se Tomina ptal, kde má pana bratra, jen s úsměvem krčí rameny. „Asi někde lítá“, uculuje se dvojznačně. Bena pak za celý večer vůbec nepotkám.
Slovenská invaze na český hrady. Imigrační evidentně nestíhá...
Gnu hrajou epochálně. Prostě epochálně. Heeeeej! E jako eva, P jako... no nic. Proč se už nemluví o třetí desce? Kam ten svět spěje? Du si koupit triko Wollongong. Už dávno mám navlečenou i mikinu a nějak to nestačí. Spojim příjemný s užitečnym? Nespojim. Protože trika už sou zas vyprodaný a zbejvá jich jen pár – ve velikosti tak na Žirafu von Ejhle!. Emems hrajou. Nejen dlouhej a bystrozrakej – i širokej je může vždy a všude. Jsou ale nějak rozhozený, energie jde z každýho jiným směrem. Snažej se statečně, ale nějak to není úplně ono. Ne že by to bylo špatný, ale... není to úplně vono. Nic neřešit, není každej den posvícení, říkávala babička. Třeba je to jen můj blbej dojem. Stojim ve frontě na falafel a ten co ho prodává určitě už dávno netuší, že jeden z prvních (a navic úplně hroznej a chyb plnej) svejch „článků“ sem kdysi vyplodil do Malárie o koncertě UK Subs... Jeden falafel si objednává ku zakoupení i hradní pán Luděk a fakt rád mu ho kupuju. Za to, že umožnil tohle všecko okolo, je to to nejmenší. Zato Lyssa jakoby si na podium odskočila odpočinout od stánků. Sou jak utržený ze řetězu. Pro mě třetí vrchol. Euforie neskončila, euforie trvá... nebo tak nějak to krákala ta Lucie, co se kvůli ní málem rozpadli v přímym přenosu. Amorálně dobrý. Pytlig si podupává vedle podia, má ji už jak z praku, svítí mu očička a huláká nadšeně své obvyklé „Vý-bor-ně“. Je roztomilej. Zima jak sviň, spořádaně do sebe ale nelámu žádná vnitřní ohřívadla a popijim výrobek nadnárodního koncernu, co ho nový redaktor Musiczone M11 má tak rád.
Porota SRSS hledá SuperStar: "Koho vyhodíme dneska večer?"
OTK absolvuju nalepenej u pódia. Yoz je v jakýmsi pláštíku – napadá mě poťouchle, že kdyby ho měl převázanej kusem provazu a pořídil si fousy jako vostatní, vypadal by jak Lábus ze společenství přátel songu Mimikry. Ale hrajou skvěle. František si opět zaskočil zahrát pár kousků na trubku a tak sou chvílema v pěti. (Pytlig:“Vý-bor-ně-Franto! Vý-bor-ně!“) Hrajou „Vlčáka“ a já si vzpomínám, jak sem ho kdysi slyšel v klubu Subway ve Slováči. V publiku bylo asi pět znuděných lidí a za bicíma seděl ještě současný bubeník Migu 21... Koukám, že Absolutnímu se už splnilo, že bubeník Jarda s nim zpívá vokály. Je to jeden z nejlepších koncertů OTK, co jsem asi kdy viděl.
Vlevo Luděk, díky kterýmu to celý proběhlo. Vedle něj rumový král Pepé.
No a pak už jen začíná pršet. Poslední debaty a vyrážíme nach Prag. Sedám do auta, startuju, otáčím spínačem světel... a nic. Podruhý, potřetí...a světla stále nic. Zkouším dálkový a ty jdou. Vyrážíme tedy za svitu dálkových a sjíždíme z kopce dolů do Točníku-městečka, kde stavím pod lampou. Blinkry jdou, brzdovky jdou, dálkový taky. Tlumený ne – ani vpředu ani v zadu. Vrtám se v pojistkách za svitu zapalovače a pálím si prsty. Okolo jde Strýko Mišo a podaruje mě minibaterkou. Dík. Výsledek ale nulový, leje mi za krk. Vzdávám to a jedu na dálkový. O pár dní později se ukáže, že odešel přepínač. Cestou mi občas někdo v protisměru blikáním dává najevo, že sem idiot, ale náladu mi to nekazí. Jsem nabitej energií zas na pěkně dlouho dopředu. Tak zas snad za rok.
Fotky Cucka, popisky Aran
