Silver Rocket

Nina Nastasia - Outlaster

„This work, it won’t kill me.. but I’m not stronger for it, I’ve just learned to wait it out.“

Přijde mi, že Nina v posledních letech procházela různými obdobími, přičemž třeba období alba On Leaving - myslím tím ten nepopíratelnej kýč a texty trochu jako by je psali třeba Within Temptation („Treehouse Song“ nebo třeba „Lee“) – rozdejchávám docela těžko. Oproti tomu mě zas ale dost bavilo třeba to období spolutvorby s Jimem Whitem, kdy se na albu You Follow Me objevily docela avantgardní a i mile agresivní postupy, náznak RIO bouřlivosti – prostě taky taková divnost. Anebo ještě dřív – deska Run to Ruin, která je podle mě v Nininý diskografii deskou úplně nejponuřejší. Zkrátka by se skoro dalo říct, že co deska, to překvapení, co deska, to další krok.

Silnou stránkou alba Outlaster je taková ta nebojácná agresivní dramatičnost, která se objevila už na albu Run to Ruin třeba v písničkách „The body“ anebo „On Teasing“, potom na pár alb zmizela a asi tak o sedm let později, letos, se objevila v tak silný kondici, že se na desce Outlaster stala nepřehlídnutelnou dominantou. Je to smířený album a začíná slovy „I won’t cry, cry, baby, I won’t worry anymore.“ Na jednu stranu jsou na něm aranže fakt o dost mohutnější, než na starších albech, plus ještě ta zmíněná dramatičnost, na druhou stranu mi ale taky hodně přijde, že se Outlaster i dost vrací zpátky. Třeba k debutu – „Wakes“, „Cry, Cry, Baby“. Těžko hledat někoho, kdo je jako Nina Nastasia. Snad v písničkovějších částech Norah Jones. Docela vtipný, že Nina Nastasia by se ale dala stejně dobře přirovnat k Norah Jones, jako dejme tomu k Larkin Grimm, k Diane Cluck nebo k Dominique Pers ze Stolen Babies. Od každé něco prostě.

Deset příběhů, dá se ujíždět na každém z nich. Já třeba ujíždím na skoro každém z nich. Říká se, že když si zapálíte cigáro o svíčku, zabijete námořníka. A to pak Nina zpívá

„I will not stop sailing though ever in mind
the words of my lover who died in his time …“

a slova se rozplynou, jen nepropustná mlha a matný světlo někde v dálce. Z repráků sálá chlad. Občas Nina začíná nenápadně a ty pak jenom lapáš po dechu, když se tě najednou snaží utancovat k smrti tancem vášně. Z repráků sálá svůdný horko. Je to fér, že má tolik tváří? Asi by mi místo odpovědi zazpívala:

„No it’s not fair, why should it be fair?“ – tak jako v „A Kind od Courage“.
„A light above me, and still I don’t feel safe.
Oh window, window, I have to smash you out.“ – Tak jako včera pár hodin po půlnoci jít městem, vidět domy a pouliční světla.

Nina je všude. Vystihuje malý bezvýznamný okamžiky, který zůstanou v hlavě daleko dýl než opravdický a plnohodnotný události. Kousky textu se objeví před očima, když narazíš na střípek vzpomínky. Každý slovo si bereš osobně, každý se vztahuje k tobě a srát na to, jestli to Nina myslela stejně jako ty. Bezstarostný projev v strastiplný hudbě.  Neuspořádanost, která tvoří formu. Ženuška živel.