Silver Rocket

Jak je důležité míti Satana

V tomhle hudebnim roce se stala spousta věcí - vznikly a rozpadly se kapely, vyšlo pár desek, viděli jsme dost dobrejch koncertů. A taky povstal Aran Satan, mluvící bejk s lidskou hlavou. Píšu "taky", ale myslim tim "hlavně". I když to tak možná nevypadá - a docení to až čas - Aran Satan je z toho všeho, co se stalo, nejdůležitější. Některý z vás jste ho ještě neviděli a neslyšeli. Nemá nahrávky na internetu, vystupoval vlastně jenom párkrát… Chytit Satana chce pořád ještě víc aktivity, než je obvyklý - on za váma nepude, nepodbídne se, nedá se pod cenou. 

Adama znám dlouho. Roky ho pozoruju a spolupracuju s nim, sleduju, co dělá. Vim, jak přemejšlí, dokážu rozkódovat jeho šifry, kroky, akce. Vim nebo tušim, po čem touží a chápu, proč věci dělá tak, jak je dělá. A i přesto musim říct, že když jsem viděl první vystoupení Arana Satana, byl jsem šíleně překvapenej. Najednou tu bylo něco, co ještě pořád některý z nás považujou za sprostý slova: stylizace, performance, show. Adam postavil Satana do kontrastu s estetikou toho, co sám dlouhý léta úspěšně budoval a utvrzoval. Jako by si najednou uvědomil, že autentická neohrabanost všech těch post-nebo-co-punkovejch kapel, jejich nekompromisní zvuk, ve kterym zaniká sdělení (protože samotná forma je v jejich případě do značný míry i obsahem) a vysoká dávka momentální emoční nestability, který se všechno na pódiu chtě nechtě podřizuje, je sice fajn, ale má svoje limity. Najednou tu stál Aran Satan a s ním maximální míra srozumitelnosti a sdělnosti, akcentovaná pomocí jednoduchejch gest, grimas, zvuků nebo kostýmů v podobě basketbalovejch dresů. Na stage si oblíká roli, ve který se cejtí dobře - Satanovy performance vymýtily rozpačitost a trému, hluchý místa, záblesky trapnosti - ale přitom je v Satanově kůži Adam víc osobní, než kdy před tím. Jen teď má svoje slabiny pod kontrolou, pouští ven jen to, co chce a jak chce.

Aran Satan nemůže vydávat desky, nahrát skladby/básně na myspace… Když sledujete pozorně jeho show, uvědomíte si, že další věc, ve který se liší od běžnýho formátu, jakej z klubů známe, je její komplexnost. Adam nemá devět deset věcí, který nějak poskládá a zahraje, ne - celý vystoupení je jedna, rozšiřující se skladba, žádná ze skladeb nevybočuje náladou nebo obsahem natolik, aby rušila soudržnost celku. Satan je strhující, charismatickej a přesvědčivej, ve svý temnotě, zlosti i satirickym šklebení má pořád stejnou tvář. Skládá mozaiku informací a myšlenek, který čím dál víc vykreslujou toho, kdo nese jméno Aran Satan. Bonmoty, hlášky a punchlines jsou jenom vodítka a návnady, který vám budou k ničemu, když je vytrhnete ze souvislostí. Z kontextu těch dvaceti intenzivních minut, ve kterejch Satan odkrejvá peklo svojí duše.

Jo, řikal jsem, že nejdůležitější. Protože se naučil používat nový (abstraktní) nástroje, aby dosáhnul ještě většího účinku. Popřel kapelu, popřel hudbu. Povýšil slovo nad zvuk, vystoupení nad nahrávku. Okamžik nad věčnost a pohyb nad ustrnutí… A protože otevřel dveře.