Silver Rocket

Basketball diaries vol. 4

New York Knicks jsou můj osudovej tým. A můžu vám přesně říct, kdy to začalo: když jsem jako malej kluk tisíckrát listoval tam a zpátky zápasovým programem z Madison Square Garden, kterej v roce 1969 přivezl z USA můj táta. Spíš než „program“ to byl krásně udělanej, tlustej magazín s profilama všech hráčů tehdejších Knicks. A že měli tenkrát vynikající tým: Willis Reed, Walt Frazier, Bill Bradley... Byl jsem lapen. Navždycky.

Fandit Knicks bylo nejlepší v 90. letech. Jasně, byl jsem (jako každej) naprosto fascinovanej tím, co v tý době předváděl Michael Jordan, ale Knicks byli tehdy na svým vrcholu. Kouč Pat Riley, kterej vypadal jak nějaká postava z „Kmotra“, udělal z týmu kolem pivota Patricka Ewinga tvrdý a obávaný mužstvo provokatérů a bijců. Knicks sice někdy měli problém dostat míč do koše, ale nikdy neměli problém rozdat pár loktů a vyrazit pár zubů. Když už nemohli vyhrát, tak se aspoň porvali. John Starks a Charles Oakley, to jsou dodneška mý nejoblíbenější hráči NBA všech dob. Starks – drzej skrček, kterej by pro tým udělal všechno. A Oakley? Tvrdej jako skála, bojovník, chlap na tu nejčernější práci. V 90. letech byla NBA nejtvrdší v historii, rozhodčí to celkem pouštěli, a spousta play off zápasů byly skutečný bitvy. Takovej to byl tým:

Můj vůbec nejoblíbenější tým ale dali Knicks dohromady před sezonou 1998 / 1999 (kdy už v New Yorku nebyli ani Starks, ani Oakley). Na jaře 1999 jsem viděl každej zápas tohohle mužstva v play off na německým sportovním kanálu DSF, kterej jsme tenkrát chytali. V našem starým bytě v Jívenský byla televize u otce v pokoji a my jsme byli domluvený tak, že tam vždycky v noci potichu přijdu a budu se moct dívat. Nastavil jsem si budík na půl třetí ráno (zápasy play off na východním pobřeží USA začínaly kolem třetí), stáhnul jsem zvuk a koukal a fandil do cca šesti, kdy mače končily. Pak jsem šel ještě na chvíli do postele, většinou jsem ale z toho rozčilení a adrenalinu už neusnul. Z tý doby taky pochází moje fantastická znalost basketbalový němčiny, hehe: „Hartes Kampf unter dem Korpf“ a „Schöne bewegung mit Hakenwurf beendet.“

Co bylo na Knicks model 1998 / 1999 nejlepší? Všechno. Začínalo to senzačníma dresama. Perfektní design, každej z hráčů měl tílko tak o tři čísla větší, takže to na nich vlálo... Prostě paráda. Na rozehrávce byli dva skoro identický chlápci: Charlie Ward a Chris Childs. Zápasy začínal většinou Ward, Childs je pak dohrával. Ani jeden z nich nebyl žádnej kreativní génius nebo neomylnej superstřelec, ale oba byli úžasný obránci a oba byli spolehlivost sama. A třeba Childs si nenechal líbit ani hovno:

Na křídlech jsme měli naopak dva naprosto rozdílný borce: Allan Houston byl hráč s nejhezčí a formálně nejdokonalejší střelbou z dálky v historii NBA. Tichej, slušnej křesťan. A s ním nastupoval Latrell Sprewell, magor s copánkama a la Predátor, kterej hrál jako kamikaze – prostě to plnou rychlostí napálit do koše a doufat, že to nějak dopadne. Sprewellovi to většinou nějak dopadlo, byl SKVĚLEJ. Mimochodem – Sprewell hrál před příchodem do Knicks v týmu Golden State Warriors, kde jednou přišel o celou sezonu kvůli trestu za to, že při tréninku začal škrtit kouče... To byly časy! Na čtyřce byl tenkrát v Knicks mladej Marcus Camby a hlavně Larry Johnson, zvanej „Grandma“. No a „Babička“ byl prostě OBROVSKEJ chlap. Nebyl nejvyšší na hřišti, to zdaleka ne, ale když se podíváte na jeho RAMENA, je to jako sledovat nějakou kreaturu z válečnýho sci-fi filmu. Na pivotu pak byl sice už vadnoucí, ale pořád ještě spolehlivej Patrick Ewing, kterej byl ale větší část play off 1999 zraněnej.

Tyhle moji Knicks hráli většinu sezony příšerně a do play off se dostali se štěstím jako vůbec poslední tým. Ale nějakým nevysvětlitelným způsobem chytili všichni hráči slinu a v prvním kole vyřadili Miami Heat, který tenkrát byli NA VRCHOLU SIL: Tim Hardaway, Alonzo Mourning, PJ Brown, Jamaal Mashburn, Dan Majerle... to byl tým na titul v NBA. A místo toho je vyřadili New York Knicks s kulhajícím Ewingem, zelenáčem Cambym, dvěma střelecky poloimpotentníma rozehrávačema a magorem, co škrtí svoje kouče. JO! Ve druhým kole Knicks přejeli nevýraznou Atlantu 4:0 na zápasy, ale ve finále Východní konference je čekala Indiana Pacers. Stejně jako v případě Miami, i Indiana měla prostě nesrovnatelně lepší a zkušenější mančaft. Reggie Miller, Rick Smits, Mark Jackson, šutér Jalen Rose, bratři Davisové... Na to už Knicks nemají, říkal jsem si a se mnou všichni fanoušci NBA na světě. „I tak ale dokázali hodně,“ myslel jsem si. „Budu to finále Východní konference sledovat smířenej s porážkou a aspoň si užiju basket bez nervů,“ plánoval jsem.

Jenže: Knicks nepochopitelně vyhráli první zápas v Indianě a i když druhej prohráli, vezli si do Madison Square Garden nadějnej stav 1:1. „Indiana to ale stejně nepustí,“ odmítal jsem propadnout nějaký velký euforii. A vypadalo to, že jsem měl pravdu. Necelejch dvanáct vteřin před koncem zápasu prohrávali Knicks 88:91 a přestože měli míč, bylo to prakticky rozhodnutý – Indiana měla fakt zkušenej tým, obouchanej v play off. Tohle už nepustí...

Jenže to, co se pak stalo, bylo neuvěřitelný. Tohle video vám doporučuju celý, protože je skvěle udělaný. Jestli ale nemáte čas věnovat MEJM Knicks osm minut vašeho drahocennýho času, tak jděte do prdele a klikněte na čas 5.00, kdy začíná celý pandemonium:

„He hit it! He hit it! It´s unbelievable!“ A to teda bylo KURVA NEUVĚŘITELNÝ. Jak možná víte, koš je za dva body. Trojka je za tři. A když jste faulovaný při trojce, hážete buď tři šestky (když tu trojku nedáte), nebo jednu (když tu trojku dáte). Dát ale trojku s faulem je strašně, strašně, strašně nepravděpodobný. Zvlášť v play off NBA na týhle úrovni. Čtyři body z jednoho útoku je prostě zázrak. Do týhle Johnsonový trojky s faulem měli Knicks za posledních dvacet let jen šestnáct útoků, který skončily čtyřma bodama. Jen šestnáct za dvacet let!!! A Larry Johnson (kterej to ani neměl střílet, měl střílet Allan Houston!!!) to tam teď práskne ve finále play off Východní konference proti Indianě? DĚLÁ SI PRDEL??? Skvělej je taky Chris Childs, kterej za Larrym „Babičkou“ běží přes celou palubovku, aby ho uklidnil: „Ještě musíš dát šestku, ty vole! Buď v klidu!“

Pamatuju si jako dneska, jak jsem tenkrát v Jívenský brečel štěstím u televize. Za oknem svítalo a já si říkal, že svět je skvělý místo plný zázraků. Nikdy jsem jako fanoušek nic podobnýho nezažil a už asi nezažiju. Všimněte si, prosím, jak CELÁ Madison Square Garden po tom koši vyskočí a zařve jako jeden muž. Je to neuvěřitelnej pohled a nevím, jestli se kdy v jakýmkoliv jiným sportu stalo něco podobnýho. Fakt zázrak.

Basketball diaries vol. 3: http://www.silver-rocket.org/nejkecy/266
Basketball diaries vol. 2: http://www.silver-rocket.org/nejkecy/263
Basketball diaries vol. 1: http://www.silver-rocket.org/nejkecy/262