Silver Rocket

...jeho rány dopadaly jako boží trest na kohokoliv

Petr Kerecman 18. 1. 2011

"If I get run into again, I´m taking someone with me. I lost one knee, I´ll take a head if it happens again" – Grant Fuhr

Miluju hokejový bitky (ten moment, kdy dva chlápci shoděj rukavice a utkaj se v pěstním souboji, je nějakým zvláštním způsobem magickej) a zlý hokejový chlapíky obecně. Skoro každej hokejovej fanda to má podobně. Tyhle hráči jsou totiž duší týmu, blázni, co řvou v kabině, srdcaři schopný skákat po hlavě do střel. Jo, přiznávám, mám i pro většinu hráčů, který jsou hlavně od rozdávání ran velkej respekt. Přece jenom, prát se umí kde kdo, ale tyhle lidi k tomu přidávaj něco navíc. Právě tu obětavost, schopnost přijmout jakoukoli roli, bejt dokonalej týmovej hráč. Nemluvím o enforcerech-specialistech, co můžou bejt na ledě čtyři minuty za zápas (beztak je jich dneska už minimum), ale o dříčích, který nedostatek talentu nahradili buldočí povahou, zarputilostí a sebeobětováním se. Je důležitý mít tyhle cvoky, co hrajou s krví podlitejma očima, v týmu. Jsem rád a chci, aby se můj tým, když prohrává a ještě je rozvěšovanej po mantinelech, s tím pokusil něco udělat. Cokoli. Aspoň se porvat. Dát znamení, že ze zápasů s náma se body lehko vozit nebudou. Aspoň v něčem bejt lepší než soupeř. Očekávám, že když se někdo chová proti někomu z mých jako prase, někdo se ozve, ochrání ho, zastane. Ne parta milionářů ve stejných dresech ale TÝM. Ne zaměstnanci/spolupracovníci na šichtě, ale kamarádi s jedním cílem. Ještě lepší je, když jsou tuhle roli schopný zastat nejlepší hráči na ledě. Dodnes závidím Calgary Iginlu. Kapitán, leader, geniální hokejista schopnej rozhodovat zápasy, probouzet tým na ledě i v kabině, a zároveň nepřekračovat určitý hranice hokejový slušnosti. Spousta lidí se teď asi bude ošívat, ale stejnej případ je i Ovechkin (i když to není  úplně rozenej vůdce, a stigma největšího prasete, který z pro mě trošku nepochopitelnýho důvodu dostal, mu u nás asi zůstane navždycky). A nejlepší samozřejmě je, když nějakou z těhle rolí přejmou i brankáři.

Jedinečný místo v historii v tomhle má Ron Hextall, jeho rány dopadaly jako boží trest na kohokoliv, kdo by mu chtěl překážet v brankovišti nebo kdo by si záludně dovoloval na jeho spoluhráče. Naprostý inferno v brance. Lovec, schopnej vyjet z brankoviště do rohu a pustit se do hvězdy soupeře (takovej Chelios si asi příště rozmyslel, jestli veme někoho z Flyers loktem přes hlavu). Bejzbolovej swing přes koleno? Žádnej problém. Fanoušci Philadelphie ho milovali, Hextall a Philadelphie bylo úplně ideální spojení. Nejtvrdší období philadelpských Broad Street Bullies už bylo sice pryč, stejně tak doba bezzubých bláznů bez přileb, který občas měnili kluziště ve válečnou zónu, ale přesto v týmu Letců něco z tý doby zůstalo (a zůstává dodneška, stačí se podívat na jejich soupisku, pořád mají jeden z nejfyzičtějších týmů ligy). Je jasný, že pro spratkovský fans schopný jezdit celou noc okolo hotelu soupeře a dělat bordel, aby se soupeř nevyspal, byl Hextall polobůh. Největší prdel na tomhle videu je nějakej hráč Penguins, vyděšeně zdrhající před rozběsněným Hexym.

A co třeba tohle – 2007, Buffalo-Ottawa, tehdy dva silný týmy, který jsou ve stejný divizi a tudíž se často potkávaly, zápasy mezi nima byly hodně šťavnatý a plný super hokeje. V tomhle zápase zlý muž Ottawy Chris Neil trefil pozdním hitem do hlavy Chrise Druryho, kterej byl tou dobou na vrcholu sil, kapitán týmu, miláček publika. Když se rozhodčí rozhodl za zákrok nevylučovat, vzali Sabres spravedlnost do vlastních rukou. Na další vhazování se za Ottawu postavila jejich první pětka, nejlepší hráči co měli. A Buffalo? Na poslední chvíli poslali svý bijce. "Vy půjdete po naší hvězdě, my zas půjdeme po vaší". Každej v hale v tu chvíli věděl, že se teď hokej hrát nebude, ten (vz)ruch v hale nejde neslyšet a necejtit. Okamžitě po vhazování šli tvrďáci od Niagary po Spezzovi a Heatleym a strhlo se představení. K dokonání všeho, v obou brankovištích stáli pošuci s pověstí, Biron a Emery (kterej mimochodem do tohohle zápasu nastoupil po třízápasový suspendaci a kterej taky zvládl při svým angažmá v Rusku během zápasu na střídačce napadnout neodbytnýho kustoda, co se mu pořád snažil nasadit čepičku s logem sponzora). Na tomhle fajtu zbožňuju dvě věci – psychopatickej úsměv Emeryho (ten maník  si tyhle situace prostě užívá!) a oba trenéry, pány v letech a v kravatách, který nemaj daleko k tomu se do sebe pustit.

A nejlepší brankářskej fajt na konec je jasnej. Avalanche/Red Wings. Nejlepší bitkařský duely posledních několika let. Pravděpodobně dva nejlepší týmy konce devadesátých let a můj oblíbenej duel (Roy/Osgood), ke kterýmu ale vedla trochu delší cesta. Všechno odstartoval docela brutální zákrok v šestým zápase finále západní konference Clauda Lemieux na Krise Drapera. To odstartovalo sérii krvavejch soubojů, který zahrnovaly all star souboje C.Lemieux/McCarthy, Roy/Vernon, Forsberg/Larionov, Shanahan/Roy, Roy/kdokoli, několik otřesů mozku, pár zlomených nosů a suspendací. Na tomhle je super hned několik věcí – k tomuhle betlu nemuselo dojít, Roy ani Osgood nebyli přímo v centru tý větší potyčky, co se odehrávala uprostřed ledu. Ale Roy to prostě chtěl! Nesnášel Red Wings a jakákoli příležitost k tomu někoho z Red Wings "upravit" byla dobrá. Za druhý – Osgood byl skoro o hlavu menší a i když dostával dost naloženo, nakonec Roye (kterej byl přece jenom v ohánění se pěstma víc zkušenej) přetlačil. A za třetí – skvělej hysterickej komentář. Tohle žádný kecy dobře nepopíšou.