Silver Rocket

Půlka Lungfish - metodika žebrání a flašinet

Hele, nechci se rozepisovat o Lungfish a podobně: tahle kapela vždycky byla, je a bude tak zvláštní věc, že by se o jejich hudbě dalo meditovat a kecat hodiny a tejdny. Můžeme diskutovat, která deska je nejlepší, jestli jsou všechny úplně stejný, zavzpomínáme na ležérní anotace v katalozích Day After, a tak dál. Vždycky to bylo jiný než cokoliv na Dischordu, a hodně hodně skvělý. A bohužel jsem je nikdy neviděl na pódiu – což mě samosebou sere.

Vždycky se mi při poslechu těch desek honilo hlavou, co to může bejt za lidi. Nejnápadnější jedinec byl pochopitelně Higgs, kterej poměrně dlouho pracoval na svý vizáži nějakýho rabína, případně mennonitskýho patriarchy. Na jeho sólový tvorbě mě pak fascinovalo, jak je vlastně jakoby snadný přenášet mezi lidi tu mantru, se kterou geniálně pracovali Lungfish, a navíc tak jednoduchejma metodama: banjo (Marko Čermák by asi dost zíral, jak na to hraje), ten podivnej kufřík s měchem – a hlavně pak hlas. První Higgsova sólová věc, kterou jsem slyšel, bylo Living in the Kingdom of Death, a už tehdy mě napadlo, že je to jako bohoslužba nějakejch přírodních národů.

A teď úplně jiný téma: já miluju cestování. Odpovědně prohlašuju, že kdykoliv jsem měl v životě nějaký prachy navíc, utratil jsem je za tohle. Podle mě je to dost osobní záležitost, jak se kdo cejtí na jiným místě než doma. Někdo to úplně nesnáší, jinej si vždycky bere svůj domov s sebou, ať je v kterýkoliv části zeměkoule, další je encyklopedista, těch forem a způsobů, jak vnímat (nebo taky třeba ignorovat) cizí svět, je spousta. Já jsem asi tzv. tichej pozorovatel. Nejvíc mě baví dívat se na lidi, nasávat vůně a pachy, poslouchat zvuky kolem, ochutnávat co se dá, prohodit pár slov s lidma kolem o banalitách, snažit se aspoň trochu pochopit, co se kolem mě odehrává, a proč. Ano, pochopitelně magořina, přiznávám... ale prostě to tak je.

Zpátky k Higgsovi: před koncertem v Rubínu kecáme s Banánem, a přisedne si k nám jeho starej kámoš Daniel Higgs, krátce se představíme, pijeme nějaký kafe, nezávazně konverzujeme. Pak se tak nějak stočí hovor k cestování, a najednou jsem zpozorněl: našel jsem bratra! Někdy to zafunguje: nemusíte ani doříct větu, a ten druhej řekne: ano, rozumim, přesně, chápu tě. Probrali jsme toho za půlhodinku docela dost: jaký jsou výhody toho, když cestuješ úplně sám, proč je na hovno dělat jakýkoliv fotky, co člověku dává, když se pohybuje všude pěšky, jak je možný minimalizovat věci, který na cestách potřebuješ, jaký jsou styly žebrání v různejch částech světa a jaká je efektivita tohodle způsobu obživy... pak už byl čas jít do sálu.

Co z toho teda plyne: možná nic, jen mi tak nějak došlo, jak je super, když jsou lidi, jejichž muzika na mě měla velkej vliv, fakt zhruba takový, jak jsem si představoval a přál. Vousům a pleši Daniela Higgse prostě věřim, všechno. Amen.

Dovětek na konec: jak jsem se tak nějak zaměřil na Higgse, pustil jsem ze zřetele zbytek Lungfish, a studiu hudby Asy Osborna alias Zomes jsem se začal věnovat teprve nedávno. A byla to trestuhodná chyba! Co jsem psal nahoře o tom, jak Higgs umí dělat „Lungfish music“ (tohle by už měl bejt termín v každý encyklopedii) jen vlastním hlasem a vrzáním, platí ještě víc pro Zomes: Asa umí to samý na takový podivný klávesy, a je to možná ještě víc „Lungfish music“ než Higgs, neuvěřitelný. Podle mě další nezvratnej důkaz výjímečnosti Lungfish, co?

Máme myslim velkou kliku, že uvidíme půlku Lungfish v Praze, v jeden večer a na jednom místě, jak nám servírujou svoji hudbu – já se teda těšim jak ta pověstná kráva.