Jak přežít v kině
Ivan 6. 10. 2005
Chce mě zničit!
Nenávidím svůj comp!
Když jsem si ho nějakou dobu zpátky pořizoval, netušil jsem, o kolik mozkových buněk mě připraví. Jediný, co jsem od počátku chtěl, bylo neotravovat věčně mého otce. Jediný, na co tuhle zkurvenou mašinku potřebuju, je psaní článků a recenzí pro Reskator a stahování mailů.
Samozřejmě, že slouží i k lepšímu zaměření a vůbec bych se nedivil, kdyby mi nějakej agent Velkýho bratra nainstaloval nějakej „rozesírací“ čip, kterej mě neustále bombarduje opakováním operace, o kterou vůbec nestojím. Internet se připojuje, kdy on uzná za vhodný, a ne já. Každou začínající třetí minutu s compem zažívám pocit agresivního blázna, kterým tak opovrhuju, a chci vyhodit ten krám - do kterýho jsem narval 10 000 vočí - z okna na ulici.
Matrix ani Terminátor nejsou jenom nějaký vize pošetilýho pisálka. Podívejte se na mě, jak se mezi tou technikou zmítám! To není legrace. Když nepochopíš, budeš znemožněn a psychicky likvidován nejen umělou inteligencí, ale i jejími otroky. Do prdele, jak daleko jsou asi vojenský technologie, když hlavouni bez jakýkoliv cenzury vypustí film, jako je Matrix? Bohužel hodně z nás bere tenhle filmík pouze jako akčňák s plejádou dokonalejch triků. O tom, kam mě můj comp dohnal, vám teď povím.
Ivan vlevo...
Jednoho letního odpoledne si jdu do kina, právě na pokračování Matrixu. Představení ve 14:30 se ukázalo základní chybou. V tu dobu byl totiž multiplex narvanej školákama ve věku 10-15 let, který očividně hlubší podtext nezajímal. Popcorn, litrový kelímky s colou a hromada pošťuchování, smíchu a keců. Sundal jsem si boty (rituál) a nechal se unášet reklamou na Terminátora 3. Nenávidím, když někdo chodí pozdě a to nejen v normálním světě „tam venku“ mimo kino. Přicházejí tři pubertální děvčata, která později okořenila milostné scény filmu hlasitým štěbetáním a smíchem. Satanužel seděly v pravém horním rohu, kam moje ruce nedosáhly.
Řadu za mnou se dva malí zmrdíci rozhodli, že mi převypráví všechny scény ještě před tím, než je uvidím. Prosím věřte mi! Než jsem si pořídil comp, nebyl jsem takovej nervák. Dal jsem jim dvě, možná tři věty k dobru a spustil: „Dokážeš teď bejt dvě hodiny zticha? Jestli ne, tak ti tu tvojí nevymáchanou držku budu muset zavřít sám". Ticho jak po pěšině, jen slabé šátrání v krabici s umělou kukuřicí. Připadal jsem si jak idiot. Copak jsem jejich táta? Zaplatil jsem 150,- za kino a chci si to kurva užít. Blbejch keců je okolo mě habaděj, na to nemusím chodit do kina.
Jenže tím celá taškařice nekončí! Než jsem si koupil lístek, neuvědomil jsem si, že parchanti nezvládají titulky a že hlavním tahounem jsou akční scény (jen při těch byli zticha). Jenže mě zajímají dialogy a hlavně parafráze boha aka programátora Matrixu. Seděl jsem „vzadu uprostřed“, sedadlo na kraji uličky, která dělila kino na dva sektory. V tom druhém sektoru „přes uličku“ seděla partička grázlíků, která se rozhodla dát o sobě vědět všem ostatním okolo. Impulsem k riotu byl malej buřt s kozičkama, kterej sám v poslední řadě vyprovokovával veškeré nepokoje. Přišel jsem na něj náhodou, když se asi v půlce filmu šel vymočit. Když se vracel, hodil jsem na něj ten nejhorší pohled, kterýho jsem byl v ten moment schopnej. Neuvědomil jsem si, že v sále panuje naprostá tma, a tak se moje gesto minulo účinkem. Tak jo. Nasadil jsem si boty a udělal nejrychlejší pohyb v mém životě. Jedním skokem jsem přeskočil uličku přímo k Otylínovi, chytnul ho za triko a mezi zuby procedil: „Jestli od teď nebudeš zticha, tak tě zabiju a vyřiď svejm kámošům, že je taky (a taky jejich rodiny)". Jeden z kamarádíčků se otočil, aby zcheckoval co se to jako děje?! Dostal razantní pohlavek.
...a Ivan uprostřed.
Nejsem na tenhle incident moc hrdej a kdyby v tom momentě rozsvítili, nachytali by mě pěkně rudýho. Nicméně, kdyby tuhle scénku točil třeba Tarantino a poskládal ji z jinejch pohledů, popřípadě v časovech posloupnostech, moh´ by z toho vylézt docela zajímavej materiál. Velká, potetovaná figura se zvedá ze sedadel přes uličku o něco níže a přiskakuje ke školákovi, sedícím v detailu v popředí. Školák vypouští obsah střev, klepe se, a je po zbytek školního roku posměchem všem spolužákům. Zároveň si však pamatuje, že v kině se během představení nekrafá.
Tak takové monstrum ze mě udělal můj comp. Během psaní tohoto článku se mi na monitoru asi 30 krát zobrazila nabídka na aplikaci programu pro automatické opravy chyb. Storno, vymazat… nezájem. Za pár vteřin znovu a pak znovu. Od vyhození compu i s příslušenstvím z okna mě odrazuje pouze představa, jak tu sračku uklízím z chodníku za mohutného povzbuzování sousedů. Kam se to kurva chceme dostat? Počítače, kreditky a hlavně čipy, který nás kontrolujou. Dobrovolně si je kupujeme v mobilech a aplikace přímo do těla už není jen otázkou daleký budoucnosti. I naše nervový rozpoložení už není jen v našich rukách a můj comp je toho jasným důkazem.
Web Ivanova labelu Damage Done Records najdete tady:
www.damagedonerecords.com/…
