Silver Rocket

Maradona nunca perdona I

Töhötom 21. 11. 2011

Jak vyhnat rozhodčího a soupeře ze hřiště a co s Tlustoprdem z Rosaria

Ano, Aranovy Basketball diaries jsou tak skvělý čtení a koukání, že mi to nedalo a hned jsem si představoval, že bych měl udělat něco trochu podobnýho o jihoamerickým fotbalu. Moji kámoši věděj, že jsem velkej milovník týhle fotbalový scény. Když mám volnou chvíli, studuju si všechno kolem, ale pozor: nečekejte žádný klasický věci, nechává mě celkem chladným, kdo zrovna vyhrál argentinskou aperturu v roce 2010 nebo kterej Jihoameričan se zrovna prosazuje v Evropě. Jde o mnohem víc.

Dobře to řekl jeden Argentinec: „Fotbal je to jediný, co mám. Po celým těžkým tejdnu na hovno v debilní práci, kdy mi skoro hrabe z toho, že zase nezaplatim účty a moje rodina nebude mít co jíst, je stadion jediný místo, kde můžu pustit všechny problémy z hlavy a kde mám pocit, že opravdu žiju.“ Tohle je docela silný kafe – pro ně je ta hra mnohem, mnohem víc než pouhej sport. Golf bude těžko kdy produkovat takový emoce a pozoruhodný osudy. Druhej zajímavej rozměr je, že narozdíl od Evropy (čestná výjimka jsou Italové) se k týhle posedlosti hlásej i umělecky založený lidi, takže vášeň má často i silně poetickou podobu. Fotbalová rebelie, normálu se vymykající osobnosti, underground třetí chilský ligy... tohle bude naše teritorium.

Na úvod jedna téměř idylická scéna z argentinskejch ochozů, pro navození atmosféry:

Dějištěm je Rosario v Argentině, velká líheň světovejch fotbalistů. S místním klubem Central hraje Boca. Hostující hinchada (čti „hinčáda“, fans) má tentokrát vyhrazenej jen jeden sektor se 4000 míst, což je žalostně málo, a tak vypukla monstrózní tlačenice. Situaci přiostřuje fakt, že hned sousední sektor, vyhrazenej domácím, je poloprázdnej a kraluje v něm v Boce silně nepopulární obézní fanoušek Centralu, všude známej jako „tlustoprd z Rosaria“.

Pozoruhodný místa jsou dvě: zhruba v čase 2:00 se jeden z domácích strašně vytočí na někoho ze sektoru Bocy, a rozhodne se ho urazit až za hrob. Nejdřív z něj lítaj běžný výrazy jako puta a culo, pak se ale dostaví božský vnuknutí a správná urážka je na světě: jsi negro boliviano, což v tomhle případě znamená spíš něco jako „přičmoudlej debilní línej zkurvenej bolivijskej indiánskej flákač“. A pak už Argentinec řve na jinýho Argentince: „Bolivijče! Bolívijče! Bolívijče!“ Jak tohle máme tady u nás?

Druhá pozoruhodnost je následující výměna názorů mezi tlustoprdem a sektorem Bocy. Hinchada komunikuje výhradně zpěvem, tlustoprd je odolnej a statečně posílá všechny do hajzlu. Po gólu Bocy se ocitá v defenzivě, všichni mu s  tlamou od ucha k uchu zpívaj: „Tlustoprd má po prdeli!“ „Kdo neskáče, je tlustý prase!“ „Problém je váha, a ta štětka, co si řiká tvoje matka...“ nebo „Vem si podprdu, jako ta štětka, co si...“ Tlustoprd nevzdává nerovnej soubor a metá do sektoru Bocy jednu nadávku za druhou. Nakonec jim ukáže svůj svatej grál... no nefanděte mu. Debatu ukončí vyrovnávací gól domácích – všímejte si velkýho modlení, křižování a  vůbec toho hmatatelnýho pocitu úlevy a transcendentna. Všichni jsou rádi za remízu, pouliční boje tentokrát nebudou.

Ale k věci: první a zásadní věc pro jihoamerickej fotbal je teda vášeň (pasión) a cit (sentimiento). A když jde o vášeň a cit, tak si můžou všichni strčit pravidla do prdele, no ne? Následujou tři praktický důkazy tohodle základního pravidla.

Nečestnej boj verze 1: Když to jinak nejde, je potřeba vyhnat soupeře ze hřiště, z města, pokud jde o zvlášť důležitej zápas, tak i ze země. V  Latinský Americe to údajně bejvá k vidění hlavně v nižších soutěžích, pokud někdo znáte podobnej případ od nás, sem s nim. Domácí půda je svatá, a kdo to nerespektuje, riskuje, že dostane přes držku. Následující video je teda možná trochu překvapivě z Bosny (vim, držte huby!), ale přesně takhle to může vypadat kdekoliv v argentinský pampě nebo ekvádorskejch horách.

Tohle je pozoruhodný i díky určitýmu venkovskýmu charakteru celý akce. Malej stadion v Mostaru, kde panuje obrovská rivalita mezi slovanskejma křesťanama a slovanskejma mohamedánama, a ani fotbal nemůže bejt výjimkou. Velež vyrovnal v nastaveným čase, což je v podání hostujícího mužstva skandální za jakejchkoliv okolností, a domácí fans se rozhodli nastolit spravedlnost. Hráči hostů logicky zvolili kvapnej ústup do zákulisí. Všimněte si, jak si přisolil i jeden z hráčů v bílým a  pokusil se složit nepřítele. Pozoruhodnej je i hráč v červeným, kterej seznal, že to nestihne a lstivě se rozhodl ukrejt za jednou z laviček. Tak tolik horký jihoslovanský hlavy, Jihoameričani evropskýho kontinentu.

Nečestnej boj verze 2: Velkej problém může bejt rozhodčí. Samosebou se to nikde neponechává náhodě, dobrej oběd, návštěva bordelu a dárek pro manželku jsou samozřejmý položky na rideru sudího, kterej rozesílá domácím mužstvům před návštěvou jejich města. Někdy rozhodčí ovšem poruší dohodu, nebo ho postihne záchvat férovosti, nebo mu prostě jebne. Pak se můžou dít velký věci. Dějiště následující scény: nižší soutěž v  Brazílii. „Hilarious,“ jak správně uvádí jeden komentář.

Spektakulární scéna. Rozhodčí po krátký poradě u čáry vytáhne červenou, postiženej dává najevo nesouhlas, což rozhodčího dost vytočí – a pošle rebela k zemi. Po počátečním šoku z takový demonstrace síly se na sudího sesype kromě kolegů na hřišti i celá lavička, a vypukne famózní honička, kdy se sudí projeví jako velmi schopnej sprinter, kterej se vyhne asi pěti pokusům o skopnutí. Z konfliktu ovšem vychází jednoznačně jako vítěz.

A na závěr nečestnej boj verze 3: Tohle už jsme jednou použili, ale je to čirá klasika a myslim, že se to prostě neochodí. América a Chivas jsou dlouhodobý a tradiční mexický rivalové a tahle pelea nebyla ani první, ani poslední. Rok 1986. Expulsión para todos los jugadores.

Příště: Fotbal, vlasy a vousy – jak dlouho ještě musíme čekat?