Silver Rocket

Hlasuji, tedy jsem

Asi nejsem sám, koho zaujala existence hned tří hudebních cen: Apollo, Vinyla, Anděl. Každá o sobě jinejma slovama prohlašuje, že ocenění uděluje jen těm, „kteří si to opravdu zaslouží,“ což je jistě chvályhodná motivace (nemyslím to ironicky). Ještě víc mě ale zaujalo, že řada hudebních publicistů hlasuje ve všech třech cenách, což mi naopak připadá naprosto komický.

Jestli bude tenhle text vyznívat kriticky k lidem, který píšou o muzice a hlasujou o ní ve všemožnejch anketách, není to proto, že bysme skuhrali na fakt, že Silver Rocket nepatří a nikdy nebude patřit mezi ty, co si nějaký ocenění „opravdu zaslouží.“ Bez urážky – nepotřebuju hudebního publicistu, aby mi potvrdil, že „El Clásico“ je parádní deska a že OTK jsou geniální kapela. Ano, zajímá mě cizí názor (velmi!), ale neovlivní to, jak muziku vnímám a cejtím.

Nicméně mě baví zamyslet se nad tím, jestli je současná česká hudební publicistika fakt tak skvělá a výjimečná, že „unese“ hned trojici anket. A jestli se náhodou nestává heslem český hudební žurnalistiky „Hlasuji, tedy jsem.“ Obecně: má vůbec v roce 2012 „hudební publicistika“ jako taková nějakej smysl? Nejsem o tom přesvědčenej.

Hlasuji, tedy jsem

Až do konce 90. let (teda v době „před internetem“) měl hudební novinář nespornou výhodu nad posluchačem a jeho názor byl důležitej a „směroplatnej“: přístup k muzice byl o dost komplikovanější a novinář byl na rozdíl od fanoušků pravidelně zásobovanej promo kopiema novejch titulů. Měl proto větší přehled než drtivá většina posluchačů a jeho názor prostě něco znamenal – to je prostě fakt. Jenže smršť jedniček a nul tohle všechno drasticky změnila. Labely už se ani neobtěžujou výrobou promo kopií a fanoušci si novou desku kohokoliv stáhnou mnohem dřív, než jakejkoliv hudební publicista. Jakej má teda novinář, kterej dneska píše o hudbě, náskok před fanouškama? Proč by jeho názor měl mít větší váhu, než třeba názor takovýho Honzy Kundy?

Marně si nad tím lámu hlavu. Přehled? Ten má dneska každej, protože se kdokoliv dostane k jakýkoliv muzice. Charisma? Tohle radši rovnou přeskočíme, hehe. Stylistický schopnosti? Ale no tak... Na spoustě blogů jsou mnohem zajímavější texty o hudbě, než ve většině oficiálních médií. Myslím, že jsme se konečně dostali do doby, kdy jsou názory hudebních publicistů víceméně irelevantní (a lidi to vědí – zajímavej článek je TADY). Ano, některý z těch názorů jsou zajímavý – což je super – ale neznamenají víc, než 140 znaků na Twitteru od libovolnýho blba z Horní Dolní (kterej si navíc může dovolit bejt sprostej / nenávistnej / zamilovanej = takže samozřejmě zajímavější). No a v týhle situaci tady existujou tři ceny, v kterejch se hudební publicisti a „hudební publicisti“ zuřivě snaží přesvědčit fanoušky, který ale...
a) ...mají naposlouchaný to samý
b) ...mají častokrát větší přehled
c) ...píšou stejně dobře nebo líp,
že jde o něco víc, než o trochu komickou snahu dát o sobě vědět aspoň nějak.

Jo jo, to byly časy

Víte, já muziku miluju a novinařina jako taková mě docela zajímá. Takže sleduju, co se dá. Noviny, časopisy, hudební servery, blogy – sleduju to a čtu to. Jak už jsem napsal, zajímá mě, co si lidi myslej. Sleduju autory, co píšou o muzice (a pak o ní hlasujou). A bez urážky: není to nic moc, kluci (mimochodem, proč je mezi hudebníma publicistama tak málo holek? Moje teorie je taková, že ženský neomylně odhalej zbytečnou činnost a nevěnujou jí přehnanou pozornost. To jen chlapi se nimraj v blbostech). Česká hudební publicistika dneška – to je RECENZE, maximálně profil, největší duchovní vzepětí pak znamená rozhovor. A to je v roce 2012 fakt málo. Tyhle tři formáty se opakujou furt dokola, někdo je zvládá líp, někdo hůř, ale to je celý.

Daphne Carr (možná ji znáte, před časem byla delší dobu v Česku) edituje sborníky „Best Music Writing,“ v kterejch shromažďuje nejlepší články o hudbě ze všech možnejch publikací / webů / blogů / novin (více o projektu třeba TADY). Žánr nerozhoduje. A je to většinou fantastický čtení. Texty, který skvěle popisujou sociologický pozadí nějakejch hudebních fenoménů, reportáže, dokonale vyzdrojovaný kauzy, eseje... Fakt silný a inspirativní čtení. Zato český hudební publicisti přinesou čas od času leda tak šokující článek o tom, že cédéček se prodává míň a míň, že vinylů se naopak prodává víc a víc, a že budoucnost patří hudbě na internetu. PANEČKU!!! A pak zase rezenze, profil, rozhovor. Vojtěch Lindaur a jeho 60. léta stokrát jinak tady zapustil pevný kořeny. Příkladem budiž neomylně bezbarvá recenze – co taky jinýho – Pavla Klusáka v Lidovkách na „Náměstí míru“ od Bonuse. Je to tak přizdisráčský, jak jen lze. Líbí se mu to? Nelíbí? Kdo ví. Myslí si o tom něco? Možná. Ale co? Asi nechce vypadat blbě, když to všichni ostatní chválí, ale jeho šálek čaje to taky není... Tak ale co teď s tím, když se má zaplnit půl stránky?

Hele, hudební publicisti – vím, že to budete číst: já jsem váš fanoušek! Jsem vaše publikum, čtu vás! Zajímá mě, co si lidi myslí (potřetí). Ale chtělo by to trochu invence. Rád si z něčeho sednu na prdel! Jen je toho zoufale málo. Bavila mě knížka Karla Veselýho „Hudba ohně" (i když pár editorskejch a hlavně korektorskejch zásahů by tomu neuškodilo), texty Pavla Turka měly a mají hlavu a patu, Petr Vizina má hlavu a patu, a Maxim z DIYcore má pozoruhodný útvary – ale dál? Texty fanoušků na všemožnejch specializovanejch serverech mají stokrát větší koule, než 95% vašich výplodů. Tohle je názor nespokojenýho čtenáře – když svoje hlasování hned ve třech anketách nedokážete podepřít kvalitníma textama, je to trochu na hovno. A nespraví to ani další čtyři ceny.