Pane, pojďte si hrát!
Aran 1. 1. 2006
Možná jste si toho všimli už dřív, ale v poslední době je to fakt nepřehlédnutelný. Co mají společnýho Big Business, The Evens, Lightning Bolt, Cheval De Frise, VAZ, Blackfire Revelation, Ex Models, Sabot, French Toast, The Kills, That Fucking Tank, A Spoon Called Phranc, The Pupils a Chevreuil (a to jsem teď určitě na někoho zapomněl)? Jasně, tyhle kapely tvoří jen dva lidi.
Minimální prostředky – a většinou maximální dojem. Proč ale ta redukce? Každá kapela má pochopitelně svý důvody (který můžu jen hádat), ale pár věcí mi na tomhle připadá obecně platnejch a zajímavejch.
Předně: řekl bych, že je čím dál těžší vůbec bejt s lidma. Natožpak s lidma v kapele. Ego, ego, ego, ego, ego... může to bejt dost únavný. Nevěřím kapelám, který mají víc než pět členů. To už není funkční rodina, to je nějakej mně nepochopitelnej sociologickej experiment. Kolik je vlastně blbců v Divokým Billovi? Osm nebo kolik? Ty vole... Tak ať jim to dobře šlape. Zato ve dvou se věci dají dělat mnohem „intimněji“ a třeba i efektivněji. Sehnat „správný“ lidi do kapely totiž může bejt opruz, ale každej člověk na světě má aspoň jednoho nejlepšího kámoše (s kterým se potenciálně dá dělat nějakej ten rámus).
The Evens: Ian MacKaye a Amy Farina
Další věc, která mě na tom zajímá: komunikace. Všechny tyhle kapely prostě nezní jako ostatní kapely. Fakt že ne. A může to bejt randál jako Lightning Bolt, nebo tichý písničkářství jako The Pupils. Ve zvuku kapel, který mají jen dva členy, je někdy moc hezky slyšet něco jako „rozhovor“. Čím míň lidí mluví (nástrojů hraje), tím zajímavější věci většinou říkají. Jak zpívají New Model Army: „Tenhle zlatej věk komunikace znamená jen to, že všichni mluví najednou.“
Taky si myslím, že všechny ty dvojičky jsou přirozenou a zdravou reakcí na to, jak se muzika v poslední době rozrostla, roztáhla, nechutně nafoukla a nabobtnala do všech stran. Všichni se všema, etno, elektronika, metal, hip-hop, megakopulace, remixy remixů... Už je to nuda. A tak vznikají kapely, který vytvářejí vlastní, záměrně malej prostor, kterej je v porovnání s „bohatstvím“ toho světa venku třeba jednoduše zařízenej nebo i stísněnej, ale je v něm útulno.
That Fucking Tank můžete vidět 23. dubna na 007
No a v neposlední řadě bude za tím vším asi i čistě praktická stránka věci – ve dvou se věci líp organizujou, kapela složená ze dvou lidí potřebuje míň prostoru, míň jídla, menší dodávku, prostě všechno...
Nemyslím si, že by „tandemový“ kapely byly nějak lepší než ty neokleštěný, „regulérní“. Stejně mě fascinuje pohled a poslech na smečku tří, čtyř blbců připravenejch ve startovních blocích, jak čekají na bubeníkovo odklepání. Každej model má něco do sebe. Jen mi připadá, že ten redukovanej model se prosazuje čím dál víc.
P.S. French Toast nedávno přibrali třetího člena, ale za "In A Cave" na ten seznam patří.
