Silver Rocket

Yoz za 40

Dneska (2. ledna 2012) slaví 40. narozeniny člověk, kterej toho podle mě udělal pro lokální scénu víc, než kdokoliv jinej: Ondřej Ježek neboli Yoz neboli Abuch. Říkal jsem si, že by bylo dobrý u týhle příležitosti zasadit do kontextu pár věcí, který se zdají dneska naprosto samozřejmý.

Především: Yoz je z mýho pohledu chlápek, kterej dodal části (docela důležitý části) místních kapel sebevědomí dělat věci po svým. V podstatný části 90. let totiž panovalo následující paradigma: česká kapela není dobrá sama o sobě – musí jí to „potvrdit“ někdo ze zahraničí. A tak kapely zpívaly skoro bez výjimky anglicky, za sukces se považovalo to, když jejich desku natáčel nějakej „producent“ z ciziny, když jim tam hostoval někdo minimálně z Německa, nebo když se o nich pochvalně zmínil nějakej anglicky psanej časák. Jo a taky tady čile bujela představa, že je pro místní kapely – řečeno hudebně publicistickým klišé – „takřka nemožné přenést živou energii z koncertu do studia.“

Yoze jsem v tý době vnímal jako zvukovýho desperáda (tak ho vlastně vnímám pořád), kterej se systematicky vydal proti proudu toho všeho. Musíte si uvědomit, že „studio,“ to byl tehdy stejně posvátnej pojem jako „nahrávací značka“ a Yoz tohle prostě zrušil. EP „Striker“ od Lyssy se vydal nahrávat přímo do špinavý kotelny vyšehradský sokolovny, kde kapela tenkrát zkoušela. Část desky „Srdce v kusech zvuku“ od Gnu natáčel ve zkušebně. Dneska se to zdá všechno naprosto samozřejmý stejně jako to, že ty desky pak vyšly na vinylu, ale tehdy to tak vůbec nebylo. Doba, kdy si alba každej natáčel doma na koleně, ještě měla přijít. A Yoz začal jako první stěhovat „studio“ do přirozenýho prostředí kapel.

Výsledky byly (a jsou) ohromující. Nikdy jsem například necejtil potřebu zkusit se zeptat Albiniho, jestli by nechtěl nahrát desku Gnu – protože jsme prostě nahrávali s Yozem a vím, že by to NIKDO na světě neudělal líp. Přestože většina kapel z první generace Silver Rocket byla zvukově dost podobná – kytara, basa, bicí, bordel, volume nach rechts atd. – Abuch dokázal u každý z nich nahmátnout ten na první poslech nenápadnej detail, kterej tu konkrétní kapelu dělal výjimečnou, a na něm pak třeba postavit dominantní poznávací znamení tý nahrávky.

Neuvěřitelnej je i přístup, s jakým Yoz na deskách pracuje. Na většinu lidí, která mu projde pod rukama, by měl svatý právo koukat jako na muzikantský primitivy a neandrtálce – a místo toho se od něj kapely dočkají totálního nasazení, který někdy hraničí se sebezničením. Když se Yoz s někým rozhodne natočit desku, tak si ta kapela může bejt jistá, že nikdo na tom nebude makat tvrdějc než právě Yoz. Tohle odevzdání svejch nejlepších schopností ve prospěch muziky někoho jinýho je z mýho pohledu naprosto výjimečný. Nepotkal jsem nikoho druhýho, kdo by to takhle dělal.

A hráli jste někdy na koncertě, kterej zvučil Yoz? Byl na vás hnusnej? Byl netrpělivej, ve stresu, nasranej? Nebyl, že ne? A věřte, že by na to měl taky svatý právo – na většině akcí, který Ondřej zvukově zajišťuje, musí bejt mezi prvníma a fakt tvrdě to tam odmakat ve prospěch koncertu. A ještě jsem nezažil, že by byl na někoho nepříjemnej, i když byla zima jak v prdeli (Kelly na Točníku) nebo tři hodiny ráno (spousta jinejch akcí). Když se Abuch stará o zvuk, tak je jedno jistý: koncert se po týhle stránce povede. A kapely to ceněj – pamatuju si třeba Melvins, který mu s očima navrch hlavy děkovali za dokonale nazvučenou Akropoli.

A poslední zajímavá věc: z podstaty svý profese se Yoz často dostane do styku s tzv. slavnejma muzikantama a lidma vod byznysu – určitě nejvíc z nás všech. Nic z toho na něm ale nezanechalo sebemenší stopy. Právě naopak. Yoz je autorem řady fakt radikálních rozhodnutí, nad kterejma zůstáváme stát v němým údivu. Nevím, kolik na svý cestě udělal kompromisů, ale já jsem žádnej nezaznamenal.

Bejt poblíž někoho takovýho je obrovsky inspirující. Všechno tyvole nejlepší!