Silver Rocket

Dinosauří nemoc

Scénář je víceméně jasnej, píšu přeci – kurva – o jedný ze svejch nejoblíbenějších kapel. To slovo „kurva“ je samosebou úplně nadbytečný, ale dneska je den, kdy ho prostě mám chuť několikrát napsat. Protože Dinosaur Jr., to je KURVA kapela.

Už je to trochu trapný, protože kdykoliv se ponořim do vzpomínek, jak jsem na tuhle nebo tamtu kapelu v devadesátejch letech poprvý narazil, je to pokaždý úplně stejný. Asi to bude tím, že jsme kolem dvacítky vedli poměrně nicotný, prázdný a monotónní životy. Takže tentokrát s dovolením jen telegraficky, hlavní záchytný body: rok 1991 nebo 1992 nebo 1993 – Rádio 1 a každodenní utrpení u tuny ukňouranejch anglickejch kapel, než zahráli The Wagon – legální a zároveň ilegální (jako celý devadesátý léta) půjčovna cédéček v Pakulu – Honza Krejča a jeho komentáře a doporučení, vždycky maximálně nad věcí – můj milovanej walkman Philips a kazeta, která se nikdy nevyndavá – dlouhý přiožralý noční pochody Prahou do Vršovic ve společnosti Loua, Murpha a J – kurva!

Ty kazety byly ve skutečnosti tři, devadesátky Fuji Slim s takovou tenčí krabičkou, s Kupónem jsme si tehdy vždycky volali, kde je maj levný a podle mě jsme jich koupili každej tak sto. Na první jsem měl Green Mind a Bug, na druhý Dinosaur a You’re Living All Over Me, na třetí Where You Been a něco k tomu. Když jsme začali mrhat časem v kapele, poslouchali jsme všichni víceméně totéž, ale každej měl ze všech těch kapel vždycky jednu, která byla pro něj v tý době „nej“, kterou musel slyšet (minimálně) dvakrát denně, až do úplnýho zblbnutí. Každej si tak našel něco, co ho v tu chvíli maximálně oslovovalo, bylo v souladu s jeho osobností, zapadalo do obrazu, jak viděl svět, prostě ten pověstnej soundtrack lidskýho života. Samosebou se to měnilo, to je jasný. Než jsme potkali Záhoře, byli jsme silně ortodoxní, Kupón měl období Cows, já Mudhoney. V druhý vlně Kupón přesedlal na Tar (to se v jeho případě stalo chronickým), Záhoř se přiznal k Dunaji (narazil z naší strany na takovou smršť pohrdání, posměšků a nenávisti, že rychle přesedlal na Jawbox), a pro mě začalo první období Dinosaur Jr. Trvalo asi pět let, což se může jevit dost šílený. Ale je to tak – je pravděpodobný, že pět let jsem skoro denně slyšel nějakou jejich písničku. Kurva!

Proč zrovna Dino? Vysvětlení není samosebou složitý. Člověk prostě vedle všech těch bordelů, vazeb, skřípání, bzučení a kvílení potřeboval normální, hezkou, příjemnou a melodickou písničku. Takový ty akordy, jak na ně má Záhoř vědeckou teorii, že nějak vibrujou v konečníku, což vzbuzuje v lidech libost, a když je člověk používá, sukces je zaručenej. Samosebou v době, o který mluvím, bylo naprosto vyloučený se k něčemu takovýmu přiznat. Melodiema se vyznačovaly především anglický kapely, který jsme ovšem považovali za nepřijatelně teploušský (i když jsme je tajně poslouchali, navíc jsme trochu záviděli, že kolem těch, kdo poslouchaj „anglii“, se motá hodně holek). Dinosaur Jr. představovali geniální řešení: skvělý písničky, krásný akordy, současně ale divný zvuky, dobře dávkovanej bordel, sóla – ale jaký sóla (tohle by od někoho zasloužilo samostanej esej) a k tomu ten šílenej Jayův „zpěv“ a "laxní" image. Krásný písničky pro lidi, který nechtěj přiznat, že se jim líběj krásný písničky.

Když pominulo moje první období Dinosaur Jr., zapracoval jsem do hloubi svýho mozku každou notu z prvních pěti desek tak důkladně, že jsem si je dalších deset let už nepustil. Nikdy jsem v týhle době Dino Jr. neviděl na pódiu. Without a Sound a Hand it Over jsem už bral jako normální desky, bez toho bláznění navíc. Nemoc pominula. Ale když si vzpomenu na tyhle roky, hodně často někde zaslechnu Jayovu kytaru.

Jejich comeback a po letech novou desku – už je to taky pár let – jsem očekával s trochou nedůvěry a současně strašně zvědavej. První příznaky recidivy týhle choroby byly zjevný. Udeřila hned s Beyond, zesílila s Farm a trvá s I Bet on Sky. Dámy a pánové, jsem uprostřed svýho druhýho období Dinosaur Jr. Je to jiný, nepotřebuju to slyšet každej den, už se dávno hrdě hlásim k tomu, že mám rád ty Záhořovy vibrující akordy, je to už takový „dospělý“, hehe... ale ta muzika mi přijde snad ještě lepší než tehdy. Ruku na srdce: kolik kapel tohle dokáže? Až se jednou jako už fakt starej chlap budu vracet k rokům, který jsou teď za náma, zase uslyším Jayovu kytaru. Takže přijďte proboha 18. února do LMB. Osobně se zaručuju za skvělej koncert!

Kurva.