Silver Rocket

Dinosaur Jr.: nejpomaleji hovořící bavič

Roztržitý pošuk mého formátu si občas může dovolit snít. Rozhodně to není zadarmo, ty chvíle vizionářského zápalu patří mezi nejdražší životatvorné formy. Důkaz, že to je. Že se něco děje. Že se nedlouho potom naváže anebo zbourá... Vzhledem k faktu, jakým způsobem jsem vázán ke zlomenině kotníku, se mojí pojišťovnou aktuálně stala vůle, mým zaměstnavatelem mozek a měnou tok představivosti. Kam jen s tou partou nevycválaných punkrockerů z Massachusetts? Kořeny jsou jak hudba k filmu (čtěte k životu) a Dino na mě zatraceně dlouho touhle sférickou schopností přímo sálají. Heslo k jejich objevu se psalo Melody Maker, přičemž Ivanem Cafourkem "převzatá" fotografie měla v Melodii popisek následujícího obsahu: "Robert Smith z The Cure a J Mascis z Dinosaur Jr. křtí singl Just Like A Heaven na palubě lodi provozující pirátské vysílání." Punkové období propuklo naplno po prázdninách roku '89 v posledním ročníku průmyslovky, se mnou se svezl i Jarka Stary.

Nebyli to ani megatunama TNT rokenrolu nasáklí Bad Brains, nebyla to lepidélková aféra s The Jesus and Mary Chain, pojednání Fugazi, ani intelektuální spiklenectví Sonic Youth... Byli to Dinosaur Jr. a jejich evropský výsadek na Blast First obsahující kromě coveru i necenzurovanou Freak Scene, kde na vás dolehne zdánlivá nekonečnost tzv. britské invaze v obráceném gardu. Vzácná chvíle, kdy si padnou do noty opačné hordy kytarových čarodějů odpalující přes Atlantik protilehle jednu nálož za druhou. Snad poprvé jsem se přistihl, že miluju militantní styl truckerských kšiltovek a polomaskáčů, ve kterých se ovšem J po objevení třípruhých teplákových oldschool produkcí producíruje mnohem méně než v dobách Inhaleru. Nejpomaleji hovořící bavič každopádně na hyperbole ega dokázal nemožné, rozbil bank, rozpustil kapelu a upsal duši Blanco Y Negro. I po třetí desce čerstvý objev, ale situace dozrála k naruby obráceným UK žebříčkům a klanění Johna Peela a Everetta True. Čtu to v Tripu a jsem myslí někde mezi tisícovkami fanoušků v Norimberku, kde Algena kupuje triko s přežvykující krávou...

Festivalový pódia přišly krátce po vydání popového majstrštyku Green Mind, kdy se NYC stalo přístavem bohémského multiinstrumentalisty ve volných chvílích korespondujícího o digitálních reverbech s Kevinem Shieldsem. Když pak padne komunikační embargo a veřejnost pozná podrobnosti smlouvy na čtyři dlouhohrající desky, volí tahy figurkami suverénně J. Počet singlů nehraje roli, z každého se stává hit. Opravdu. Když na VHS záznamu 120 minut zaznamenáte titulní video k první komerční vlaštovce Whatever's Cool With Me (jak si jistě všimnete, Barlowův post zalátal další fanda Johnnny Ramona Jay Spiegel!), přestane existovat cesta zpět. I po opakovaném zhlédnutí shledávám, že existují jen další tři videa, která mě na přelomu dekád praštila plným rajdem přes ksicht – hypnotizující Fool's Gold od The Stone Roses, návodné Kinky Afro Happy Mondays a stroze argumentující Turnover.

Opakovaný ťukání na sluchový závity pak přicházelo pravidelně v pořadí singlů Out There, Start Choppin' (kolikrát jsme to jen u tebe Old Pilote mohli zhruba vidět?!), Get Me, Goin' Home, Feel The Pain, I Don't Think So, I'm Insane až po neskutečně (tyvoe, můžu to říct, ne?) SLUNÍČKOVOU poctu The Beach Boys Take A Run At The Sun. S Dinosaur Jr. se tenkrát vezli na kazetách emhádéčkem i Meat Puppets. A v důsledku nakonec velká část katalogu SST Records, odkud se vyloupli pro mě zásadní Saint Vitus. Triko jsem pořídit u Maxe, nedlouho poté pro jistotu ještě druhý se zeleným monstrem na tmavěmodrém podkladu. Když se kapitola měla nadobro uzavřít, sáhl jsem po jednom z nekonečné série vystoupení na Sedmičce po zaprášené verzi debutového CD na Homestead Records. Deska Dinosaur pro mě úplně bez prdele znamená krevní pouto s tím, co jsme předvedli na Quiz EP společně v druhé sestavě Point.

V letech, kdy J objížděl svět v doprovodu proměnlivé sestavy The Fog a Lou Barlow se věnoval Sebadoh, jsem potkal druhého jmenovaného v Berlíně. Kudrnatá štice se nepřestala vlnit ani před, ani během koncertu. Impulzivní Lou si během krátkého intermezza vzpomněl na koncert v Lucerně před Pavement a Sonic Youth, kdy měl horečku a na stejdži viděl údajně všechny svatý. Jistě, ten set trval slabou půlhodinu, ale věci ze Sebadoh III jsou nejenom krátký, ale také energický. Teď u basy v Dino možná víc než před pětadvaceti lety, ale pořád se smyslem pro melodii, gradaci, přednes a především VTIP. Jde o jednoho z mála muzikantů, které dokážu ocenit jak akusticky, tak elektrifikovaně. Upřímně? Hotový zázrak přírody!

Jak na tom je J a akustické sety, to dal na vědomí počin Martin + Me. Ale s táhlým postupem "mlhy", začal park jazzmasterů nabírat na efektech, až to s trochou nadsázky skončilo reunionem The Stooges! Ano, Watta dal dohromady s Ashetonovými právě amherstský gandalf. Tady se příběh začíná stáčet do dramatické fáze. Píše se rok 2004 a svět to bere naruby. Fakt by stačilo otočit popsaný list a vzpomenout si na začátky...? V téhle fázi leží tajemství Fénixe původní sestavy, kterou v rámci benefice pro autisty sezvala Louova máma. Vydavatelství Merge pod taktovkou Maca a Laury (jinak páteř Superchunk) dofinišovalo reedici prvních tří desek a dnes nabízí vrchem srdcervoucí živý odpal Chocomel Daze. První evropskou štaci v drážďanském Starclubu si vyhlédla horda pražských nedočkavců a viděla v hodinovém setu hladové gusto šťastně shledavších se bratří. Pak už stačilo přisadit do Hype #25 a ohodnotit svítivě fialového jazzmasterového "rejnoka" ve Stuffu, párkrát se vyspat a nakonec uzavřít pomyslný kruh. Propadnout skrz podlahu vedle pařícího Standy Zímy v Akráči při Just Like Heaven, koupit si Beyond, nezapomenout poslední dvě desky Farm a I Bet On The Sky, uctít pomyslnou karmickou spirálu. Odměna pro skalní v podobě neuvěřitelně rozpoznatelných songů mě fascinuje asi stejně jako nikdy nekončící plameny chtíče v očích. Od Dinosaur Jr. se vlastně odtrhávám stejně těžce jako od veškeré klasiky. Zda je to aurou věčného návratu anebo neodolatelným charizmatem hudebních (z)propadenců fakt nevím. Vím ale, že pondělní koncert je dalším kamínkem v mozaice mého klikatého života. A že jeho soundtrack je plný nekonečných sól a ultramelodické basy s rovnými bicími.