Silver Rocket

Řekni pivním hlasem "Dinosaur Jr."

ÚV SRR 15. 2. 2013

Čas od času se scházíme v hospodě na takzvaný pracovní zasedání – je potřeba plánovat vydávání desek, organizaci koncertů, probrat všechny lokální drby a udržovat pípu v chodu. Tentokrát se na práci nedostalo, protože jsme celou dobu hovořili o jedný z našich nejoblíbenějších kapel. Torr je uprostřed šílenýho záchvatu dinosauří mánie, poslouchá to už dva měsíce bez přestávky, a ani u piva nedal pokoj a pořád kladl různý otázky. Předkládáme vám jako dobovej dokument celou konverzaci.

Radim: Hele já jsem úplnej ignorant. Je pár kapel, který jsem nějak nestihl poslouchat. A Dinosaur Jr. jsou jednou z nich. No jo, no. Asi jsem na to počátkem devadesátejch nebyl připravenej a pak už nějak nebyl čas nebo co. Ale poslechnul jsem si v rádiu živák z jejich pražskýho koncertu a docela dobrý. Ale vůbec se v tom nevyznám. Neznám ty písničky, nevim, z jakejch jsou desek. Nic nevim. Čim mám začít? Co mám dělat? Nebo jsem ztracenej případ?

Aran: Ztracený to není, ale neodkládej to. A začni s Bug. Já mám sice nejradši asi Where You Been, ale Bug je podle mě jedna z nejlepších nezávislejch desek 80. let a má všechno, co dělá Dinosaury Dinosaurama. Totální kytarovej řev, z kterýho lezou melodie jak od Buffalo Springfield. Sóla, který v mým pohledu na svět částečně rehabilitovaly instituci kytarovýho sóla jako takovýho. No a taky je tam Freak Scene, dost možná největší hit Dinosaur Jr.

Abuch: No, rehabilitovaly... v ty době se to snad eště dělalo normálně, sóla zakázali až na začátku devadesátejch, ne? Až pozdějc to bylo fakt zarputilý močení proti větru.

Aran: Ale vezmi si, že Dinosaur Jr. byli v tý době SST kapela – jasně, lidi z toho labelu milovali heavy věci ze 70. let, ale sólo bylo zakázaný už tehdy tyvole.

Vrchní: Ještě pět kousků, pánové?

Töhötöm: No je pravda tyvole, já mám do dneška pocit, že když se mi líbí kytarový sólo, že porušuju nějaký svatý přikázání, v tomhle byli Dinosaur Jr. strašný kacíři. Radime, neboj se ani těch prvních dvou desek, já nějakou shodou náhod začínal hned s tou první (jmenuje se to jenom Dinosaur), je tam už všechno, co je na nich geniální, a třeba The Leper nebo Forget the Swan, to jsou taky hity jako svině.

Torr: No já nevím, když myslím na SST, myslím především na Greg Ginn a jeho sóla, hehe. Ohledně J Mascius a sóla nikdy nezapomenu na jedna věc: jako teenager jsem četl rozhovor, kde řešili, jak přestal hrát na bicí a začal hrát na kytaru. Říkal, že když hraje, se snaží dělat zvuk bicí na kytaru. Právě tehdy jsem chtěl skončit hrát na bicí a přejít na kytaru, a tento jednoduchý filosofie zůstal se mnou vždycky, a do dneska takhle hraju. Podle mě bubeníci, který skončí s bicíma a začínají hrát na kytaru, se vždycky jen snaží napodobit a možná i konkurovat bicí. Profesor/vzor toho stylu je ovšem Neil Young, který ale podle mě nehrál původně na bicí. Stejně Neil je hodně slyšet v Dinosaur Jr. Mě by zajmalo kdy a jak jste o Dinosaur Jr. dozvěděli. Jak jste na ne přišli?

Aran: Hele ještě k tomu bubnování - v "Our Band Could Be Life" je dost detailně popsaný, jak Mascis právě kvůli bubnům šikanoval Murpha... jinak jediný dva lidi, jejichž kytarový sóla fakt MILUJU, jsou – ano – J. Mascis a Neil Young. Jinak o Dinosaur Jr. jsem se dozvěděl myslím poprvý z trojrozhovoru Thurston Moore - J. Mascis - Gibby Haynes, kterej vyšel ve fanzinu Trip 10:15 někdy na začátku 90. let. V tý době byla největším zdrojem nezávislý muziky CD půjčovna Datart v PaKulu, odkud jsme si nosili AmRepový a SubPopový cédéčka a samozřejmě kapely jako Dinosaur Jr.

Torr: Mimochodem ta knížka jsem tě půjčil asi před deset let, mohl bys to vrátit někdy.

Töhötöm: Já potkal tuhle kapelu úplně stejně, jaká náhoda. Ten rozhovor v tom fanzinu byl mimochodem dost super, pamatuju si – nevim v jaký souvislosti – že v něm bylo něco jako: „Thurston Moore se probudí a řekne si: Kurva, snad mě dneska už Gibby nebude buzerovat. Gibby Haynes se probudí, koukne se na svoje péro a řekne: Kurva, kámo, jsem rád, že si pořád tady. A J Mascis se probudí a řekne: Kurva, já se probudil.“ Když to takhle tady reprodukuju, tak to už po těch letech vlastně nijak vtipný neni, ale musim říct, že tyhle slova tak nějak určily můj vztah k Dinosaur Jr.: „Kurva, já se probudil.“ Tyhle lidi to maj všechno v piči, říkal jsem si tehdy a bylo mi to sympatický. Jinak je pozoruhodný, jak Torr zatvrzele říká MASCIUS, to zní jako nějakej římskej legionář nebo gladiátor... je za tim něco, co mi uniká, nebo je to čistá dysgrafie?

Aran: Mascius Maximus Pyjus Čůvus.

Töhötöm: Přesně.

Torr: Vy jste blbci.

Vrchní: Ještě pět kousků, pánové?

Torr: Existuje album Dinosaur Jr., který mělo zásadní vliv na vaše (hudební nebo nehudební) životy? Který deska jste poslechli nejvíc? Pro mě je to teda Green Mind, tisíckrát jsem to slyšel, a myslím si, že to mělo zásadní vliv na to, jak hraju.

Aran: Green Mind je podle mě stejně zásadní deska 90. let jako třeba Ritual de lo Habitual. A je to první deska Dino, kterou jsem vlastně zažil už jako jejich "aktuální" nahrávku. Ale nejvíc jsem poslouchal Where You Been, to je pro mě nejlepší album Dinosaur Jr. Ta deska mi fakt pomohla jakože "v životě," abych tak řekl.

Torr: A mohl bys to trochu vysvětlit? Jak ti to pomohl?

Aran: Hodně se mi to trefilo do tehdejší nálady.

Torr: Naprosto nedostačující odpověď. Jdu čúrat.

Töhötöm: Já mám nejradši ty dvě první desky, poslouchal jsem to fakt hodně, když mi bylo pár let přes dvacet a připadalo mi to naprosto nekompromisní: brutálně zkreslený a bůhvíjakejma krabicema pokřivený kytary, který vším tim bordelem maskujou příjemný, svým způsobem banální písničky. To mi připadalo tehdy úplně geniální, "zahrajeme vám tady tu jemnou melodii, ale zabalíme to tak, že se poserete". Znova jsem si to uvědomil, když jsme s Raketoplánem zkoušeli hrát Feel the Pain, to je pár akordů, ale v podání Masciuse to je jak z jinýho světa - protože on je blázen, zjevně. Green Mind je samosebou klasika a zlatej fond a všechno, to je jasný. Teď dost koukám na internetu na starý videa z koncertů Dinosaur Jr., tohle mě dost baví poslední dobou. Je dost fascinující si pustit za sebou koncert z roku 1990, kde hrajou v nějakým klubu pro třicet lidí (úplně si představuju, jak na ně takhle koukám na Sedmičce třeba), a pak hrajou stejnou věc někde na festivalu, jen se tam pod nima vlní několikatisícovej dav. Tohle je pro mě velká kapela, víte co myslim.

Aran: Rozumím úplně přesně. "Velká" kapela v tom nejlepším slova smyslu. Pamatuju si, jak jsem byl vydřenej ze setkání s nima – jejich booking agent je samozřejmě nějakej blbec z Hollywoodu, kterej poslal smlouvu na třicet stránek, přijeli tour busem, nikoho z jejich crew jsme neznali... trochu jsem se bál, že J bude náladovej egomaniak a že ta kapela bude tak nějak celkově "složitá". No a tyvole J totálně milej, i když plachej člověk, a s Louem a jeho rodinou jsme nakonec s Anežkou strávili fakt příjemnej den na Vyšehradě a v okolí (měl s sebou tenkrát partnerku a dceru a chtěl vidět Prahu). Mimochodem Lou je přesně takovej, jakej jsem si ho představoval – skromnej, přátelskej, milej. Antihvězda. A Murpha nadchla informace, že ty nejmodernější baráky na Žižkově jsou z 20. století, takže si je vyrazil nafotit. Nikdy taky nezapomenu na pohled, jak se J s láhví neperlivý vody v ruce loučí s lidma před Akropolí a pak šouravou chůzí mizí v žižkovský noci, protože se chtěl cestou do hotelu projít ulicema.

Töhötöm: Ad ta neperlivá voda: kolikrát jsem si řikal, jak je to s tou J-ovou vláčností a laxností a pomalostí, to je něco, co neopomenou zdůraznit snad v žádným článku o týhle kapele (V tom zmíněným trojrozhovoru se mluvilo o splitu Dinosaur Jr., Sonic Youth a Butthole Surfers na Blast First, Thurston říkal něco jako "skvělý, že tady v Anglii vyjde tenhle split", a J na to: "Vážně? Jaký tam jsou kapely?"). No a ten chlap fakt JE takovej zvláštní pošuk, nepraktickej nerd a strašnej fanoušek všemožný muziky. V Akropoli tam pil tu vodu, a pak se zeptal, kolik stojí v Praze lahev neperlivý vody. Řekli jsme mu, že v obchodě asi patnáct korun. Chvíli to zpracovával, a pak řek: "Uuuh, eeeh, je dost možný, že mě v hotelu trochu okradli." Koupil si tu vodu za dvě stovky.

Radim: Pane vrchní, ještě pět prosím...

Torr: Vy jste basisty, že jo. Rád bych věděl, jak hodnotíte Louovou hraní, má jasný styl, že ano. Jako většina lidí myslej na J a jeho hraní, ale Lou nějak něco osobního řika na basu. Když jsem ho viděl hrát v Akropolis jsem myslel, že dělá prdel, pak na nějaký videa koukám, že hraje takhle vždycky.

Aran: Lou hraje neuvěřitelně. Když se na něj díváš, říkáš si, že to není možný, že to jen tak jebe nazdařbůh - ale pravda je taková, že ty akordy mu tam prostě seděj. Drbe to většinou přes všechny struny jako Lemmy, struny lítaj jak ve větru. Je to bezpochyby víc jako doprovodná kytara, než jako baskytara.

Töhötöm: Lou hraje fakt divně (skvěle divně), nikdy mě nenapadlo ho přirovnat k Lemmymu, i když i ta basa vlastně sedí, žejo. Nemůže bejt úplně snadný hrát na basu vedle věčně sólujícího J, Lou je prostě zajímavej basák se vším všudy.

Torr: Jak se díváte na Lou v rámce jeho 'kariéra' a Dinosaur? Mě zajímá asi tři věci: 1. Hrdost: dokázali byste se vrátit do kapel, z který – pro jakýkoliv důvod – tě vyhodili? 2. Románek: Nezdá/nezdálo se vám divný ty texty Sebadoh, jak Lou se stěžuje na J, že ho zklamal? Vždycky se mi to zdálo jako nešťastná láska nebo něco. 3. Spekulace: Proč myslíte, že Lou nevěnuje na plno Sebadoh, a 'jen' hraje na basu s DJr?

Aran: Je fakt, že v "Our Band Could Be Your Life" jsou pasáže, věnující se vztahu Mascis-Barlow, jedněma z nejzajímavějších. Barlow evidentně Mascise silně obdivoval a obdivuje a nikdy se tím netajil – o to víc ho ranilo, jak nečitelně a pak i blbě se k němu J choval. Pamatuju si pasáž, jak jdou J s Murphem oznámit Barlowovi, že končí v kapele, ale ani jeden se nezmůže na to, říct mu to naplno a Barlow má z celý konverzace pocit, že se nic neděje a jede se dál... kdo z nás ale nemá s komunikací problém? Mně se právě ve světle toho všeho strašně líbí, že se dali všichni tři zase dohromady. Dává mi to naději, že i já třeba jednou vyrostu a přenesu se přes nějaký věci.

Torr: Vrať mě tu knížku už.

Töhötöm: Někde na webu je video s dlouhým rozhovorem s Louem po tom jejich reunionu, skro výhradně se ho ptají na to, jak je to mezi nim a Jayem. Mluvil o tom, že J je kokot, ale že i on se choval jako kokot... Na jednu stranu ho ten vyhazov musel hodně hodně nasrat (koho by něco takovýho nenasralo), ale na druhou stranu já z toho měl pocit, že se vrátil do starý kapely docela snadno – to je zajímavý. Já to chápu tak, že Dinosaur Jr. je prostě jeho hlavní, původní, důležitá kapela, že je zpátky doma. Možná proto se nevěnuje ostatním svejm aktivitám, a to třeba ta jeho poslední sólová deska byla vynikajíci. Líbí se mi, když kvůli kapele jdou ega stranou. Ale třeba to vidim jako fanoušek, jako že chci, aby to takhle bylo, a oni po sobě za chvíli zase vyjedou.

Torr: Ondřej, proč jsi právě chtěl hrát Feel the Pain s Raketoplán a ne třeba Keep the Glove nebo něco?

Abuch: Protože se mi hrozně líbí ten videoklip. Když to hrajem, tak mi to furt naskakuje, nejradši mám jak to vozítko na ulici začne zrychlovat a kličkovat a porazí popelnici, jsou tam hrozně legrační ty tempa a tak. Jak si tam jedou a řikaj si, tohle je naše město a vostatní máme v paži.

Torr: Takže máš rád Dinosaur Jr. kvůli klipy, Ondřej?

Aran: Já nenávidím golf víc než cokoliv jinýho.

Abuch: No ale tohle a Caddyshack je takova mala rehabilitace golfu.

Töhötöm: Nemyslim, že by Ondřej měl rád Dinosaur Jr. kvůli klipům, na to je v těch jejich moc málo Pokémonů a podobný japonský havěti, hehe. Ten klip je ovšem fajn, i když ani tohle nemůže ospravedlnit existenci golfu. Dáme si rum?

Radim: Ježišmarja, vy nejste normální. Vyřešili jsme tady úplný hovno, protože celou dobu kecáte o muzice. Já si to teda všechno poslechnu.

Abuch: Taky sem narazil na vtipnou technickou věc ze zákulisí, zatimco J hraje kytaru na basový hlavy, Lou na basu hraje na kytarovýho Marshalla. Rum ano.

Töhötöm: Tak z toho by se člověk posral.