Silver Rocket

Mudhoney – Vanishing Point

Většina lidí z kapel říká, že jim kuráž k hraní dodal punk, potažmo HC. Musím se přiznat, že to mám trochu jinak. Coby teenager na přelomu 80. a 90. let, kterej nikdy nedržel v ruce kytaru, jsem si nedělal iluze o tom, že bych mohl někdy hrát tak dobře jako třeba Bad Brains nebo Dead Kennedys. Jasně, tu muziku jsem nadšeně poslouchal, ale svým způsobem se mi zdála nedostižná. Klíčovej startující pocit „Tyvole, tohle bych přece mohl dokázat taky“ přišel až s dvěma kapelama, který se ke mně taky nějak v tý době dostaly: Velvet Underground a Mudhoney.

Celej koncept Mudhoney (haha, tahle parta samozřejmě žádnej „koncept“ nemá, ale víte, jak to myslím) jako by totiž řval do celýho světa: „Popadni kurva nějakej nástroj a dělej bordel!“ Na zvuku Mudhoney je něco, co zná důvěrně každá kapela: je tam zatuchlá vůně vlhkýho sklepa, jsou tam zpocený trika z koncertů, pivem politý podlahy, noční zastávky na benzínkách, nadšený hovory o novejch deskách, prsty rozedřený od strun, hodiny ve zkušebně nad jedním riffem, levný zesilovače, věčně rozmrdaný šňůry ke kytarám, je to tam VŠECHNO. Vždycky, když poslouchám Mudhoney – a je v podstatě jedno, jakou zrovna desku – poslouchám něco, co je hluboko v mojí DNA. Je to prostě moje životní zkušenost. Nijak bohatá, uznávám, ale autentická.

Nová deska „Vanishing Point“ by mohla vyjít klidně v roce 1994 nebo 2003 a to myslím jako pochvalu. Mudhoney se nijak dramaticky neproměňujou v čase: jedou si víceméně pořád to samý, což je v dnešní hyperzrychlený době skvělá věc. Osobně se mi „Vanishing Point“ líbí nejvíc od alba „Tomorrow Hit Today“ (1998), ale to není bůhvíjak důležitý. V hlase Marka Arma a kytaře Steva Turnera je pořád víc bluesovej nadhled než hardrocková zarputilost, což Mudhoney vždycky odlišovalo od všech „grunge“ kapel s těžkou prdelí. A pořád tam jsou skvělý písničky, kde je zatuchlá vůně vlhkýho sklepa, zpocený trika z koncertů... Znáte to.

Nemusím Mudhoney poslouchat každej den, abych věděl, jak moc jsou pro mě důležitý. Stačí mi, že jsou z velký části spoluzodpovědný za to, že hraju v nějaký kapele, díky čemuž jsem získal kámoše na celej život. A to, že s Gnu můžeme 29. května před Mudhoney hrát, je pro mě fakt velká věc.