Silver Rocket

Mudhoney jako telenovela

Když jsem před lety chodil na gymnázium v Ohradní ulici, byl jsem takovej ten typicky znuděnej puberťák, trochu intelektuál, trochu hipík, trochu asociál. Vlastně mě nikdy nic moc nebavilo. Kamarádil jsem se jenom s pár podobně postiženejma vyvrhelama gymnaziální „elity“, ti ale, na rozdíl ode mě, aspoň měli před sebou odmalička narýsovaný svoje dnešní úspěšný kariéry. Já měl velký hovno, a to do přesně tý doby, než do mýho života vstoupila hudba. S odstupem se mi tohle zdá jako totální klišé, ale stalo se prostě přesně to, co se stane, když výše popsanýmu typu puberťáka se sklonem k „depresím“ pustíte kapelu Nirvana. Ano, posral jsem se z toho celýho blahem a hodně dlouhou dobu jsem nežil skoro ničím jiným. (Ale fakt vy svině, přestaňte se smát a nedělejte, že půlce z vás se nestalo to samý.)

Rozdíl ale byl, že tohle všechno ke mně přišlo, jak se říká, s křížkem po funuse. Tady navíc doslova, žejo. Psal se totiž rok 2000 a nějaký drobný, a nějakej grunge tehdy kolem mě, ani vůbec v mojí generaci, neznal a neřešil nikdo. Po nějaký době mi přišlo, že už mi těch pět poškrábanejch vypálenejch cédéček Nirvany, který jsem znal nazpaměť tón po tónu, tak nějak nestačí. No a protože jsem se v týhle věci nemoh obrátit na svoje okolí, začal jsem prohledávat internet. V různejch encyklopediích jsem se snažil vyhledat „podobný“ kapely, a pak jsem sháněl nahrávky. No a Mudhoney byli jedna z prvních kapel, na který jsem na týhle archeologický misi narazil.

Pamatuju si, jak mě při prvních posleších zarazil naprosto neuvěřitelně divně nahulenej zvuk jejich kytar (jo, byl jsem kytarista, a můj první efekt byl Big Muff – hádejte kvůli komu), ale myslím, že mě nejvíc dostal ten pocit, kterej z nikoho jinýho nešel: totiž že tyhle týpci to maj všechno totálně u prdele. Ať už to byl Armův hlas cedící přes nos a zuby nejtěžší ironii, Turnerovy sóla mimo jakoukoliv pochopitelnou melodii i rytmus, nebo Petersovy s prostředníčkem nahoře věčně ujíždějící bubny.

Největší šok ale přišel ještě o nějakej ten rok pozdějc. To když se objevilo, že Mudhoney budou poprvý hrát v Praze. Nevim už, jak se ke mně ta informace dostala, ale překvapilo mě to asi o hodně víc než jiný lidi, představte si tu situaci: lovím někde sám po internetech nějaký dávno zapomenutý a neexistující kapely z druhý strany zeměkoule, a teď jedni z nich nejenom že furt hrajou a vydávaj po sto letech novou desku, ještě k tomu jedou ty vole hrát sem!

Ten koncert samotnej byl pak další kapitola. Samozřejmě byl skvělej, o tom psát asi nemusim, ale krom toho se stalo pár dalších věcí: Esgmeq, který byli super a díky kterejm jsem zjistil, že tenhleten bordel dělá někdo i tady a teď; vedle nás skákali pod pódiem nějaký kudrnáči v upnutejch džínách (kdo se asi pak vyklubal z nich?); a speciálně pro milovníky telenovel – ten koncert byl moje první „rande“ s holkou, s kterou chodim dodneška. Tak se mi nedivte, že teď trochu nevim, kde bych vlastně dneska byl bez Mudhoney...