Silver Rocket

SRSS: "Bilance" po skoro deseti letech

SNUFFER. Poprvý

SRSS. Tenhle podivnej shluk písmen, kterej jsem asi nikdy neslyšel vyslovenej nahlas, ve mně od jedný letní návštěvy na Neratovicku vždycky vyvolá chvění. Je s ním spojená silná energie, abych tak řekl, která funguje i přes rok a tady to tak nějak "vánočně" vrcholí. Byšice! Musel jsem se teď podívat do mapy, nechápu, jak mi tohle tenkrát s úctou skloňovaný jméno mohlo vypadnout. Zážitky jsou prosetý, "pocit stejnej". Nabouchaný historkama ze starýho webu vezeme s Hugem svý sotva dvacetiletý zadky průmyslovou plackou na druhej ročník. Nesměle se rozhlížíme, kdo by mohl mít z lokálky stejnej cíl, ale veškerý seznamování nás zřejmě ještě čeká. Za vsí je v zatáčce položený žehlicí prkno s nápisem Akce. Tohle nemůže skončit blbě. Chvíli se motáme po mlejně, načež nás odchytne Brouček, že nás tu vítá a jestli bysme nedali těch osm(?) pětek, támhle někomu u piva, že teda žádný razítka nebo pásky nejsou, ovšem stejně by příspěvek potěšil. Tyjo, o tomhle přístupu jsme si pak povídali celý prázdniny. Další nezapomenutelná chvilka přišla vzápětí. Hele, jsou tu někde hajzly? Jenom máchnul rukou, jako že tady všude. Vylezli jsme si pak na mezi na strom. Kdyby ten traktorista vyjel o minutu dřív, asi ztratí kontrolu nad strojem. Přijde mi to dneska neuvěřitelný, ale znali jsme tenkrát z toho všeho jenom Esgmeq, za kterejma jsme tam taky ostatně jeli. Snad ještě Céčka nám kvůli naší vazbě na Tábor něco říkali, jinak nepopsanej papír. Takže jsme se věnovali fotbalu ve stodole, vyprazdňování kelímků a spaní na podlaze, zatímco se střídali Wollongong, Emems, Naquei Manou a další party. Vždycky nad tím schovaným lineupem kroutím hlavou. Zapařili jsme a šli k ohni. Jak jsem teď viděl fotku ze Shellac, že Steve Albini tam měl dvojníka, tak, myslim, s tímhle borcem jsme tam tenkrát vedli řeč. Že se rád nechává švihat kopřivama a nejradši má Deep Purple, jestli mu nekřivdím. Chrápat jsme se pak odebrali na půdu, kde byly pod děravou střechou naskládaný hrnce a kde nám myši sežraly sušenky, i když jsme je měli přímo u hlavy. Ráno jsme v sámošce koupili okurky, chytli stopa a jeli už nevím kam. Celkově dost formující, čichli jsme si k tomu pořádně.

STOPA. Naposled (zatím)

Čistá láska. Těšil jsem se fest a z hospody jsem se v pátek zodpovědně zvedl o půlnoci, abych už pěkně po sedmý zase vstával. Humanizoval jsem se a vyrazil. Makal jsem na nádraží jak ďas, ještě se stavoval u známýho s volňáskama na lokální koncert, nebyl doma, nicméně stejně jsem byl na stanici brzo, takže jsem tam různě brousil a přemítal, komu bych ty lístky upíchl. Pokladníkovi mi to přišlo blbý a prodavač Novýho prostoru už byl dost starej a nepohyblivej, tak jsem to nakonec nechal na čtvrtým perónu u zavřenýho stánku, kde ten den snad nějaký bigbíťáci nastoupili. Záhy mě ale dobrá nálada z vykonanýho skutku přešla, když k mýmu nástupišti přijel žlutej vlak, na kterýžto jsem jízdenku neměl, protože jsem konzervativní a za bé piča a nepodívám se správně do řádu to snad ne.  No a tak se stalo, že první kousek přede mnou přistál už v deset ráno, a i když mi moc nešmakoval, potřeboval jsem se uklidnit a definovat strategii. Zněla takhle: z místa na místo, třeba pomalu, ale stále vpřed. Za chvíli jsem byl v Pardubicích, navštívil tradičně místní okýnko a s Pernštejnem pod paží si to brzo hasil na Hradec. Zrovna u mýho stolku byl odšroubovanej otvírák, tak jsem si četl a čuměl z okna, zábava, co nezklame. Kolem HK jsem to ještě trochu znal, ale pak dál na Jaroměř, kde byla konečná, mi to už moc povědomý nebylo a tešil jsem se, co přijde. V Jaroměři mi ale času moc nedali, poněvadž hnedle jel další spoj přímo do Malých Svatoňovic. Přišlo mi to geniální, skoro jako boží plán, nádražku jsem teda navštívil jen kvůli otevření lahvovýho, o to líp se pak jelo. Nějakej táta četl holkám pohádku o čertech a tyvole fakt se mi zdálo, že tam byla pasáž, kde se pojednávalo o dvířkách do něčího srdce. To mi přišlo na děti jako správně hipízácká metafora. No a pak už jsme byli u Čapků. Vylezli jsme na Vartu, která je ráj. Protože "mít tak svůj ráj, kdo by si nepřál." Za chvíli nás situace vtáhla do parádní orientační skupinky s kapelou Kaljeka a vůbec jsme se tak nějak už znali, no krása.  Vyrážíme jako starý orientační běžci do lesa, piváky v ruce, holky jsou správně rozšafný, začíná to bejt zasraně krásný. První najdem Kontroll, kluci hrajou, lahváče syčej, jeden song. Jak zjišťujem záhy, neni to pravidlo, neb OTK sázej víc. I Planety, tušim. Noartist. A Kiss Me Kojak. No úlety všechno, tyve někde v lese potkáš kapelu, máš pivo, kámoše, to je prostě suPr. Pak se v základním táboře kouřily drogy, takže jsem byl odpočítanej. Ovšem teda Kojak to byla mocnost skvělost. Díky Raketám, Zdendovi a všem, aniž bych tušil. Kurva nádherný setkání, jednou za rok se lidi někde potkaj a znaj se, předtim i potom.