Silver Rocket

Girls Against Boys: Comebacky bez novejch desek nemají smysl

Aran 2. 12. 2013

Scott McCloud hrál nedávno v Česku pár koncertů coby Paramount Styles Solo, teď bude s Girls Against Boys 8. prosince v Lucerna Music Baru. Tady je krátký povídání, který jsme spáchali coby pozvánku na ten koncert.

Tak proč jste začali znova hrát, hehe?
Nééé... i ty?

Dělal jsem si srandu. Ale ptá se na to každej, že jo?
Přesně. A co na to mám pořád povídat? Není za tím žádnej speciální důvod, prostě jsme si znova udělali trochu času a nahráli pár písniček. Comeback bych tomu ani neříkal, nikdy jsme se přece nerozpadli. Aspoň o tom nic nevím...

Musím ale přiznat, že jsem strašně rád, že máte venku to EP. Jsem v poslední době strašně nedůvěřivej k návratům bez novejch věcí.
To chápu. Když kapela dlouho nehraje a pak se dá znova dohromady bez toho, aby udělala aspoň pár čerstvejch skladeb, jakej je vlastně důvod toho celýho? Jen abys mohl použít jméno na plakát k nějakýmu koncertu? To mi nedává smysl.

GvsB model 2013. Kill The Sexplayer!

Ještě jedna poklona – coby dlouholetej fanoušek jsem z „The Ghost List“ dost nadšenej. A líbí se mi ten formát.
Díky. Jo, nechtěli jsme rovnou dělat desku a strávit nad tím moře času. Tohle je takový adekvátní připomenutí, že jsme pořád tady a máme – doufám – pořád co říct. Pět skladeb, všechny jsou OK. Neříkám ale, že album neuděláme. Jenže každej z nás je dost vytíženej vlastním životem a nemůžeme si jen tak udělat pár dnů volna, zavřít se do studia a tam nahrávat. Ale kdo ví; třeba k tomu dojde.

Když jsme spolu teď hráli společný koncerty, měl jsi ke studiu pár zajímavejch postřehů.
Klidně je zopakuju, haha... Nechci skuhrat, jaký to bylo skvělý, když jsme byli mladší, ale mám pocit, že studiový možnosti jsou teď tak nekonečný, že to kapelám ubírá koule. Chyby se dají zakrejt, všechno se dá vylepšit. Můžeš vybírat z tolika možností, že tě to odvede od toho podstatnýho. Líbilo se mi, když prostě soustředěná kapela nastoupila do studia a tam nahrála to, co měla zažitý z koncertů. Proto taky třeba rád spolupracuju s Ondřejem Ježkem.

Teď se ale koncerty nahrávají na YouTube...
Jo, všiml jsem si. Člověče, pro mě je skoro i fyzicky nemožný poslouchat hudbu z internetu. To není nějaký staromilství, fakt mi to nejde. Slyším o nějaký dobrý kapele, tak si jí najdu na YouTube, ale pak mě to hodí jinam, kliknu na další odkaz – a za chvíli se mi to sleje v jeden tok hudby, kapel a zvuků, v kterým už je těžký se orientovat.

Takže ale hudbu pořád sleduješ, ne?
Snažím se, to víš že jo. A jsem pořád nadšenej ze spousty věcí. Třeba ta deska New Model Army, co jsme si pouštěli u tebe v autě („Between Dog And Wolf“ – pozn. aut.), to je úžasná nahrávka. V životě jsem neslyšel takhle udělaný bicí. A celková atmosféra tý desky - to je něco, s čím jsem se dlouho nesetkal. Fantastický. Hrálo jim to takhle i živě?

Jo, bylo to super.
Tak to je skvělý, rád bych je někdy viděl hrát.

Jak to teď hraje živě vám? Eli Janney s váma hraje jen některý koncerty, na jeho místě se objevuje John Schmersal z Enon...
Eli je hodně vytíženej svojí prací i rodinným životem, hraje s náma jen tehdy, pokud je to možný. A John je skvělej kamarád i muzikant, známe se odjakživa a vždycky jsme k sobě tak nějak patřili, i když jsme hráli v jinejch kapelách. Funguje to.

Ve skladbě „Kick“ na novým EP se objevuje zajímavej textovej odkaz na 90. léta... Letí to rychle, co?
Sakra rychle. Nikdy jsme si ale nemysleli, že by 90. léta měly trvat věčně. Snažili jsme se užít si to, dokud to trvalo. Aspoň teď můžu na koncertech Paramount Styles vyprávět srandovní historky z turné s Rage Against The Machine...

...vždycky mě zajímalo, jak jste se dostali k hraní s nima, byli tenkrát na vrcholu slávy...
Ale to my taky, měli jsme přece venku „House of GvsB“ (směje se). Dělám si srandu, v porovnání s nima jsme byli nuly. Když člověk hrál v těch obrovskejch halách a na stadionech, tak měl možnost si uvědomit, jak je ta „indie“ záležitost pořád strašně malá. Jsem si jistej, že z těch 10 000 lidí, pro který jsme někdy coby support RATM hráli, věděla o Touch and Go a týhle scéně třeba jen dvacítka. Ale to je v pořádku, věci jsou na svým místě.

A jak jste se teda k tomu tenkrát dostali?
Zack de la Rocha byl velkej fanoušek Soulside. Existuje fotka, na který je Zack v první řadě na koncertě Soulside někdy z konce 80. let v San Diegu, kolem něj jsou další osobnosti tamější scény. Chtěl pro nás něco udělat, když se svojí kapelou pak prorazil. A můžu říct, že se k nám RATM chovali neuvěřitelně, jsou to vynikající lidi – pořád se starali, jestli nám něco nechybí, jestli je všechno OK. Zack je dobrej kámoš.

Soulside makají, Zack v mikině Boston College v první brázdě

V Praze budete hrát s Chokebore, který měli částečně podobnej osud jako vy: malinkej záblesk „patnácti minut“ v 90. letech a pak návrat do podzemí. Jak se těšíš?
Moc. S Chokebore jsme hráli pár koncertů, když jsme byli na Touch and Go a oni vydávali myslím ještě na Amphetamine Reptile. Vždycky jsem je respektoval a jsem rád, že se to podařilo domluvit takhle společně právě pro Prahu. Víš dobře, co pro mě hraní v Praze znamená. Pozdravuj všechny a brzo se uvidíme!

Budu. Díky. Tak v neděli!