Silver Rocket

Unkilled Worker - Season Of Doom

Protože je podzim (levná zima), bylo by fajn začít teoreticky, otázkou. Jaký má smysl one man show? Odpověď je jednoduchá: smysl to nemá a nikdy mít nebude. Tahle forma nehraje na duchaplnost, protože ani nemusí. Je to čistě subjektivní záležitost. Asi něco jako porod: nezažiješ, nespekuluj. Protože jsem vyrůstal ve Svibici (to je TOHLE), trvalo mi dlouho přijít na to, že věci jednoduše smysl mít nemusí, a přitom mohou být stejně plnohodnotné jako zrovna ty věci, které se tváří, že smysl mají (třeba srnčí hody nebo předehra). Ideologie je železná košile, a ještě k tomu se špatně pere. Ale rovnou k věci, ať to zase nekončí politikou. To, co chci říct je, že Season of Doom taky nic nemusí, a přitom je. Jinak řečeno, moc nesplňuje konvenční předpoklady hudební desky, a přitom je to lepší deska než ta, která všechny formální náležitosti desky splňuje.

Ještě jinak, často se říká, že lidi milují srdcem, ale nikdy jsem neslyšel nic o tom, že je možné milovat kytarou. Jak bych vůbec mohl takovou pitomost někde slyšet? Chyba není ani tak v anatomii, v tom, že člověk prostě srdce má od narození a kytaru ne. Chyba je v rozumu, protože ten na lásku moc není. Když si pustíš Season of Doom, zjistíš, že tento rozpor těla a kytary je překročen, je to jedno tělo. A to je ta metafyzika one man show. Jedním ze základních znaků tohodle osamělého žánru je, že se upustilo od dělení riffů na dobrý/špatný. Tahle dualita už za nic neručí. Nestojí vedle songu jako němý soudce, který ti šeptá, jestli si desku poslechnout nebo ne. Tohle rozhodnutí je čistě na tobě: buď ty dveře k desce otevřeš, nebo ti zůstanou navždy zamčeny.

A to je stejný případ Season of Doom. Nejde poslouchat v naposlouchaném kontextu (např. Wollongong), je tam něco víc: moře atmošky. Ale na druhou stranu se mi líbí, že Unkilled Worker trochu pomáhá desku zpřístupnit. K tomu doporučuju songy When the cards are all played a Here in the city, které jsou fakt krasobruslařské. Celkově jsou všechny songy doprovázeny delayem, což někdy jasně ilustruje, jak ta deska může být od člověka vzdálená. Ale taky to může působit, že má Todd pokažený delay a nejde vypnout. Záleží, jak velký poeta budeš. Návod je jasný: poslouchej tu desku tak, jak bys nikdy nemusel, a pak uslyšíš, co tam na první dojem není. Závěrem bych řekl jen to, že to nedokážu nijak ohodnotit, jen poslouchat. A nejlíp mi to šlo ve vlaku z Olomouce do Šumperku. V jeden moment se vlak ocitne v dolině mezi dvěma kopci posetými stromy a já si v tu chvíli nedokázal představit, že bych v ten okamžik mohl poslouchat něco jiného.