Silver Rocket

Or světový turné / díl 2. Belgie & Anglie

Váša 9. 1. 2014

17. 9. Benzínka někde v Nizozemsku

Fahrstrasse byla ráno prázdná. Dole ve společenský místnosti jsme dovalili zbytky včerejší snídaně, sprška (ach!), a hodně volným tempem jsme začali balit. Vzhledem k tomu, že Benelux se ukázal jako celkem nespolehlivej region, měli jsme koncert až další den v Belgii. Čili dva dny na to přejet nějakejch 500-600 kilometrů.

Výjezd z Hamburku nám trval trochu dýl kvůli podivný objížďce, ale aspoň jsme měli možnost prohlídnout si celej nákladní přístav za denního světla. Brali jsme benzín (teda naftu – to jste vlastně slyšeli, jak František onehdy s Nod Nod napral do dieselu 20 litrů Naturalu?), a na chvíli zaparkovali na "Frauenparkplatz", čili parkovacím místě jen pro ženy... velká rebelie.

Tenhle den byl víceméně jen o cestě. Dálnice, dálnice a zase dálnice. Překvapivě je to z Hamburku k hranicím ještě pěknej kus cesty, takže na čáru jsme dorazili až za tmy. Ještě v Německu jsme se zastavili v REWE pro věci na večeři a nějaký víno, aby ten večer trochu fungoval. Bylo jasný, že nás čeká první kamioňácká noc na benzínce, ale překvapivě to mělo šťávu a bylo to dost zábavný. Zaparkovali jsme někde na nizozemsko-belgickejch hranicích (ještě předtím jsme zvládli půlhodinku analýzy holandský chorchtandy z rádia), a vybalili si v autě piknik. Rozhodli jsme se dát si v autě film (!), výběr padnul velmi trefně na In Bruges s Colinem Farrellem a Brendanem Gleesonem. Je to jeden z mejch oblíbenejch bijáků a před hraním v Belgii a Anglii jsme si nemohli vybrat líp. Do Belgie jsme se vyzbrojili termínem "gay beer" pro belgický pivo do třetinky, do Anglie zase úvodní lekcí z přízvuku (i když ok – hlavní hrdinové filmu jsou Irové).

Benzínkovej šéfkuchař Adámek a jeho kouzelná plechovka fazolí

Strategicky jsme si nechali stavbu stanu až na dobu, kdy v sobě budeme mít docela hodně toho vína, podle toho i postavená konstrukce vypadala. Ulehli jsme promočený a promrzlý.

18. 9. Mons

Ráno jsme vstali do hnusnýho vytrvalýho deště. Ačkoli jsem žil v představě, že jsem zkušenej neohroženej skaut, probudil jsem se po noci ve stanu totálně rozlámanej s bolavou hlavou a studeným nosem a končetinama. František se probral už dřív, a protože zjistil, že spí v kaluži vody, přesunul se do auta k Adámkovi. Turné.

Šli jsme si s Františkem vyčistit na záchod za 50 centů zuby (protest proti benzínce proběhnul způsobem, že jsme za jedněch 50 prošli oba), trochu se vzpamatovali (ale pořád nic moc) a vyrazili jsme směr Belgie. Bylo to fakt hnusný, odporný, studený dopoledne. V Belgii jsme byli víceméně hned, ale čekala nás cesta skoro přes celej stát na západ do Mons. Já jsem naštěstí hodně brzo vytuh. Na chvíli jsme zastavili na brutálně drahý benzínce (ale aspoň to oprášení francouzštiny – baví mě mluvit místníma jazykama, i když umím jen to bonjour a merci) a pak už to dokodrcali až do Mons. Phoenix Bar jsme našli díky GPS hned. Na Belgii mám trochu divný vzpomínky hlavně kvůli tomu, že mi celej den bylo fakt divně a večer se přidala šílená bolest hlavy – tak s tím trochu kalkulujte, prosím...

No, Phoenix Bar je fakt zvláštní místo, takovej víceméně pajzl, kterej vede kudrnatá madame Mimi, hulí jeden joint za druhým, a neumí vůbec anglicky. Přes den tam ještě byla zřejmě paní na denní provoz, která anglicky uměla, a nanavigovala nás s věcma, spaním a vším ostatním potřebným. Dozvěděl jsem se od ní mimo jiný i to, že Mimi měla předtím nějakou jinou knajpu, ale celej ten barák vyhořel a zemřel při tom její manžel. Takže do pošmournýho dne hezká depka hned od začátku.

Mons

Přijeli jsme dost brzo odpoledne, takže jsme po nanošení věcí mohli vyrazit na obhlídku města. Mons je dost hezký komorní městečko, má asi 100 tisíc obyvatel. Jak jsme posléze zjistili, je dokonce pod UNESCEM. Kopcovitý centrum s malejma uličkama a typickou architekturou. Cihlový domky a domečky, do toho katedrálka, na kopci velká věž někdy z 12. století, pro malou turistickou procházku jak dělaný. Včerejší In Bruges nás dobře navnadilo. Po procházce jsme zašli na kafe do takový zapadlý knajpičky, kde se hrozně divili, že si dáváme kafe a ne "gay beer", který tam všichni crcali (na výběr bylo asi 30 druhů a stálo minimálně 3 E, tak to sorry). Vzhledem k ceně jsme si teda pro gay beer zašli do sámošky. František tenhle den začal razit teorii, že pivo i cokoli jinýho je vždycky lepší a kvalitnější, když má víc alkoholu – donutil nás proto ochutnat alespoň devítiprocentní smrťáky, který jsme si vychutnali v parčíku pod kopcem. Začlo vysvítat sluníčko a i na základě ochutnávání belgickejch piv mi začalo bejt trochu líp. Vlastně jsme nakonec zjistili, že jsme docela picnutý, a mleli jsme blbosti.

Belgický pivo

Vrátili jsme se do Phoenixu, kde už na nás čekalo jídlo a Jupiter (klasický belgický pivo Jupiler). Ještě hodně dlouho se nedělo vůbec nic, až jsme si řikali, kde je ten Mat z kapely Petula Clarck, kterej koncert dělal. No ale dělal – víceméně to za něj všechno udělala Mimi (jako jídlo, spali jsme u ní v obýváku, piva, atd.). Vlastně jsem si řikal, že zevl koncept, kterym to Mat dělá, je docela nic moc. Z mýho pohledu mi přišlo, že využívá snahy zoufalý ženský přitáhnout do svýho upadajícího podniku nějaký lidi a je pro to ochotná hodně udělat – mimo jiný udělat skoro všechno za "pořadatele" a ještě po něm nechtít žádný prachy. Ale tak co já vim. Na Depakine Chrono a Superego Kid, který tam byli asi měsíc před náma, tam prej bylo docela hodně lidí, tak se jí to třeba vyplatí. Hehe, vlastně si tam Superego Kid zapomněli kytaru a my jí asi máme ještě teď ve zkušebně.

No ale každopádně, na náš koncert to byla s lidma dost tragédie. Taky nechápu, že nebyla žádná další kapela – a kdo přijde na koncert neznámý kapely někde z východní Evropy, jejíž jméno se ani nedá googlovat. Takže dorazilo nějakejch 10-15 lidí, který si navíc v místnosti 5x5 metrů stoupli 4,5 metru od nás k baru. Nevim, kluci prej, že v pohodě a že je to bavilo, pro mě to byl asi jeden z nejhorších a nejprotrpěnějších koncertů, který jsem kdy hrál. No, ale aby ta depka nebyla tak hrozná, tak hodně lidí z tý hrstky přišlo a že super, i jsme něco prodali. Stejně jsem ale šel po koncertě ven trucovat, pít pivo a kouřit cigára...

Na tu bídu jsme dostali celkem přijatelný peníze, ale stejně teda – Mat se na to podle mýho docela pěkně vysral. Na druhou stranu chápu, že to může bejt o dost horší. Máme kde spát, co jíst a pít, i na benzín. Tak co si stěžuju vole? No jo, ale přístup je přístup.

Noční dojezd v Mons

Když už teda je koncert dost na hovno, aspoň může bejt párty ne? Chytli jsme se takový podezřelý slečny, a zašli s ní a její partou lidí do nějakýho podniku na náměstí. Chovala se k nám jako k čerstvě dorazivším studentům Erasmu a byla to fakt dost velká sranda. Dali jsme si gay beer jak má bejt a pozorovali okolí, případně vedli nesmyslný řeči s divnejma lidma, který se objevovali v okolí. Mimochodem v tomhle podniku – stejně jako ve Phoenixu – byl "obojetnej" hajzl, tedy že do dámský kabinky se chodilo přes mušle. To bylo taky docela zábavný. Jelikož jsem slušňák, chodil jsem čůrat do kabinky. Ale protože mě fakt brutálně bolela hlava, celkem rychle jsme to ukončili a šli do patra nad Phoenix Barem zalomit.

19. 9. trajekt a Londýn

Ráno jsem se probudil s překrásným blahodárným pocitem, že mě nebolí hlava. Navíc jsme ani moc nepili, takže jsem se po trochu vypruzenym dni cítil náramně. Venku sluníčko, sprška, dole přichystaná snídaně, spoko.

Trochu mě sralo, že jsem musel burcovat kvůli parkování, protože nám už skončil lístek, a zbytku to bylo tak nějak všechno u prdele (to se taky občas stává...). Čili jsem slíznul úlohu dojít pro auto a ve změti jednosměrek se doprcat před Phoenix Bar, což mi bez přidání trvalo skoro hodinu. František říkal, že jsem se musel buď ztratit, anebo jsem boural. Jo, ztratil jsem se a boural jsem málem taky, jak jsem furt koukal na ty jednosměrky, tak jsem nekoukal na auta. No ale přežil jsem a auto též.

Rozloučili jsme se s Mimi a vyrazili na Calais. Ubíhalo nám to celkem rychle. Pár desítek kilometrů před přístavem jsme naprali celou nádrž nafty, protože v Evropě je výrazně levnější než v Británii, a pak už nás čekalo moře. Naloďovací procedura je docela vtipná věc – pasy, lodní lístek, a pak další trochu kamioňáckej moment, čekání v naloďovací frontě. Jako trajektový novicové jsme byli ve svý lajně s dost velkým předstihem, a tak jsme čekali.

Calais

Všechno se povedlo, potřebný jsme odkoukali od okolních aut a lidí, a tak jsme za chvíli stáli na palubě a vychutnávali brutální ostrej severskej mořskej vzduch. Dali jsme si kafe, chvíli kecali, a nakonec se rozhodli dát si hrací automaty. Vybrali jsme neuvěřitelnou blbost, lovení sobů (!) na skóre. Bylo to nejlevnější a dalo se to hrát ve dvou. Tak když už teda nežerem to maso...

Kvůli větru a vlnám jsme měli asi hodinu zpoždění. V Doveru na nás čekala mlha a vytrvalej deštík, anglický počasí. Rozkoukávání se na silnici na levý straně probíhalo trochu dýl, ale byla to, řek bych, zábava. O to větší zábava přišla v Londýně, kterej by byl se svojí dopravní situací náročnej i na "správný" straně silnice, natož vlevo. Připomínalo mi to trochu Bangkok, hehe – všichni se všude cpou, zasekáno, přejetí bloku baráků je skoro nadlidskej výkon. František to ale zvládal bravurně.

Koncert jsme měli domluvenej až na další den, dohodli jsme se ale, že můžem u Paula, kterej nás na koncert dostrkal, zůstat i den předem. V podvečer jsme teda dorazili na určený místo (mimochodem projet Londýn až sem – na místo kousíček od centra 3 minuty od proslulý Baker Street – nám trvalo skoro dvě hodiny. Londýn je OBŘÍ) a vnutili Adámkovi, aby Paulovi zavolal. Za chvíli se objevil vytáhlej chlapík připomínající cirkusáka v tílku s kšandama, v černejch mrkváčích a černobílejch martenskách – Mr. Paul. Vytahali jsme z auta aspoň kytary a distro, protože Paulův dvoupatrovej byt byl dost hobití a vrhli se na večeři, kterou připravila Paulova žena Emma. Oba dva stojej za kapelou Anarchistwood, což je takovej jednoduchej perverzní punk, ale šílenost s jakou to je provedený z toho dělá celkem zábavnou záležitost. O tom ale až později.

Londýn a 4 pack

U večeře jsme klábosili s Lucou, asi osmiletým (on nám ten věk řikal, ale už si to nepamatuju) synem našich hostitelů, a bylo to dost zábavný. Dítě starejch punkáčů jak má bejt. Překvapivě ale nebylo jediný – když jsme pak po večeři povídali v miniobýváčku/pracovně a poslouchali desky, začali se objevovat další potomci jednoho nebo druhýho. Jak jsme zjistili, Luca bylo jediný společný dítě Paula a Emmy, ale z předchozích vztahů měli oba dohromady snad devět (?) dětí. Už si to nepamatuju přesně. Každopádně bylo hodně zajímavý, když se po pár bílejch dětech objevily i děti černošský. U Emminy dcery jsem si nejdřív myslel, že to je nějaká vychovatelka nebo tak. Z celý týhle domácnosti jsme byli trochu vyjukaný, ale neomylně na nás dejchalo přátelství a dobrá krevní skupina.

Po chvíli jsme vyrazili na noční procházku městem. Paul nás doprovodil na Baker street a nasměroval na Soho, přes který jsme chtěli jít dál do centra. Dostali jsme svý klíče, takže jsme mohli bejt naprosto ve spoku.

V sámošce jsme koupili piváky a brouzdali nočním Londýnem. Byla to hodně dobrá procházka – ten pocit, když člověk poprvý přijede na místo, kam se chtěl hodně dlouho podívat a najednou tam je, všude kolem něj se něco děje a čučí na to jak blbec. A vedle toho má s sebou dva další skvělý blbce.

Trochu jsme se zamotali v uličkách, ale aspoň jsme vzali další piváky a nějak se protáhli přes Soho, který jsem si teda upřímně představoval dost jinak, a z jeho skutečný podoby se mi dělalo šoufl. Všude trendy fancy lidičky a klubíky. Přežili jsme to a dostali se až na Picadilly Circus, kde jsme to zas otočili a vrátili se zpátky k Paulovi. Nějaký tři čtyři hodinky ve velkým městě byly celkem unavující, takže nám ani nevadilo nahňácaný spaní a hašišovej smrad, kterej se bytem táhnul stejně jako všude, kudy Paul chodil.

20. 9. Londýn 2

Šli jsme spát celkem brzo (na tour poměry) a v pořádku, proto jsme mohli i relativně brzo a v pořádku vstát. Čekala nás fajnová snídaně (vůbec si toho pořád dost vážim – kdo si domu nakýbluje tři úplně neznámý týpky jen proto, že s nima hraje jeden koncert ve svým městě) a fajnová konverzace. Když Paul zjistil, že bysme se rádi podívali do Camdenu, nabídnul se, že půjde s náma a vezme nás do krámu s deskama, protože tam stejně musí vyřešit nějaký kšefty se svým labelem.

Nejdřív jsme šli na bus, kde jsme zjistili, že jede za osmnáct minut. To si pamatuju dobře, protože si živě pamatuju Paulův výraz a zděšenou otázku "eighteen fucking minutes?", což tedy znamenalo přesedlání na metro. Paul byl takovej naprosto "sedmdesátkovej/osmdesátkovej" maník, kterej by se výborně hodil na manažera Sex Pistols anebo člena Monty Python.

Kultovní londýnský metro nás vyplivlo přímo uprostřed Camdenu, legendární živý čtvrti plný klubů a pouličních muzikantů (pochopitelně i turistů). Popošli jsme do celkem malýho, ale skvělou hudbou nabušenýho krámku All Ages Records, kde se mimo jiný prodává i pár desek z Paulova labelu. Šel tam s tím něco vyřešit a k tomu vyhandloval i umístění dvou našich desek v krámu. Mezitím jsem se stačil vinylama dostatečně prohrabat a se zatměnejma očima začal naléhat na Paula, ať nás okamžitě dovede někam, kde budem moct získat nějaký libry (dále jen poundy), který jsme žádný neměli. Chvíli jsme tak hledali po camdenskejch ulicích a pak na poště něco vyměnili. Rozloučili jsme se s Paulem a vrátili se zpátky do obchodu, kde jsem jako cennej suvenýr vybral desky Jawbreaker a Lungfish.

Rád chodím po městě s igelitkou, kde jsou čerstvě koupený desky – a teď jsem na to měl celej zbytek dne. Trochu jsme se ještě prošli po Camdenu, přičemž jsme chvíli pozorovali pouliční představení typicky britskýho chlápka, kterýmu vévodil typicky britskej humor. Pak jsme se posadili na břehu říčky u Camden Market (aspoň myslím, že se to tak jmenovalo – velkej trh s hodně různejma věcma, hlavně s jídlem).

Metrem jsme popojeli zpátky blíž centru, protože bylo třeba dokoupit nějaký propriety k nástrojům (František potřeboval něco k bicím a Adámek kovový trsátko). Byli jsme nasměrovaný do ulice, kde byly jenom samý hudebniny, snad dvacítka krámů a každej specializovanej trochu na něco jinýho – ovšem kytary, basy a bicí byly tak v deseti z nich. Dali jsme si falafel, kterej jsme si přenesli pár set metrů dál na Trafalgar square, kde jsme ho zhltli na fontáně obklopený zobajícíma holubama, se sluncem v zádech. Odtud jsme se opět posunuli dál k River Thames, na chvíli posadili na zídku a koukali na London Eye naproti, neminuli jsme samozřejmě ani Big Ben a odtud jsme došli do St. James's parku, kde jsme si lehli na trávu a odpočívali. Pobíhaly tam veverky, který si k místní starý pani, jež tam zřejmě sedává každej den, chodily pro ořišky přímo z ruky. O kus dál zase stál "holubí muž" – chlápek, kterej kolem sebe a na sebe rozhazoval drobky, takže desítky holubů zase zobaly přímo z něj. Kolem Buckinghamskýho paláce jsme prošli na metro, kterým jsme se vrátili zpátky domů. Docela typická poznávací tour, ale mně se to líbilo.

V bytě už naplno probíhala zkouška Anarchistwood na večerní koncert, Emma byla v plnym převleku – čili v brutálních martenách asi na deseticentimetrovým podpadku, punčochách, šílený minisukni a šílenym korzetu, a s pomalovaným obličejem. Kapela už nějakou dobu nemá bubenici, takže si připravili set s elektronickejma bicíma. Dohodli jsme se, že se najíme až po návratu, protože jsme byli celkem plný. První zásadní chyba nastala, že jsme věřili tvrzení, že na místě budou slušný aparáty, a my že si teda vezmem jen kytary a věci k bicím. I tak jsme měli dost krámů, na cestu metrem to byla slušná nálož... Byla to fakt výprava – parta čítala tři východní turisty s hroznym množstvím věcí, mimozemšťana Paula, druhýho kytaristu Anarchistwood a zmalovanou a šíleně vypadající Emmu s její černošskou dcerou...

Westbury Pub je z centra pěkně daleko, je to víceméně obyčejná britská knajpa na periferii. První překvápko byly samozřejmě ony slušný aparáty – na basu na mě čekalo kombíčko s cca 10" reprákem, Adámek měl k dispozici dvě komba o pochybnym výkonu. Jsem to měl tušit sakra. Na to pompéz upoutávací video (youtu.be/n3BtvoOCX3o) docela chabý. Chvíli jsme seděli venku se ciderem za šílený prachy, načež se objevil Paul, že se mu porouchal telefon a nemaj tim pádem žádný bicí, jestli by to František nemoh odbouchat...

František zaskakuje v setu Anarchistwood

Hehe, fakt, dal to na první dobrou a úplně neuvěřitelně, že by to laik nepoznal. Anarchistwood maj víceméně jednoduchý rockový bicí, který valej furt dokola, takže to asi nebyl moc velkej problém, bylo to ale fakt skvělý!

Druhý jsme měli bejt my – ženská z Wrapped In Plastic, který koncert pořádali, nám řikala, že času je dost, ovšem po chvíli otočila s tvrzením, že se musí končit v jedenáct a máme dvacet minut. Dali jsme teda pět věcí s otřesnym zvukem, ale přežili jsme to a lidem se to asi i líbilo. Zbytek koncertu jsme seděli venku s Honzou a Aničkou, mejma spolužákama z gymplu, který jsou teď v Anglii na škole, a pili jsme levný polský piva z kiosku za rohem. Objevil se ještě Paul se zvláštníma drinkama na jeho účet. Došli jsme na poslední song Wrapped In Plastic, který byly naprosto šílený – oplzlej perverzní punk'n'roll/techno v latexovejch převlecích a s nechutnym holym zadkem tlustýho zpěváka, kterej vypadal jako Marilyn Manson kříženej s tou postavičkou Michelin. Asi vůbec nejšílenější koncert, kterej jsem kdy hrál.

Doubledecking

Nutno ovšem říct, že Paul s Emmou nás na něj jen dohodili, sami ho nepořádali, a peníze nám dali z vlastní kapsy z fondu Paulova labelu. Dohodlo se to pát tejdnů předem, protože nám v Anglii bouchly asi 3 koncerty, mimo jiné i ten londýnskej. Takže nakonec docela spoko. Po koncertě jsme pokračovali v párty na polskejch pivech venku na chodníku. Když se zavřelo jak Westbury Pub, tak polskej kiosek, šli jsme na noční autobus, který měl ostřílenej londýňan Honza najetý (Paul musel s Emmou do nemocnice, protože si během poga na Wrapped In Plastic udělala něco s kolenem...). Jízda nočním doubledeckerem byla docela vtipná, protože obratnost na schůdcích vedoucích do patra, když máte tunu věcí a polský pivo v sobě, je hodně mizerná. Byla to vlastně dost párty a divím se, že jsme cestou nic neztratili. Aničku jsme vysadili po cestě, Honza s náma jel na Baker Street, odkud mu jel bus (kterej nestih a pak musel hodinu čekat). Doma jsme se stihli ještě pohádat s Františkem na téma "kdo z nás dělá větší hluk" a pak se svalili na matrace vedle v pokoji. Ráno nás čekala cesta do Stoke.

První díl je když tak TADY