Silver Rocket

Or světový turné / díl 4. zase Německo & Čechy

Váša 18. 2. 2014

25. 9. on the road

Probudil jsem se srolovanej na sedadle řidiče, okna totálně zamlžený, vedle mě spící Adámek, vzadu na trojsedačce hrozně skrčenej, ale neméně komatózní František. Za hladinou brightonskýho moře se začínaly objevovat první paprsky slunce a voda pomalu lákala k ranní osvěžovačce. Dorazila Anička se snídaní (upřímný dík!) a k životu se vzpamatoval i zbytek posádky. S Františkem jsme se opět rozhodli poškádlit naše otužilecký buňky (dlužno říct, že už pár dní jsem začínal bejt pěkně nachlazenej a dvě noci v dodávce po sobě mě dorazily, Adámek se s hlenama trápil už asi tejden). Ranní moře bylo ještě ledovější než to večerní, ale aspoň mně sůl trochu vypláchla dutiny a vůbec, takovýhle skvělý probuzení jsem už dlouho nezažil. Vyrazili jsme směrem na východ.

Ráno v Brightonu

Dost brzo začínalo bejt jasný, že naplánovanou prohlídku přírodního parku už nezvládneme, tak jsme tam jen vysadili Aničku a pokračovali znovu osamělý dál do Doveru. Vzali jsme to cestou podél moře, bylo to dost fajn. Dorazili jsme tak akorát a ve frontě na loď jsem pokračoval v jedení smaženýho škrobu. Na trajekt už jsme byli zvyklý, takže se nedělo nic moc zajímavýho (dokonce jsme ani nelovili soby). František našel v iPadu zábavnou minihru, ve který jsme začali hrát turnaj a pokračovali v tom celej den.

Na pevnině nás čekaly jen samý kilometry. Další koncert byl naplánovanej opět až na zejtřek, přičemž celková délka přejezdu byla přes tisíc kilometrů. No ty bláho. Naštěstí jsme na to měli dva dny a nemuseli jsme tak nijak závratně spěchat. Stejně jsme ale Belgii i Holandsko zvládli hodně rychle a v Německu jsme se objevili ještě před setměním. Po pár dalších desítkách kilometrů jsme sjeli s jasným cílem nákupu večeře, tentokrát nám něco najít trvalo trochu dýl, pak se ovšem jak spásnej chrám objevil hned u silnice Lidl, kterej se ukázal jako výbornej hlavně v oblasti italskejch specialit typu ciabatta a víno za 3 eura.

Ještě chvilku jsme popojeli po dálnici a pak zastavili na kamioňáckým odpočívadle. Byl to dost pohodovej večer. Najedli jsme se, popíjeli jsme víno a místama jsme hráli tu Františkovu pinkačku na iPadu... Adámek šel spát do auta, já s Františkem jsme se tentokrát rozhodli pro širák.

26. 9. Potsdam

Adámek vstal ráno z auta a naskytl se mu zajímavej pohled na stůl s prázdenejma konzervama a lahvema vína, vedle kterýho ležely dvě mrtvoly. Tak to aspoň popisoval. Podle mě to tak tragický nebylo, i když faktem je, že tour mód už jsme měli nahozenej hodně dlouho, a konkrétně třeba František poslední dny mám pocit pojal systémem "ocelový játra". Vlastně mě to na něm vždycky fascinovalo, jeden večer se hrozitánsky sejmout a ráno bejt jak rybička.

Čekalo nás přejet celý Německo do Postupimi, nebyl to zas tak velkej problém, i když vzdálenost to byla slušná. Tyhle dva dny byly vyloženě strávený na silnicích/dálnicích, a ke konci už to začínalo bejt trochu otravný. Za hezkýho podvečerního světla jsme se ale konečně vynořili v Potsdamu. Hodně dlouho jsme nemohli přijít na to, v jaký ulici je KuZe (neboli Kultur Zentrum), kde jsme tenhle večer hráli. Nakonec ale František někde našel wifi a klub jsme objevili.

KuZe je dost hezkej komplex patřící potsdamský univerzitě, která ho taky víceméně celej financuje. Funguje částečně i na bázi určitýho preventivního centra pro mládež. Těch je v Německu obecně habaděj, ovšem na rozdíl od hrstky podobnejch českejch center nejsou až tolik kontrolovaný a smí se v nich třeba pít (ale tak to se třeba v K4 může taky, pravda... ale K4 není tak hezká a vůbec, je to K4...). V KuZe je tak vedle klubu ještě zkušebna, sítotisková dílna, divadlo, stylově zařízená hospoda, klubovna a zasedárna v patře a k tomu pár kanceláří s prostornou kuchyní. Všechno spojuje příjemnej dvůr. Centrum spravujou dobrovolníci z řad studentů. Všechno to běželo na podle mě hodně hezký bázi, kéž by něco aspoň takovýho fungovalo tady.

V kancelářích byly nějaký lidi a tak nebylo těžký dozvědět se podstatný informace, zanedlouho navíc dorazil organizátor Matthias. Nanosili jsme dovnitř věci a mohli začít s přípravou. S Františkem jsme ještě mezitím došli do hudebnin (ten člověk pořád něco potřebuje).

Ano, i tohle se nám stalo...

Hráli s náma Piss z Berlína – ukázali se nedávno i v Praze Nad Viktorkou (ale bylo tam prej asi 7 platících, tak je asi moc lidí nezná). Hraje tam na kytaru Per z Batalj, ty už tady jsou možná víc známý. Pamatuju si jejich koncert Na Cibulce, kterej byl naprosto brutální (šílenej noise, přičemž bubeník to odehrál se zlomenou rukou). Kapela dorazila krátce po nás a Matthias začal nosit uvítací piva. Nazvučili jsme se (zvukař byl dost suchej a studenej čumák a furt měl kecy, že je to moc nahlas... na Piss už to ale úplně vzdal) a nechali připravovat kolegy. Po pivu v baru jsme se všichni sešli na večeři v kuchyni – menu obsahovalo hustou zeleninovou polívku, pivo a dobrej veganskej koláč.

Sešlo se asi 20-30 lidí a něco po devátý to začali hrotit Piss. Líbili se mi teda o dost víc než Batalj, který jsem vůbec nerozdejchal – Piss jsou větší rock'n'roll, ačkoli je to taky šíleně naprasený. Basačka ovšem v půlce setu praskla strunu, což celej set upřímně dost zabilo – půjčil jsem jí svojí basu, ale chudák jí to vůbec nešlo přeladit, a tak zbytek kapely vyluzoval noise à la Batalj dobrou čtvrthodinku, než se všechno vrátilo do normálu.

Piss

Náš set si už moc nepamatuju, ale myslím, že v pohodě. Po koncertě jsme chvíli zevlovali na dvoře s Chrisem z Antikaroshi (je to hrozně milej chlapík a bylo to moc hezký shledání – vůbec že si nás z koncertu v Praze před třemi lety pamatoval) a pak se přesunuli na bar v hospodě, kde pokračovala afterparty. Matthias se v průběhu večera přemístil za barovej pult a pouštěl největší hity (ne disko, ale super kapely), František se zas v průběhu večera hrozně zdunil a pak byl dost otravnej ("MUSÍM JÍT SPÁT!!! DĚLEJTE!!!"). Ale byl to výbornej večer, po dvou dnech na cestě jsem si zas připadal jako doma.

27. 9. Magdeburg

Na ráno jsme měli s Matthiasem domluvenej sraz v kuchyni na kolektivní práskání milanů (snídani), stihli jsme ale ještě příjemnou spršku, kafe a rychlou návštěvu netu nahoře v zasedačce. Dole čekala velepříjemná německá klasika (brötchen, avokáda, pomazánči, restovaný tofu, zelenina, džusíky, kafe...) a dobře naladěný Matze a Bettina. Fakt hodně jsme se najedli, naložili věci a pak zašli s Matthiasem na procházku po městě. Potsdam je klidnej, příjemnej, zároveň docela znatelně východoněmeckej. Matthias to samý. Mladej perspektivní šprt, kterej je fakt hrozně moc fajn... Konečně jsem se dostal i k psaní pohledů (to na cestách musí bejt). Po asi dvou hodinách ve městě jsme se vrátili do KuZe a dali mu sbohem. Potsdam byl dobrej.

Do Magdeburgu řídim já, je to celkem kousek a ve městě jsme asi za dvě hodiny. Dneska hrajem na festivalu Bucktopia, kam nás dohodil André z Kautz Records (dělal nám i koncert v Halle). Koukal jsem před tour na stránky festivalu bucktopia.de a očekával jen to nejlepší. A taky že jo. GPS nás naviguje do industriální čtvrti před hodně velkej komplex továrních budov. Tam je trochu zmatek, takže parkujem za rohem a jdem nejdřív omrknout situaci. TY VOLE.

Tohle vypadá na nejzajímavější a zároveň nejdivnější místo, na kterým jsme kdy hráli. Zhruba pět velkejch továrních hal na ploše asi 200 x 100 metrů a mezi nima obrovský množství podivnejch skulptur, objektů, přetvořenejch vraků aut, vozítek a různejch dalších železnejch lepenic a svařenic. Do toho je tady naprostá většina lidí v dost podivnejch kostýmech připomínajících béčkovou střílečku z devadesátek. Jednou z mála normálně vyhlížejících postav je dvoumetrová figura Andrého, jdem se s ním teda přivítat a říct si co a jak.

André na festivalu jen prodával desky, na starosti nás ale měl Paul, kterej šéfoval bunkru postavenýmu vedle jedný z velkejch hal. Stavba "pevnosti" z různejch zbytků dřeva a železa prej trvala měsíc, celej festival ale trvalo připravit půl roku. Zajeli jsme autem do areálu (ještě předtím se nechali ocejchovat páskama vyrobenýma z různejch podivně vyhližejících plastovejch věcí, který hrozně hryzaly do ruky) a nanosili věci na stage. V bunkru jsme tenhle večer měli hrát jako jediný, protože nějaká jiná kapela prej odpadla, nakonec se ale před nás ještě nakvartýroval chlapík s počítačem a valil docela dlouho svoje beaty. To ostatně je docela příznačný pro totální multižánrovost festivalu (myšleno ne jen hudbou). Všechno začalo neuvěřitelnou ohnivou performancí v největší hale za bunkrem, odkud se vydal průvod zrůdnejch bytostí ke stanu u hlavního vchodu, kde byla Bucktopia oficiálně zahájena debatou akademickejch veličin východního Německa na téma post-apokalypsa. Už mi tím pádem začalo svítat. Hned po skončení přednášky začal ve vedlejším hangáru hrát mechanickej robot na baskytaru (!!!) a párty mohla začít. Prolezli jsme si celej areál, kde se vedle zmiňovaných konstrukcí a hrajících robotů nacházelo množství stánků s nápaditým veganským jídlem (na který jsme měli poukázky), nejrůznějším post-apokalyptickým pitím (zelený a modrý drinky s destrukčními názvy, na který jsme poukázky neměli, ale pili jsme pivo od Paula z kutlochu), různýma cetkama a blbostma, čajovna, výstava dalších soch... Bylo toho hodně. Celou jednu halu zabíraly video instalace a další bar. Na hlavním prostranství pak bylo něco jako hlavní "stage", kde se to žánrově taky hodně míchalo (po anglický hc kapele Grand Collapse na to šli podivný ambientní intelektuálové recitující německý básně), vedle byla garáž s další obří robotickou sochou a hned vedle tančily ženy v korzetech zavřený v kleci... Hráli jsme až kolem jedenáctý, a jelikož jsme přijeli brzo, mohli jsme nerušeně užívat týhle podivný, ale fakt hodně zajímavý akce.

Kmenová rada / Bucktopia

Zhruba tři čtvrtě hodiny před začátkem našeho setu jsme začli připravovat a zvučit stage. Popravdě to všechno fungovalo dost punkově, ale nakonec se utvořil, řek bych, jakž takž zvuk, a plácek v odpadkový pevnosti se hodně slušně zaplnil. Vzhledem k zimě a nachlazení jsem koncert odehrál v džísce (chichi), takže samozřejmě spokojenost... Jo, fakt spoko řek bych – sice asi moc z přihlížejících nevědělo, co jsme zač, ale vypadali, že je to baví. Mě to taky bavilo, i když mi bylo trochu blbě a na minipódiu nebylo k hnutí. Zas jsme něco málo prodali, André si vzal do distra docela hodně. Zbytek večera jsme ještě chvíli brouzdali areálem a pak začal proces řešení spaní a peněz. André mě zaved do řídící místnosti u vchodu, kde jsem podstoupil dobrou hodinu mučících administrativních procesů, který na mě měli organizátoři připravený. Mezitím se André vrátil i pro zbytek kapely, aby taky okusili, jak to vypadá, když si pro svojí akci pozvete na pomoc město – abyste mohli dát prachy kapele, je třeba vyplnit tunu formulářů a pro jistotu si vzít od všech adresu (je jedno, že napsanou blbě a ještě u všech členů prohozenou), kdyby byl nějakej průser... František velkou část tohohle času v kanceláři strávil učením Andrého výrazu "zhulenej jak paprika" – kluci se uměj zabavit...

No, každopádně první část "Procesu", jak to André nazval, jsme měli za sebou. Druhá následovala velmi brzo, když jsme začali řešit, kde budeme spát. Spaní bylo domluvený v hausprojektu ve městě, jelikož ale Paul musel zůstat v bunkru, dlouho se řešilo, kdo by nás tam odved. Nakonec se objevil totálně zduněnej Paulův spolubydlící, se kterým se to domluvilo – jenže problém byl, že tenhle tejpek vypadal, že nebude schopnej ani vyjít z pevnosti, natož domů. Po asi hodinovým procesu se to podařilo (mezitím jsem se třikrát odhodlal, že budu spát v autě), vyrazili jsme teda na strastiplnej hodinovej špacír (kterej měl trvat 30 minut), během kterýho se tenhle týpek každých 20 metrů zastavoval a začal hledat klíče od domu, který ovšem Paul svěřil střízlivějšímu Františkovi. Tyhle zastávky většinou doprovázel rachot nejrůznějších věcí, který z týpka začali pokaždý vypadávat (samozřejmě hrozný bizarnosti typu ocelová lopatička a korále). Na rozdíl od Adámka mě ale záhadně opustila zpruzenost a docela jsem se po cestě bavil. Zvládli jsme to (dílem asi i proto, že jsme potkali dalšího trochu schopnějšího spolubydlícího) a šli spát nakonec celkem v klidu. Byli jsme už ale s Adámkem fakt dost nachcípaný, a vlhkost v ne moc vábným domě tomu přes noc nepřidala.

28. 9. Plzeň

Vstali jsme relativně brzo a v kuchyni natrefili na nějaký lidi, který nám dali čaj a něco chleba se sojoškvarkovkou. Tramvají jsme dojeli zpátky do areálu, dali kafe a pak vyrazili zpátky do Čech. Byl krásnej den, mně ale bylo dost blbě a přes hleny jsem nemohl dejchat. Čekala nás celkem dlouhá cesta do Plzně a postupně začínalo bejt jasný, že nestihnem ani plánovanou akustickou zkoušku na odpočívadle (v Plzni byl totiž domluvenej akustickej set). Dali jsme teda improvizovanou zkoušku za jízdy v autě – František bubnoval na volant a my jsme šmrdlali na Španělky. Moc jsme toho ale nenatrénovali...

Cesta nám zabrala nějakejch pět hodin, v Plzni jsme nakonec byli docela brzo. Jak jsem si po příjezdu z Asie říkal, že jsem se zas vrátil do podělanýho vyspělýho světa, teď to bylo naopak – zašli jsme ještě na kafe do Snack Baru vedle Pohody, a návrat to byl tvrdej. Z rádia Kabáti a rodinná oslava plná nesympatickejch humanoidů v plným proudu... dali jsme ještě panáka hruškovice a radši zmizeli vedle do Pohody. Posedávali jsme a pak se objevila Markét z naší oblíbený promoskupiny Místní borci s myslím že rejžovým salátem. V Pohodě jsme předtím ještě nehráli, je to docela spoko místo a hlavně vůči promotérům asi dost přátelský – nemusí se tady platit nájem, naopak Podnik prej dává peníze za to, když se tu udělá koncert s dostatečným počtem diváků. Hráli s náma Strangers in the City, docela zajímavý akustický duo.

Strangers in the City

Mám ale tak nějak pocit, že v Plzni začínalo vrcholit naše zombie rozpoložení, takže konkrétně třeba já jsem akustický věci nějak nedokázal ocenit, a to ani v případě našeho koncertu. Dodneška mám pocit, že to byla dost ostuda. Hned v první věci byl František úplně mimo (no asi úplně všichni jsme byli mimo) a nezlepšilo se to v průběhu celýho setu. Jediná možná záchrana byl cover Paramount Styles na konec, ale co já vim. Za akustickejma Or si teda ani trochu nestojím...

Přesto pár lidí říkalo, že to bylo dobrý, což mě těšilo, ale stejně jsem se styděl, fakt tyjo... Plzeň pro nás je trochu prokletá, co se týče pití – když jsme hráli poprvé Pod Lampou s The Oscillation, museli jsme zůstat na přespání, i když jsme neměli vůbec žádný věci. Postarali se o nás Místní borci. Tenhle večer s náma pak asi taky nebyla úplně jednoduchá domluva. Ale postarali se o nás Místní borci... Za což jim moc děkuju.

29. 9. Praha

Jeli jsme spát k Markét domů (František po cestě upad, když se mi snažil podrazit nohy...), spal jsem na palandě s plyšákem, no jéje... Ráno jsme potkali celou rodinu (mámu, tátu, bráchu a babičku), dali snídani, a vyrazili zpátky. Po naložení věcí jsme dvacet minut hledali Františkův foťák, rozloučili se, a nabrali směr Praha.

Klasickej příjezd na Švábky. Trochu smutno. Ale těšil jsem se na večer do Café V Lese, kde jsme dělali Dÿse. Vlastně jsem neměl pocit, že by něco skončilo. Furt to pokračuje dál.

Praha

Všechny fotky z turné najdete na hluch.rajce.net.

Váša

Předchozí díl je když tak TADY... a pak před ním další a další.