Silver Rocket

Hammerhead: Into the Vortex

Rok 1994. Parta zelenáčů se schází v jednom nejmenovaným pokojíčku v Podolí, aby mohli donekonečna zírat na 120 Minutes a Headbangers Ball, což byly pořady na MTV a věřte nebo ne, bylo tam možný narazit na hodně dobrou muziku. Ale deska, která tyhle kluky (všichni dřív nebo pozdějc začali sami hrát v kapelách, ale to sem nepatří) zasáhla přímým úderem a ovlivnila jejich hudební vkus na celej život, v televizi nikdy nezazněla. Jmenovala se Into the Vortex. Nahráli ji Paul, Jeff a Paul, neboli Hammerhead.

Na popis těch čtyřiceti minut, po který Vortex trvá, je nutný použít jen ty nejvzletnější superlativy. Je to kurva dobrý. Je to DESKA. Je to esence stylu. Kdo někdy zavadil o noise rock, najde tady všechno na svým místě. Genialitě Into the Vortex se pak nepřiblížili už ani samotný Hammerhead. Bez slabýho místa. Na týhle desce se vyučili všichni. Kdyby tahle kapela udělala už jen samý sračky (což naštěstí není pravda), tak to nevadí, protože nahráli Vortex. Tahle deska byla před dvaceti lety něco jako zjevení. Jak to tady poslouchám, pořád z toho mrazí, ani po tý vlastně hrozně dlouhý době neztratila nic z tý síly. Pořád může měnit životy mladejch kluků i holek. Vortex všechny pohltí.

Tohle by mohlo snad i stačit. Tady máte celou desku, poslouchejte, mávejte hlavou, uvědomte si povznášející krásu nepříčetně zbustrovaný Paulovy basy, riffů, kterejch rockovej pámbu nadělí každý lidský bytosti jen pár za život, Jeffovo ŠÍLENÝ bubnování, k tomu bez přestávky hlučící kytaru druhýho Paula a vůbec poměrně neodolatelný image úchylů a podivínů, který k týhle kapele (a svým způsobem k celýmu Amrepu) vždycky patřilo. Moc si u toho neodpočinete, ale pro mě je tahle deska synonymem života ve velkým městě na konci 20. století. (Tahle vzletná věta je myslím celkem na úrovni.)

Vrcholy alba? Leda hovno, je to hit za hitem: Swallow začíná tou skvělou basou, z který se vyloupne boží riff, aby se za třicet sekund změnil v geniální riff. Starline Locomotive? Hymna, která stála bok po boku s When It’s All Over od Vertigo. Zesta, tady má Jeff za bubnama čistej amok, není možný zůstat v klidu. All This Is Yours, sereme maggi. Při Brestu už mozek pomalu vypíná, měníme se v pohybující se hmotu s vlnícíma se vlasama. Double Negative, první věc na straně B, další veleriff a zvířecí vokál, všichni jsme Homo erecuts. Do you remember me? I remember you. Empty Angel, před tím, co tady hraje basa, není uniku. Galaxy 66? Davy se dávaj do pohybu, uprising! Journey to the Center of Tetnus 4, končim, balím to, jedu tam, kluci, uvěřil jsem. Amen tyvole.

Jeden živák z roku 1994, zazní tam půlka Vortexu... hezký video

Ještě k tý partě z pokojíčku, co tak ráda poslouchala Vortex: jeden z nich normálně nedávno napsal tohle: „Pokud jde o Hammerhead, možná bych někde vyhrabal kazetu s nahrávkou, ale neslyšel jsem to tak deset let a vůbec mi to nechybí, nevím o nich vůbec nic, co si vzpomínám, tak mě ta jejich muzika moc nebrala, vím jen, že to byla jednotvárná punková muzika bez nějaké zvláštní invence, prostě shit.“ (Je to samosebou zvláštní humor, kterej perfektně pasuje k týhle zvláštní kapele.) Stejně tam všichni maskovali poslechem muziky prohlížení kompletního ročníku časopisu Extáze, kterej ležel v krabici pod postelí, maskovanej kompletním ročníkem časopisu Leo.