Silver Rocket

Hammerhead: Ethereal Killer

Tohle je moje asi třetí nejoblíbenější deska Hammerhead, což taky – vzhledem k celkovýmu skóre 3 nebo 4 desek z první éry (podle toho, kam zařadíte EP) – může znamenat, že je nejmíň oblíbená, ale to je blbost. Vortex je výjimečná deska, Duh, the Big City má zase tu neuvěřitelně nervní a neklidnou (ale na mě to napětí působí tak nějak pozitivně) atmosféru, který vždycky podlehnu... a Ethereal Killer, to byl pro mě první kontakt s Hammerhead.

Množství poslechů týhle desky bylo z mý strany skutečně gigantický. Gigantický. Když se ke mně Ethereal Killer dostal (nebylo to asi hned v roce 1992, ale ne o moc pozdějc), nasával jsem hudbu všema pórama a Hammerhead představovali jednu ze základních složek mýho elixíru. Každej tón, každá rána, každý zavazbení bylo podrobený věděckýmu zkoumání, napodobování a analýze. Když uvážíte, že je to muzika, kterou dělali bez nějakejch velkejch ambicí tři psychoušové někde v Americe, tak to mělo dost pozoruhodnej dosah. Projděte si pár komentářů pod videama Hammerhead, nebyl jsem na planetě Earth (I Won’t Miss) zjevně jedinej.

Tentokrát to nebudeme probírat song po songu (i když hitů je tady dostatek, u toho riffu z American Rampage, než začne zpěv, jsem úplně dojatej, jak to slyším). Samosebou jsou tu Tuffskins – to jsme považovali za megahit dekády, tady je škoda slov, přikazuju HNED TEĎ patnáct poslechů v řadě.

Na týhle desce je cejtit skoro všechno, co je na Hammerhead geniální... nakonec máte sami uši. Koukal jsem teď na trailer k dokumentu o Amrepu a někdo tam říkal, že nejpřitažlivější na tomhle labelu bylo, že to byla alternativa alternativy k mainstreamu a že to bylo vlastně dost specificky lopatózně intelektuálně buranský. Taky je ovšem možný, že to byli všechno jen idioti s kytarama. Ale ten label měl tehdy fakt skvělej styl.

Trochu z jinýho soudku: před lety, kdy už Hammerhead dávno hybernovali (a my jsme nevěřili, že někdy vstanou z hrobů), jsem odjel s Nezdeňkem do Přerova, kde – naprosto nepochopitelně – měli na svým prvním evropským turné hrát Vaz. V panelákovým klubu tam Paul s Jeffem hráli pro asi pět lidí, pro mě jedna z akcí, na který nikdy nezapomenu. Seznámili jsme se, dali si pár piv, já byl ve svatý bázni (chlastal jsem se svejma idolama)... pak jsme se potkali ještě několikrát. Jsou to zvláštní chlapíci. Paul se svejma věčně vyvalenejma očima je de facto umělecky založenej člověk, kterej říká obvykle trochu divný věci, Jeff je skvělej bubeník, kterýho lanařily do kapely ty největší jména, ale on všechny poslal do prdele, protože prej nejradši ze všech hraje s Paulem. Nikdy to nikam doopravdy nedotáhli a nedotáhnou – ale ve skutečnosti jsou Hammerhead kapela, jejíž planetární vliv na všechny, komu působí blaho „primitivní bordel“, je nedozírnej.