Silver Rocket

Kasal nebo gastetxe?

Töhötöm 14. 12. 2014

Úplně na severu Barcelony, v části města jménem Nou Barris, najdete čtvrť Roquetes. Před sto lety tam nic nebylo, těžil se tu jen kámen. Minulost čtvrti je dost zajímavá: tohle je periferie se vším všudy, kde se před sto lety usadili lidi, který fakt neměli skoro nic. V 60. letech to tady vypadalo jako někde v Jižní Americe: anarchourbanismus, domy bez pitný vody, nepovolený stavby z materiálu ze skládek... úřady na Roquetes úplně kašlaly, a tak se místní naučili, že si všechno, každou drobnost, musej vybojovat a zařídit sami, protože jejich osud prostě nikoho nezajímá. Elektřinu, vodu, silnici, základní veřejný služby... a taky místo, kde by se mohly scházet jejich děti a věnovat se něčemu trochu smysluplnějšímu, než trávit dny někde na ulici a dělat gangy.

Roquetes: dneska je to už příjemná čtvrť

Řeč je o místním sociálním centru pro mladý, Kasal joves de Roquetes. Tahle instituce je na ulici Vidal i Guasch, v budově, která je v majetku města a kde dřív byla škola. Město školu uzavřelo a budova byla určitou dobu nepoužívaná. Pár lidí ze čtvrti napadlo, že by se dala využít právě jako místo, kde by se mohli scházet místní mladý lidi. Úřady byly proti, měly s budovou jiný úmysly. Lidi z Roquetes jsou ale paličatý a uměj si prosadit svoje. Po mnoha měsících plnejch demonstrací, tvrdýho vyjednávání i nátlaku došlo k dohodě: město souhlasilo, že vznikne občanský sdružení, který uzavře s městem smlouvu o využívání budovy. Lidi z Kasalu to popsali slovy: „Podařilo se nám domoct se našeho podílu na rozpočtu naší čtvrti.“ (Všimněte si odlišnýho chápání toho, jestli je třeba za tohle bejt někomu vděčnej.) Tohle se stalo v roce 1991.

Je zajímavý podívat se na to, jak Kasal funguje z praktickýho hlediska. Místní radnice se zavázala poskytnout občanskýmu sdružení budovu, stará se o její údržbu, zaplatí účty za elektřinu, vodu a plyn. Nakoupila zařízení, vybavila kuchyň, poskytla i aparaturu na koncerty. Kromě toho dostává Kasal každej rok od města peníze, ze kterejch se platěj tři zaměstnanci odpovědný za chod instituce, a financujou se některý projekty. Realita je taková, že platy zaměstnanců (nijak vysoký) spotřebujou většinu subvence a na vlastní činnost si pak musej sehnat peníze sami. Občanský sdružení plní svoji část smlouvy: stará se o údržbu vybavení a hlavně o naplnění cíle existence Kasalu: pořádat pro lidi ze čtvrti všechno možný.

Kasal joves de Roquetes je skrytej pod plechovou fasádou v tý vysoký budově

Město si hlídá, jestli jim tam skutečně choděj lidi, a požaduje, aby akce v centru pořádaly jen místní spolky. Nikoli teda party z jinejch čtvrtí, a taky žádný komerční soukromý firmy. Na Kasalu by se nikdo neměl obohatit. Nikdo ale taky nijak nekecá do toho, co se bude v Kasalu dít. Místní plně rozhodujou o tom, jaký akce budou dělat a jak je budou dělat. Samozřejmá podmínka je neporušovat žádný zákony. Konkrétně: pokud chce někdo ze čtvrti udělat v Kasalu koncert (v Roquetes žijou a fungujou asi čtyři „promotérský“ party), má možnost po dohodě použít jejich sál a aparaturu zdarma. Od města ovšem nedostane ani euro, dělaj to na svoje triko.

Kasal v Roquetes je shodou okolností v rukou lidí se zálibou v hudbě, což má na jeho činnost velkej vliv. Koná se tu hodně koncertů, ale nejen to. Pořádají tu sítotiskový dílny, kurzy vaření (to neni kulinární záležitost, ale zcela praktická – naučit se o sebe postarat), tance, hry na kytaru a bicí, učej mladý, jak se „zapojit do trhu práce“ (= umět si najít a udržet práci). Další okruh akcí představuje péče o „problémovou mládež“: mluvěj s těma, který maj problémy v rodině, v práci, věnujou se i sexuální výchově atd. V Kasalu je i zkušebna pro místní kapely a malý studio, kde se můžou naučit základy nahrávání hudby.

Kasal joves v Roquetes není samosebou v Barceloně jedinej, ve městě je přes sedmdesát čtvrtí a v mnoha z nich funguje něco podobnýho. Ty centra jsou různý, kladou důraz na rozdílný věci a fungujou líp i hůř. Ale princip je vždycky stejnej: obyvatelé čtvrti jsou přesvědčený o tom, že je správný, aby se (velmi malá) část rozpočtu samosprávy využila právě pro tenhle účel. A dovedou si to prosadit, protože věděj (a na vlastní oči viděj), že je to OK a že to má smysl.

Nedávno jsme s Lyssou a OTK v Kasalu joves de Roquetes byli a viděli to zblízka. Je to fajn místo, který provozujou šikovný lidi. Budova je pěkná, velmi dobře vybavená, žádnej bordel nebo tak něco, naopak. Chodí tam hodně lidí, velká část z nich se nějakým způsobem podílí na aktivitách centra, pomáhaj s kurzama, realizujou svoje projekty, je to hodně pestrý, přátelský, je to něco, co prostě funguje. Lidi v okolí věděj, co se tam děje, a pokud se na koncertech nedělá moc bugr po desátý až jedenáctý, všichni jsou v pohodě.

Comida popular

Viděli jsme o pár dní později ještě jedno sociální centrum, trochu jinýho typu – v Baskicku. Tady je podobná instituce snad úplně v každým městě, říkají tomu gaztetxe. Baskové na to šli jinak, většina gaztetxe vznikla v 80. letech (po italským vzoru mimochodem) jako centro social okupado – mladý lidi, který většinou neměli peníze na nájemný, prostě obsadili nepoužívanou budovu, vybudovali v ní vlastníma silama instituci, která získala respekt sousedů, nakonec pak i úřadů, který je tolerujou až podporujou. V Andoaínu, kde jsme byli, jim město nejdřív legalizovalo pobyt v zasquattovaným domě (to bylo před třiceti lety), před dvaceti lety jim dali jinej dům, protože ten původní bylo potřeba zbourat. Peníze nedostávaj žádný, nemusej ale platit nájem a město jim zaplatí vodu a elektřinu. Lidi pracujou pro gaztetxe zadarmo, je to už několikátá generace, o činnosti rozhoduje jen komunita dobrovolníků. Kromě koncertů (mají tam sál jako kráva, kde v 80. letech hrály fakt velký kapely) jsou jejich specialitou sportovní akce (basket a lezení na umělý stěně) a pak tzv. comida popular – sezvou se lidi a za velmi nízkou sumu (dvě tři eura od každýho) se společně uvaří velký množství jídla, který se i společně sní. Baskové toho dělají hodně, většinou podobný věci jako katalánský kolegové v kasalech, jen je tu navíc ten rozměr, že si ten dům zabrali a prosadili si navzdory nechuti úřadů dobrou věc.

Streetball v Andoaínu

A proč je to pro nás zajímavý? V hodně městech v Evropě existuje něco podobnýho, některý místa jsou legendární a nikdo nemá pochyby o užitečnosti těhle zařízení. Jak říká Hector z Roquetes: „V Barceloně má každá čtvrť svoji tradici a každej kasal je jinej, má jiný dějiny a jiný osudy. Tady to ale funguje už dlouho a dobře. Všechno si děláme my sami, lidi ze čtvrti, a myslím si, že na podporu radnice máme stejný právo jako všichni ostatní.“ Třeba to jednou nějak takhle bude i v Praze, třeba Žižkov bude jako Roquetes, vyroste tu nějaká gaztetxe a třeba si i lidi přestanou myslet, že tohle dělaj jen extrémisti, příživníci a narkomani. Domoct se svýho podílu? Přesně tak.