Silver Rocket

Calvera: Jedeš na koncert a přineseš lidem lásku

Torrus Tarantulus 3. 6. 2015

Po určitý odmlce Torrus Tarantulus opět vysunuje tykadla a zapřádá rozhovor jak pavučinu a my můžeme entomologicky etymologicky entuziasticky prozkoumat, co se zachytilo na vláknech jeho lepkavejch otázek.

Torr: Nebudu tě zeptat, kdy se jsi narodil, to není slušný, ale nenarodil jsi se v sedmdesatych letech, že ne?

Michal: ’78.

Torr: Ale knír jsi neměl.

Michal: Neměl.

Torr: Tak o čem je ta písnička teda?

Michal: Vychází to ze zkušenosti mejch rodičů, i když je to lehce neurčitý. Prostě mám pocit, že v tehdejší době... Jako není to vyloženě o mejch rodičích, ale o jejich generaci. Že to vlastně byl tak nějak příjemnej věk, ty hippies... nevím.

Torr: Sedmdesatych letech? To bylo po hippies.

Michal: No jasně, ale byl tam pořád takovej ten závan trochu, přijde mi, že to muselo být ještě docela radostný období…

Torr: Jako normalizace?

Michal: To ne, nemyslím to vyloženě ve vztahu k československejm reáliím, ale obecně, ve světovým měřítku.

Torr: Snažíš se chytat ten francouzské nebo americké publikum.

Michal: Tak určitě.

Torr: No ale jako i v Americe to byl fakt hrozný v ty sedmdesátý, ne, kytarový sóla a špatná hygiena a tak.

Michal: Já netvrdím, že to nemělo i stinný stránky, notabene když jsem to tam nezažil, já vím, že bylo už po hippies a že nic není jednoznačný, ale když vidíš ty fotky z tý doby - na mě trochu působěj jakoby idealističtějc... A teď, ve vztahu k dnešní době... Cejtím to tak, že tehdy byly nějaký ideály... možná.

Sedmdesátých let: Idealistická doba

Torr: Nenapadlo tě, že měli ty kníry a tak, protože měli takový deprese, že prostě nechali růst kníry jako nějaký protest? Kdybych já nosil knír, bylo by to jedině jako protest.

Michal: Takhle o tom přemejšlet může napadnout jenom tebe.

Torr: Proč jsi začal vystupovat sám? Vím, že je to debilní otázka, ale každý takové one man pičus na to asi musí odpovědět.

Michal: Když jsem začínal hrát, tak jsem hrál sám, teprve až pozdějc přišli kluci a pokračovali jsme jako kapela. Jednou ve škole, asi v roce 2006, jeden učitel mi povídal, že slyšel, že hraju v nějaký kapele, tak abysme vystoupili na školním večírku. Kluci ovšem zrovna nemohli, tak jsem to odmít, ale on hned, ať něco předvedu aspoň sám. Sice jsem neměl nic připravenýho, ale řek jsem si – tak jo, proč ne, prostě tam budu dělat bordel. No a pak mě to začalo docela bavit a první písničky vznikaly hrozně rychle.

Torr: Je nějaký rozdíl v textech mezi Fetch! a Calvera?

Michal: Nevím, jak pro kluky, ale pro mě rozhodně. Hlavně na začátku to bylo úplný vysvobození, v kapele člověk musí furt myslet na ty ostatní, aby s tím taky souhlasili, aby se za to nemuseli stydět nebo tak. Jakmile jsem začal hrát sám, tohle úplně odpadlo, moh jsem hrát úplně cokoliv – ne ve smyslu, že je to jedno, ale že je to jenom na mně.

Torr: No jakože s Fetch! teda někdo tě kecá do ty texty, nevím, jako třeba John?

Michal: To zas ne, spíš že mám kolikrát potíže vůbec něco vymyslet. Někdy klukům říkám, ať zkusej s něčím přijít, jestli je něco nenapadne.

Torr: Co je jednodušší, hrát v kapele nebo sám? Znám totiž ta slavná hláška, ‘it ain’t easy being a one man picus.’ Jaký je ten rozdíl pro tebe?

Michal: Já bych asi nemoh hrát stylem jako Unkilled Worker, bez smyčky, to mi přijde náročný, fakt těžký. Smyčka mi pomáhá vytvořit dojem kapely, abych se necejtil tak osamoceně.

Calvera: One man picus.

Torr: Proč hraješ na basu a ne na kytaru?

Michal: Chtěl jsem tím odlišit Calveru od kapely.

Torr: Fakt?

Michal: No a basa se mi vždycky líbila, je taková mohutnější. Prostě jsem nechtěl hrát na kytaru.

Torr: A nenapadlo tě, že bys to rozdělil? Některý věci na kytaru a některý na basu?

Michal: Naživo o tom neuvažuju. Na nějakou nahrávku klidně, ale nechci bejt trotl, kterej veze na koncert tři kytary.

Torr: Kdy a kde jsi hrál nejlepší koncert?

Michal: Jednou jsem hrál na nějaký chalupě pro asi 10 lidí a někdo zvenku hodil dovnitř oknem dělobuch. Nebyla to ani moc velká rána, ale vyvalily se oblaka kouře. Tak to jsem si říkal, že je správnej koncert.

 Nezapomenutelný vystoupení na chalupě

Torr: A co teda koncert jako dneska, když prostě ty lidi nepřišli zrovna na tu muziku, většina tam byla protože prostě tam chodí pravidelně chlastat...

Michal: No jo, to jsou takový koncerty proti všem, ale dneska to nebylo tak hrozný, bejvá to horší. Přinejmenším nikdo nekřičel, abych to dal potišejc. Někdy je to svýho druhu boj, publikum moc nepomůže, a pak se v tom musíš aspoň najít sám pro sebe, abys dokázal dohrát do konce.

Torr: Hmm.

Michal: A ještě jeden zážitek - studentská akce na nějakým rozpadlým statku, zaparkoval jsem auto na poli, vytáh věci a nachystal si to. Načež hraju a jeden chlápek přišel úplně dopředu. Snažil se mi něco říct, jenže v tom rámusu, a taky jak jsem byl pohlcenej tím koncertem, jsem ho vnímal jen tak napůl. A von tam furt stál a mluvil na mě, tak jsem se konečně k němu naklonil, abych ho slyšel, a von mi povídá, že stojím hned vedle hranice, kterou zrovna zapalujou, a že bych měl jít přeparkovat.

Torr: Ty vole.

Michal: Že by to auto mohlo shořet. Tak jsem všeho nechal a makal jsem tam. Ta hromada byla snad šestimetrová a když jsem lez za volant, tak už jí olizovaly plameny. A lidi mezitím furt stáli na místě a sledovali koncert, smyčka jela, kytara vazbila... to byl výbornej moment.

Torr: Noční běžec. Jak skládáš? Nejdřív riff nebo text?

Michal: Jak to přijde. Ovšem většinou to začíná riffem, něco si jen tak zkoušíš, hraješ to pořád dokola a začínáš k tomu řvát, žádný určitý slova, klidně nějakou blbost, jde o melodii anebo co tam má dělat ten hlas - a z toho se pak něco začne pomalu vylupovat. S kapelou to takhle úplně nejde, což mi trochu vadí, že to není pro všechny. Ale když hraju sám a samotnýmu mi často přijde, že je to blbost, tak si říkám - no a co. A pak mě napadne jak to vylepšit a hned se to dá do pohybu.

Torr: Je v tvý hraní nějaký postoj?

Michal: Primárně ne. To kolikrát přijde až následně, když lepím a domejšlím nějakej text, tak najednou vyplyne, že nějakej postoj by v tom moh bejt, nějaký sdělení. Někdy se tam objeví náhodou. Když si vezmeš třeba ty různý deathmetalový kapely a jejich texty o střevech a tak - to mi vždycky přijde úsměvný, jestli to někdo bere vážně a jak si to vykládá nebo co to znamená. No... a některý moje texty jsou v tomhle vlastně trošku podobný.

Calvera: death metal sdělení

Torr: Trochu jako death metal?

Michal: V jistým smyslu. Hodně lidí mi říkalo, že jsou depresivní.

Torr: Fakt? Tvůj texty?

Michal: No. Já takovej pocit teda nemám, spíš si z toho dělám legraci.

Torr: To je zajímavý, myslíš, že by to mohlo vznikat z toho, že člověk hraje sám? Lidi mě to říkají furt a já to nerozumím, nemám sebemenší pocit, že bych kdy skládal něco depresivního.

Michal: No já právě taky ne! Lidi to takhle vnímaj, já to beru, ale rozhodně to takhle není zamejšlený. Mně někdy naopak přijde, že ty texty by měly bejt ještě víc depresivní, aby to bylo pořádně a aby to bylo jasný.

Torr: Jako když poslouchám Calvera to vnímám úplně, ale úplně opačně, zdá se mi to hodně povzbuzující, ale třeba ty texty nemám dost pod kůže a jsi fakt pořádnej deptar, je to možný. Ovšem například Noční běžec – nevím, o čem to je, ale je to věc, který bych uved jako příklad pozitivní působení. O čem to teda je?

Michal: Moje texty maj často navzájem podobný náměty, je to tak nějak poeticky napsaný, co dělám. One man pičus rockstar, he he.

Torr: Zní to pozitivní.

Michal: Jedeš na koncert, sám, zahraješ pro lidi, přineseš jim lásku.

Torr: Nebo depku.

Michal: Nebo tak.