Silver Rocket

Mueran Humanos: Berlin Aires

Hele, pojmenovat svoji kapelu třeba "Lidi, chcípněte", to každýho soudnýho člověka naplní čirou závistí, že na to nepřišel sám. Párkrát si to řekněte nahlas a je pravděpodobný, že vás tahle mantra naplní životním optimismem a jistotou, že na světě je hezky. Pak se nad tím zamyslíte a zjistíte, že to vlastně může znamenat tisíc věcí a že ten první význam, kterej vás napadnul, možná neni ten správnej. A přesně tohle je pro tuhle kapelu typický ve všech ohledech. Jsou tu Mueran Humanos.

Mueran Humanos jsou Carmen a Tomás. Ona ovládá klávesy, samply a další podivnou techniku, on pak pod to všechno nakládá elementární basový linky, který jsou tak pudový a skvělý, že během jednoho poslechu máte pocit, že přesně tenhle riff jste vymysleli včera před usnutím. Do toho ženskej a mužskej hlas, přiměřená míra vypjatosti, repetitivnosti a trochu tajemný španělský texty. Punkovej přístup k base jako zásadnímu nástroji, kterej teprve udělá z hudby muziku, plus ty nejlepší tradice studenejch elektronickejch zvuků ve stylu 80. let. Když chce někdo tuhle kapelu popsat, používá přirovnání k Suicide, kraut rocku a co já vím ještě. Můžeme k tomu doplnit třeba ještě Zomes, vůbec termín „lungfishmusic“ tady má svý místo (v takový trochu disco verzi). Ale zásadní informace je tahle: pokud máte rádi muziku, kde hraje důležitou roli basa, a pokud máte někde ve svým hudebním genofondu tu dekadentní odnož hudby 80. let, tak jste doma. Ale bacha – žádný vypočítavý retro, tohle je naprosto poctivá věc!

Mueran Humanos mají na kontě jednu vyprodanou desku a pár singlů a celý to zdá se vzbudilo všude, kam se podívali, docela velkou a zaslouženou pozornost. Carmen a Tomás jsou z Argentiny, a rozhodli se přesunout do starýho světa (teda rozhodla se Carmen, Tomás tady zůstal nedobrovolně, protože neměl prachy na letenku domů). Žili v Barceloně, po pár letech se přestěhovali do Berlína, kde je teď jejich základna a kde nedávno nahráli druhou desku. Carmen je umělkyně (nebude to žádný umění pro většinový publikum, soudě podle krvácejících a kulkama provrtanejch ženskejch postav na obalech jejich desek, který jsou jejím dílem), ilustruje knihy (Lovecrafta), ale ještě doma hrála v dobrý kapele, Mujercitas Terror. Tomás je prostě basák tělem i duší, dost posedlej svým nástrojem, s kterým různě experimentuje až na samotnou hranici umění, ale do kterýho se taky umí pořádně opřít.

Jejích první deska, to je ovšem majstrštyk. Už úvodní věc, Horas tristes, navodí atmosféru, která nezmizí do posledního tónu a je jakoby z jinýho světa. Po pár posleších zjistíte, že je na ní hit za hitem, a když vás navíc počastujou větama jako „protože bejt debil, to tě nic nestojí“ nebo „nemůžeš zůstat v našem kruhu, nemůžeš dejchat stejnej vzduch jako my“, spolehlivě se dostaví libej pocit blaženosti. Nelze sáhnout vedle: Corazón doble, Monstruo, Cosmeticos para Cristo, Leones en China – jen pár vrcholů neuvěřitelně dobrý desky.

A ještě osobnější odstavec: chvíle, kdy jsem poprvý slyšel Mueran Humanos, se mi totiž docela vryla do paměti. Bylo to na turné s OTK, v baskickým městě Gasteiz neboli Vitoria. Klub Ibu Hots byl v přízemí normálního baráku, hned vedle malýho parčíku u silnice s kruhákem. Na turné je příjezd do klubu docela posvátnej okamžik, kterej v mnoha ohledech rozhodne o osudu večera: nový místo, seznámení s lidma, co dělaj koncert, je to taková citlivá záležitost, která může večer zkazit, anebo ho nastartovat do jiný dimenze. Vešli jsme s Yozem dovnitř, pokynuli klukovi s čírem za barem, rozhlídli se kolem sebe... a zaposlouchali se do muziky, která hrála. Horas Tristes, a už to jelo. Začali jsme se uculovat, nanosili všechno z auta dovnitř, barman nás nechal v klidu a jen dal hudbu ještě víc nahlas. Yoz během několika minut získal na flashku velkou porci barmanovy oblíbený muziky, včetně desky Mueran Humanos... a od tý doby to máme fakt hodně rádi. Takže za to může člověk jménem Hugo, až budete někdy ve Vitorii, stavte se za ním.

Rozhovor s Carmen a Tomásem TADY.