Silver Rocket

Zápisky z turné Or 2015: 2. díl – Baskicko a Francie

Váša 3. 12. 2015

1. 9. Zarautz – Zarauzko Gaztetxian

Probudili jsme se naskládaný v dodávce, zamlžený okna, vzduch neexistující. Po chabých hodinách na podlaze mezi sedačkama jsem dychtivě pootevřel dveře a nasával čerstvej podešťovej vzduch jižní Francie. Franta už to nevydržel dřív a šel běhat, aby si tělo uvědomilo, že taky existuje příroda a kyslík. Musel to mít hezký, protože tady bylo hodně členitý pobřeží bez pláží, ale všude samý takový mola, hráze, jezírka a skoro-ostrovy, na kterých stály starý kostely a tak.

Pod autem byla kaluž jako kráva a ve vzduchu se vznášelo lehký dusno, který jsem produkoval coby ten, kdo opět zůstal jako jedinej relativně střízlivej. Ale zas jako nebylo to nijak fatální, dali jsme v klidu k snídani sladký melouny, který jsme si koupili včera ve stánku u silnice, v mocce si uvařili kafe, a bylo spoko.

Měli jsme před sebou druhou větší část cesty do Baskicka. Ještě bych se ale asi mohl krátce vrátit ke genezi španělský části turné. Domluvili jsme se s Petrem z Lyssy, že nám se španělskou částí pomůže a domluví koncerty přes Famileu Mirandu a spol. Celou dobu to vypadalo, že je všechno úplně v pohodě a se třema koncertama ve Španělsku není vůbec žádnej problém. To je vždycky trochu podezřelý. Takže když mi Petr na začátku srpna volal, že je všechno v píči a není vůbec nic, ani mě to nějak moc nerozhodilo, až na to, že zjistit necelej měsíc před turné, že tam najednou existuje třídenní díra, je v každým případě stresující... Nedalo se nic dělat, napnuli jsme všechny páky a povedlo se domluvit dva koncerty v Baskicku. Na ten první se ozval JP, kterej dělá koncerty a provozuje autonomní centrum v Zarautzu, což je přístav kousek od San Sebastianu, a má něco přes dvacet tisíc obyvatel.

Cesta nám trvala celkem dlouho, ačkoli jsme jeli po dálnici, kde jsme opět nechali tučnej obnos eur za mýta. U jedný mýtný brány jsme nabrali chlápka ve středních letech, kterej byl na cestě do Santiaga de Compostela. Vysadili jsme ho u Carcasonne, na který jsme se podívali z dálničního odpočívadla. Pohádkovej hrad. Jak jsme se blížili hranicím, začaly se nám po levý straně zdvihat hory, do kterých jsme s přechodem hranic definitivně vjeli. Je docela zajímavý, jak v Baskicku vedou dálnice skrze poměrně vysoký kopce a klikatěj se mezi nima.

Člověk, domy, stromy, kapitál (Zarautz)

Petr mi vysvětlil, že v Baskicku je skoro v každým aspoň trochu větším městě nějaký autonomní centrum nebo squat, kterejm se tady říká Gaztetxe, Gaztetxean nebo nějak podobně (každopádně je tam většinou T a X v názvu). To v Zarautzu existuje už asi deset let. Je to bejvalá fabrika, přičemž aktivisti zatím využívaj jen její část. Zbytek je v poměrně špatným stavu a nevypadá to, že by se na tom mělo něco měnit – ani se nedivím. Starý haly jsou obouchaný a vysklený. I proto jsme kolem místního Gaztetxea projeli nejdřív bez povšimnutí a pak se znova vraceli. Na místě už byli lidi z polský kapely Social Crisis, která s náma hrála oba koncerty v Baskicku, a nasměrovali nás s parkováním. Pak se vynořil organizátor JP a všechno postavil tvrdě do latě. Nejdřív jsme dostali céres, že jsme přijeli pozdě (o tom, že máme přijet v šest, nikdo z nás nic nevěděl...), pak jsme dostali obří uvítací pivo a následovala rychloexkurze po celým místě.

JP je fakt neuvěřitelnej chlapík. Takhle rychlýho člověka jsem dlouho neviděl – všechno stoprocentně ošéfovaný, všechno má svůj řád, nic nesmí bejt jinak. Těžko se takovýmu člověku v něčem odporuje. Radši jsme ho proto celej večer bez odporu poslouchali a dělali, co řek. Strašně zajímavej člověk, ze kterýho jde ale těžkej respekt. Social Crisis mu v průběhu večera začali říkat táta nebo šerif nebo tak nějak... každopádně to sedělo.

Využívaná část Zarauzko Gaztetxea se skládá z velký haly s barem, fotbálkem a místem na merch, ze který se vchází dozadu do koncertního sálu. Vejde se do něj klidně tak 500 lidí, vysoký pódium... mělo to fakt parametry většího klubu, což pro nás není úplně ideál, ale proč ne. V patře nad klubem je pak prostorná kuchyň a pár místností, ve kterých probíhaj pléna a spěj tam kapely. Z jednoho takovýho kumbálu pak vysílá pirátský rádio, který jde naladit na netu i FM v okruhu asi 30 kilometrů. Celej squat je hodně feministicky zaměřenej – když jsme přijeli, zrovna probíhala schůze místní feministický skupiny. Všude na stěnách pak jsou fotky s holkama z kapel. Přes střechu jedný haly jsme ještě s JP přešli do takovýho ateliéru, kam se prej choděj lidi zabarikádovávat, když se squat vyklízí. Získali jsme dojem, že to není úplně neobvyklý a děje se to celkem často. Každopádně už místo drží pěkně dloho. Po návratu nám Majty z Vlněny říkal, jak se na stejným místě a ve stejný pozici jako tady Agát (obří pivo a triko Sonic Youth) vyskytnul před sedmi lety s Human Steak.

Udělali jsme zvukovku a šli se do patra navečeřet. Místní sympatickej pár Basků nám předložil snad nejlepší večeři, kterou jsme kdy na turné dostali. Zarautz je ostatně proslavenej špičkovou gastronomií. Obrovský množství grilovaných kořeněných paprik, velikánská mísa skvělých těstovin a rajčatovej salát. Jako dezert pak něco na způsob veganskýho tiramisu, to bylo TAK DOBRÝ!! JP pak posadil na parapet desetilitrovku místního červenýho a my se mohli zbláznit blahem. Obecně mě ve Francii a Španělsku hodně bavilo pití červenýho vína k jídlu na zažití. To mi přijde jako dobrej zvyk.

Hráli jsme jako první. Za mě to byl spíš podprůměrnej koncert – divnej zahuhlanej a zároveň nakouřenej zvuk a málo lidí, na který jsme ale skrz ostrý světla na stejdži stejně a radši vůbec neviděli. Asi se jim to líbilo, ale mně přišlo, že ten koncert prostě tak nějak proběhnul a nic to ve mně nezanechalo. Po nás hráli Social Crisis. Ani jejich koncert mě v Zarautzu vůbec neoslovil, ačkoli další den v Llodiu mi to fakt sedlo. Je to taková horší Gattaca – dvě holky u zpěvů a k tomu poměrně obehraný sypačky na bicí a kytary. Nic moc objevnýho, ale jsou to fajn lidi, a když člověk ten obehranej crustovej koncept přijme, dá se to i poslouchat. (tím nechci říct, že by taková byla Gattaca – tu mám fakt rád, hehe)

Social Crisis

Adámek se šel po koncertě vykoupat a já s Frantou jsme si dali fotbálek proti Social Crisis. Překvapivě jsme dostali na prdel (většinou totiž soupeře melem do masokostní moučky). Když nám JP zatrhnul další piva, Poláci se vrhli na víno a záhy byli následovaný zbytkem skupiny. Zvrhlo se to v divokej večer, kterej skončil hodně pozdě v noci.

2. 9. Llodio – OrbekoEtxea

Vstávání bylo hodně těžký, přestože matrace na spaní byly fakt obrovský a pohodlný. Posbírali jsme se a v kuchyni dali dohromady snídani a kafe. Plán byl jasnej už od včerejšího večera – náběh alkoholickýho nihilismu jsme chtěli krotit hned v počátcích, takže jsme vymysleli výběh přes město na pláž a dlouhou koupačku. Fakt to bylo perfektní. Zarautz má největší pláž v severním Španělsku, fakt obrovskej pruh písku, a k tomu hodně velký vlny, díky kterejm je oblíbenou surfařskou destinací. Vůbec jsem neměl tušení, že jsem schopnej asi tak tři hodiny skákat do vln a smát se při tom jako magor. Výborně strávenej den.

Dovolená v Zarautzu

Když jsme se dostatečně vydováděli, potkali jsme u pláže Social Crisis a společně se vrátili zpátky na squat. Poláci ještě připravili společný jídlo, který jsme si dali venku před squatem. Dál nás čekalo asi 80 kilometrů vzdálený Llodio. Je to město zhruba podobný velikosti jako Zarautz, ale na rozdíl od něj je roztahaný v údolí mezi kopcema. Zarautz je hodně kompaktně napláclej k moři.

Koncert v Llodiu jsme sehnali přes Rubéna, kterej nám tisknul trička. Je to celý hodně vtipná náhoda – trička nám navrhovala Lara, jinak přítelkyně od bubeníka La Casa Fantom Larse, se kterým žijou v Norsku, sama ale pochází právě z Baskicka a je hodně napojená právě na squat Orbeko Etxea. Rubéna nám doporučila na tisk, protože žije v Berlíně, což je relativně blízko, a dělá to dobře a levně. Je to ale samozřejmě taky Bask, přičemž domovskou základnou jeho kapely Ancient Emblem je rovněž Orbeko Etxea. Ancient Emblem na tomhle koncertě začínali svoje evropský turné, v jehož rámci hráli i v Praze. Ten koncert se ale křížil s Finisterre na Půlce, tak nevím, jestli to někdo zaregistroval.

Orbeko Etxea na mě působilo spíš jako taková podhorská chalupa než jako squat. Dvoupatrová kamenná budova, všude dřevěný obložení a různý artefakty, který – ať už to bylo cokoli – působily hlavně "starodávně" a místy až magicky. Nevím, jak to říct. Kdyby v tom místě bydlel starej tajemnej čaroděj, vůbec bych nebyl překvapenej.

Orbeko Etxea

Vyložili jsme věci a šli na krátkou procházku po městě. Bohužel jsme ale byli zrovna v části, kde není vůbec nic zajímavýho, takže jsme se zase hodně rychle vrátili zpátky. Koncert měl nejvíc pod palcem kytarista Ancient Emblem Txusan, kterej při hraní vypadá strašně zlověstně, ale jinak je to člověk snad vytvořenej z cukrový vaty, stejně jako celej zbytek kapely. Je to fakt paradoxní, protože Ancient Emblem hrajou neskutečně zlej crust/metal, ze kterýho čpí černota na všechny strany. Okořeněný to je samozřejmě svíčkama a podsvícením aparátů. Ani se nedivím, že místo, který provozujou, vypadá tak, jak vypadá. Zlá kapela, ale moc milí lidi. Mimochodem mají split s Hongo, který tu možná pár lidí zná.

Koncert odstartovali kolem devátý, když už se v sále vyskytovalo kolem třicítky lidí. Taková akorát návštěvnost pro tohle místo. Druhý tentokrát hráli Social Crisis a sedlo jim to pro mě mnohem líp, než včera v Zarautzu. Stejně jako na Ancient Emblem jsem nevydržel celej set, ale bylo to v pohodě. Vůbec jsem si připadal tak nějak domácky a cejtil se dobře, takže mě trochu zklamalo, když se nám při našem setu vysíralo strašně moc věcí (Adámek měl svůj pověstnej den prasklých strun, mě zas zrazovalo něco mezi krabičkama). To, co jsme zvládli zahrát, bylo ale celkem v pohodě. Prodali jsme nějaký věci (přičemž si nechali od místních týpků s vypadanejma zubama a angličtinou plus mínus nula vnutit vinyl jejich kapely) a večer ubíhal v příjemným tempu. Po domluvě jsme nechali večeři po koncertě, protože jsme jedli pozdě odpoledne. Opět výborná baskická škola – různý hromádky zeleniny s tortilama, slaný koláče a rýžový závitky s božskou arašídovou omáčkou. Baskicko byla v tomhle směru docela zážitková turistika. Mimochodem jsme v průběhu večera objevili na sloupu nálepky Deverovy chyby – zajímalo by mě, jak dlouho tam jsou... Na rozdíl od Zarautzu skončil tenhle večer poměrně v klidu – jednak jsme to s třetinkama místního piva moc nepřeháněli, zároveň třeba na mě osobně celkem dolehla únava z celodenního bláznění na pláži. Třeba Adámek ale ještě neměl dost a šel s částí polský výpravy trápit boulder na půdě.

3. 9. Přejezd do Francie a první noc v Les Poules

Spali jsme v místnosti, ve který byla jen obří třípatrová konstrukce s matracema. S Ancient Emblem jsme se rozloučili ještě večer a squat stejně jako v Zarautzu opouštěli na vlastní pěst (ta důvěra, že kapely nic neposerou a všechno zaopatřej mi připadá pro místní lidi celkem typická – ostřílenost životem, ostrý rysy a velká srdečnost). K dispozici jsme měli celkem fajn snídani a samozřejmě kafe z obří moky. Social Crisis byli po ránu nevídaně aktivní a ještě než jsme se probudili, stihli výlet do Bilbaa a zpátky. Celkem brzo po snídani pak vyrazili, tuším že do Madridu. Hudebně na tu kapelu nijak zvlášť vzpomínat nebudu, ale jinak to byly fajn dny.

My jsme úplně nevěděli co se sebou. Tenhle den zůstal po vyhoření španělských koncertů prázdnej a žádnej konkrétní plán jsme neměli. Rubén s Txusanem nám doporučovali nějaký písečný duny po cestě, tak jsme si řekli, že to zkusíme. Z Llodia jsme se hrabali pěkně dlouho, nikam se nám nechtělo, lehce pršelo, ale brzo začalo bejt celkem hezký počasí a těšili jsme se na pláž. Bylo už celkem pokročilý odpoledne, když jsme zastavili na prvním pokusným místě. Písečný duny se na jihozápadě Francie táhnou podél pobřeží v poměrně častejch intervalech, nikde se ale nesmí kvůli vlnám koupat, případně je pláž vyhrazená jen pro surfaře. Aspoň takovou informaci jsme získali ze dvou zastavení na pobřeží. Při tom prvním jsme se ještě dlouho romanticky kochali pohledem na nekonečnej oceán. Za pásem písku tam začínala zvláštní krajina posetá rozpadlejma německejma bunkrama z druhý světový války. Samozřejmě jsme je prozkoumali zblízka. Druhý zastavení byl podivnej resort vyhrazenej pro surfaře. Stačilo nám to k tomu, aby nám došla trpělivost a dostalo se mi cti a pověření zavolat Patochovi, kterej dělal koncert další den, jestli bysme nemohli u něj na farmě přespat i den předtím. Patoche je naštěstí přírodní člověk a hipík, kterej rád vítá hosty (zároveň nám dopředu avizoval, že když koncert neseženem, dveře máme otevřený i na přespání). Vyrazili jsme teda vstříc dalším asi sto kilometrům, který nás dělily od farmy Les Poules.

U moře – jihozápadní Francie

Les Poules je místo ztracený uprostřed vinic, kukuřičnejch a slunečnicovejch polí v jihozápadní Francii. Patoche a pár dalších lidí ho koupili před pár lety, protože už je nebavilo žití ve městech a handrkování se po squatech. Náhodou našli pozemek, na kterým stálo pár rozpadlejch domů, dali za něj pár šupů, a svépomocí ho začali upravovat k obrazu svýmu. To se rovná zkultivování hlavní budovy, kterou tvoří společná kuchyň s jídelnou a koncertní místnost. Zbylý dvě třetiny budovy jsou jedna velká dílna, kde si místní obyvatelé kutěj, co je napadne. Mimo jiný to je třeba výborný domácí pivo.

Přijet na tohle místo bylo jako dostat se k "hodný tetě na veknov". Dorazili jsme už za tmy a podezřele nakoukli do baráku. Přišel nás přivítat Patoche, všechno nám ukázal a uved nás do kuchyně, kde už krásně voněla večeře, kterou místní připravovali. Byl to tu takovej francouzskej venkov po punkovým způsobu. Všichni ti lidi mi přišli zvláštním způsobem vyrovnaný, přestože už za sebou měli kdovíco. Vedle Patoche, kterej bydlel na kdejakým squatu ve Francii a Španělsku, to byl třeba chlapík, kterej projezdil Evropu s cirkusem, anebo holka, která se sem před časem vrátila, protože jí v Barceloně opustila přítelkyně. Měli jsme možnost si se všema tady hodně popovídat, a pokaždý to byly zajímavý rozhovory.

Les Poules

K večeři jsme měli moc dobrou polívku s quinoou (myslíme) a ještě něco, ale už nevím co (myslím, že takový špenátem plněný nočky). Všechno, co jsme tu dostali k jídlu (mimochodem o nás bylo celý dva dny královsky postaráno), bylo absolutně skvělý – z velký části to byly jídla z na farmě vypěstovaný zeleniny a upravený echt po francouzsku, takže zajímavý kombinace a takovej tradiční šmrnc. Samozřejmostí bylo červený víno k jídlu a Patochovo pivo. Dělá různý druhy, ale jak sám říká, není to cílený – prostě co mu z toho vyleze, to mu vyleze. Nějaký piva tak jsou kyselejší, některý maj víc anglickej charakter. Každopádně pecka. Zároveň tu byli dost vysazený na zmrzlinu, kterou jsme měli oba dny.

Na spaní jsme dostali vlastní karavan. Ano, karavan – funguje to tady tak, že obyvatelé (v době naší přítomnosti žilo na farmě tak 6 až 7 lidí) mají všichni nějaký svý auta nebo přívěsy, kde bydlej, a společně se scházej v tom hlavním baráku. Vlastně takovej wagenplatz s množstvím přidanejch hodnot (včetně sprchy, o který jsem se žel dozvěděl až po našem odjezdu). Opravujou ještě nějakou další budovu, kde by snad časem taky chtěli bydlet, ale jde to pomalu. Vzali jsme si do našeho přívěsu ještě pár lahví piva a pak vytuhli.

4. 9. Monclar d'Armagnac – Les Poules

Život na týhle farmě plyne tak hezky pomalu, že bych vůbec neměl problém si na to zvyknout. Lidi se scházej u stolu, společně vařej a pěstujou zeleninu pro svoji vlastní potřebu a nic moc jinýho neřešej. Ráno u snídaně a tradiční mega moky jsem si všimnul i plástve pod pokličkou, ze který stejkal med. Naladili jsme se na pomalý plynutí času. Za chvíli po snídani byl oběd, mezitím jsme tak nějak posedávali nebo zkoumali farmu, povídali, vyměnili struny a vyladili všechny nástroje k dokonalosti...

Po obědě jsme zašli na malou procházku po okolí, který tvořily vinice a pole. Zjevně je to hodně úrodná zemědělská oblast. Po cestě jsme si trhali fíky a ostružiny. Samotnej Monclar je miniaturní vesnička, která je od farmy asi kilák. Když jsme se vrátili na Les Poules, pomalu už začínal podvečerní předprogram, kterej tvořila zmrzlinová párty, pouštění kazet na stařičkým magneťáku a hulení jointů, který tady zjevně má vybudovanou celkem silnou tradici. Mezitím jsem ale ještě dojel do Monclaru pro Majdu s Adélou, naše velký kamarádky, co zrovna byly ve Francii a domluvili jsme se, že se zkusíme tady na tom koncertě sejít. Celej den to vypadalo, že to možná nedaj, protože jely z Perpignanu úplně na jihu od moře až sem k Mont-de-Marsan, což je klidně tak 300 kilometrů. Do Toulouse chytly nějakej ultra pomalej stop, kterej se vyhejbal mýtům, pak ale najednou jak úderem blesku byly v Monclaru – tý největší díře, kterou si člověk může v týhle lokalitě vymyslet. Super setkání, zrovna na takovýmhle místě.

Úvodní předpárty pokračovala provazochodeckým vystoupením jedný z obyvatelek, po kterým byla společná večeře. Na koncert přijeli víceméně známý místních a pak tu byly kapely, celkem asi tak třicet lidí. První hráli Fraude z Bordeaux, docela nakopnutej punk se strašně naefektovaným dívčím zpěvem. Ten hall, delay, tremolo a distortion na zpěvu dohromady nás po chvíli přestal bavit. Vlastně jsme na téma toho efektu na zpěvu vedli s Frantou docela bouřlivou debatu, ale už si to moc nepamatuju. Druhý jsme byli my. Zvuk byl nic moc a vím, že jsem s tím koncertem nebyl moc spokojenej. Asi i tím, že spíš byli všichni nalazený v párty módu a koncert byl takovej doplňkovej program – jako vůbec nic proti tomu nemám, ale přišlo mi, že to dost ubralo na intenzitě. Ale všem jsme se líbili – já taky na všem hledám nějaký mouchy. Poslední hráli Inky Poo, ze kterých jsem viděl jenom chviličku a pak kecal venku, prej to ale bylo strašně dobrý. Dva týpci s klávesama, už si ani nepamatuju, co s tím produkovali. Bezprostředně po nich se rozjela divoká párty ve stylu tvrdý francouzský dekadence a symbolismu. Opět mi to skrze hovory venku z větší části uniklo, ale jakejkoli moment, kdy jsem se ocitnul v sále, stál teda za to. Franta vyprávěl o skvělým momentu, kdy si uprostřed trsání začal s nějakou místní holkou házet imaginárním medicinbalem. Já si vybavuju klubko polo či zcela nahých lidí a všudypřítomnej pot. Pár dochovanejch fotek mluví samo za sebe:

Spát jsme šli individuálně dle vlastních schopností a dovedností.

5. 9. Soudan – La Rouille

Ráno jsme vstali do pomalu se probouzejícího post-kalebního oparu. Jasnou věcí bylo kafe. Nemohli jsme zas kdovíjak lelkovat protože nás čekalo víc než pět set kilometrů na sever. Se všema jsme se rozloučili, naložili věci a jelo se. Majdu s Adélou jsme hodili do první větší vesnice, která se jim hodila na cestu zpátky na jih (opět chytly hned první auto). Z Les Poules jsme si kromě skvělý zkušenosti a zajímavejch zážitků odvezli i trik, jak ochcat francouzský mýtný brány. Princip je jednoduchej: každá nájezdová brána, kde si řidič bere lísteček, má svůj unikátní kód, kterej je na lístku vytištěnej. Když se člověk dostane k seznamu těchhle kódů (nevím, nakolik to je těžký, ale veřejně přístupný to asi nebude), může docela výrazně ušetřit – stačí u brány, kde se kasíruje, říct kód brány, která je nejblíž. Samozřejmě to nejde zdaleka všude a záleží do určitý míry na štěstí. Musí to být brána bez obsluhy, kde jsou jen automaty. Vzhledem k tomu, že jsou všude kamery, je třeba nejdřív strkat lístek do díry obráceně, aby ho nevcucla. Pak se zavolá na asistenční linku. Když řeknete, že brána nechce lístek vzít, řeknou, ať to znova zkusíte – znova to nejde. No a pak už se zeptaj na kód, kterej je na lístku. Prošlo nám to jednou – po asi 300 kilometrech, takže jsme platili tři eura místo tak sedmdesáti. U druhý brány, která byla taky na automaty, byl bohužel zřízenec, kterej pomáhal podobnejm nezkušenejm turistům jako jsme byli my. Takže Františkovi vysvětlil, že to tam dává obráceně, načež Franta vděčně poděkoval za pomoc. Díky moc!

Poslední francouzskej koncert nás čekal na další punkový farmě La Rouille, kterou provozujou lidi kolem labelu I Feel Good Records (zaměřenej hodně na fast core a grind, přičemž na něm v rámci různejch kooperací vyšly i desky Sheeva Yoga, Lycantrophy nebo Geraniüm). Je ve vesnici Soudan, kousek od Chateaubriant, na cestě mezi Nantes a Rennes. Jsou to všechno už spíš starší lidi s rodinama a podle toho i farma vypadá. Všechno je úhledněji zařízený a celá farma má fakt víc "model farmy", jak ho známe, tj. dvůr, kolem kterýho jsou obytný domky a největší dům, ve kterým je společenská místnost a hospoda a taky sál na hraní. Za obytnou částí jsou pak obrovský skleníky se zeleninou, kterou místní vozej prodávat na farmářský trhy. Jsou to fakt kvanta krásnejch lilků, paprik, rajčat, sladkejch melounů, fazolí... moc se mi to líbilo.

La Rouille

Všichni nás srdečně přivítali a řekli, co se bude dít. Před turné to dlouho vypadalo, že bysme se tu mohli potkat s Controlled Existence, který tou dobou jeli po Francii a Španělsku s francouzskou kapelou Warfuck. Jak mi ale Méďa sdělil, měli by nakonec moc velkej přejezd a hráli ten den někde víc na jihu. Takže tam nakonec kromě dvou francouzskejch grindovejch kapel hrál ještě brazilskej chlápek Extreme Blues Dog. Byl to hroznej blázen, kterej je pořád na turné, cpe všem svoje desky a hraje dost nezajímavej rock'n'roll. K tomu si od Franty půjčil půlku bicích včetně virblu, na kterej hrál nohama (protože hraje ještě na kytaru že jo), takže jsme si z něj dělali trochu srandu...

Každopádně ještě předtím jsme dostali večeři – kuskus se zeleninou, kterej sám o sobě byl celkem průměrnej, ale k tomu jsme měli k dispozici velkou mísu místních malejch rajčátek, kterejch jsem sežral asi tak tunu – fakt úžasná chuť.

Sušící se fazole

Úplně první na programu byla taková performance/pantomimická show chlapíka, u kterýho jsme pak spali. V podstatě jedinej vystupující večera, kterýho jsem viděl pořádně. Bylo to naprosto šílený – takovej pantomimicky hranej příběh, do kterýho hrálo nechutný techno a pouštěly se stroboskopy. Navíc ten příběh byl dost psycho, až se mi z toho začalo dělat fyzicky blbě (fakt). Taky ale bylo v sále hodně zahuleno. Fakt hodně. Takže jsem musel vypadnout, následně jsem se na jednu věc Extreme Blues Doga přesvědčil, že to nemá cenu, a další kapely jsem už vypustil, protože grind. My jsme hráli po Blues Dogovi – musím říct, že to pro mě byl jeden z nejlepších koncertů turné. Adámek třeba takovej pocit neměl, ale mně se hrálo skvěle – pro mě super zvuk, set s minimem chyb a docela dost lidí, který to zajímalo (celkem bylo na místě tak 40 až 50 diváků). Mohutnej aplaus na konci setu, přídavku jsme neunikli (myslím). Zbytek večera už byl spíš takový laborování, jak to bude se spaním, protože jsme věděli, že vstáváme ukrutně brzo, abychom stihli trajekt. Zvládnul jsem si ještě koupit desku Mundo Muerto ze second handu, kterej přitáh takovej dredatej grinder. Nakonec jsme, pokud vím, zas tak brzo spát nešli a spali jsme asi tak dvě hodiny. Ale i tahle farma byla dost příjemný a zajímavý místo.

Předchozí díl je TADY.