Silver Rocket

Old Boy – Commune

Old Boy - teda Pat Bennett - je jeden z nejpozitivnějších, nejvíc nadšených a empatických lidí, který jsem kdy potkal. Podívejte se na následující video, čas 00.33–00.34: je tam všechno, co potřebujete vědět. Nezničitelný optimista. Hlavně během těch dvou vteřin – opakuju to znova, tady zjistíte všechno, co o něm potřebujete vědět, pokud chcete získat představu, co to je za člověka. Neuvěřitelná energie, mluví v podstatě non stop, když někoho pozná, bude o něm chtít vědět úplně všechno: co dělá, jak se má, jestli něco nepotřebuje, jestli někdy poslouchal Judas Priest, jak je stará ta budova. Obdivuju lidi, který jsou mistři tzv. „small talk“ a mají schopnost mluvit o „ničem“, jen tak. A Pat je na tohle přirozený odborník – a rozhodně si nemyslí, že mluvíte o ničem.

Pat hrál v několika úžasných kapelách (Barn Burner, Mountain Dust, třeba v sedmnácti už hrál po stadiónech v Nashville Pussy), ale hlavně hrál v nejlepší živý kapele, jakou jsem kdy viděl. Trigger Effect pro mě reprezentovali všechno, co může být na rockový hudbě dobrý. Dělali si všechno sami, od bookingu až po vydávání desek, na prvním místě bylo kamarádství a respekt k ostatním, prostě všechno jak má být. A jak teda hráli… kdo je viděl, ví, o čem je řeč. Hrát s Wollongong před nima na turné před lety byl bolestivá (ale krásná) věc, nebylo vůbec možný se ani přiblížit jejich energii a formě. Jak nastoupili na pódium a začal ten jejich hurikán, najednou jsme prostě museli kroutit hlavou, jak jsme dostali na prdel, ale přitom se smát jako blázen, jaké máme štěstí, že hrajeme před takovou kapelu. Bylo to krásný, sledovat je každý večer. Myslím, že od Nizozemska po Hradec Králové a od New Yorku po Floridu se všichni těšili, až se Trigger Effect zase vrátí, byla to prostě jedinečná kapela. Jenže se stalo něco, co se stát nemělo, a Trigger Effect už nejsou: zpěvák Nick zemřel.

Měsíc po týhle tragédii kluci z kapely a jejich blízcí kamarádi de facto žili v domě Patových rodičů a snažili se srovnat s tím, co se stalo. Pat to pojmenoval „the commune“. Občas sáhnul na klávesy piána, který stálo v obýváku, a skládal věci: trochu pro Trigger Effect, trochu jen tak, aby něco dělal. Piánu se nikdy moc nevěnoval, hlavně hrál v kapele na kytaru. Před rokem jsme se na Vánoce sešli s Patem v Torontu v Lee’s Palace a dali jsme si mnoho piv. Říkal, že dělá nějaký písničky sám, pomáhá mu to, ale neví úplně, co s tím. Říkal jsem mu, ať je dokončí, něco nahraje, a že za rok spolu pojedeme na turné po místech, kde jsme hráli s Wollongong a Trigger Effect. Dali jsme se na to panáka, šel jsem na poslední metro, usnul jsem, vzbudil jsem se nevím kde, dostal jsem domů nevím jak. No a za nějaký čas Pat napsal, že to má nahraný, a jestli by šlo tu desku udělat v Loděnicích? Šlo by to, a tak jsem začal hledat nějaký koncerty.

Deska Commune obsahuje věci, který Pat složil po zmíněný nešťastný události, aby se s tím srovnal. Neměl na to žádný manuál, v životě nezpíval (dokonce začal chodit na hodiny zpěvu, aby se to naučil, hehe), nehledal kariéru jako pověstněj „one man pičus“. Když mi to poslal, byl jsem dost překvapenej: znám ho přece jako šílenýho kytaristu, a tak nějak jsem čekal, že to bude „kytarový“. Ale asi právě proto je ta deska ještě výjimečnější. Hlavní inspirací byli prý Murder by Death, Feist, Johnny Cash, temné klavírní balady Judas Priest a Atomic Rooster. Nejvíc mě k němu sedí ty balady od Judas Priest, ale nevím, jestli vůbec znám nějakou baladu od Judas Priest. „Chci, aby Old Boy zněl jako někdo, kdo je sám. Ne jako někdo, kdo se rozhodl hrát sám, ale jako někdo, kdo je prostě sám, protože musí,” napsal mi k tomu Pat. I když okolností vzniku těch písniček nejsou možná úplně radostný, je to deska plná naděje. Má všechny klasický kanadský elementy: přežití, boj s přírodou, voda… je na ní cítit prostor, prázdnota, ale taky vytrvalost a věrnost. Poslouchat tu desku na plný pecky doma na gramofonu v neděli odpoledne je krásnej zážitek, na ročním období myslím nezáleží. Ty písničky úplně vyplní prostor a suverénně vás odvedou na nějaký bezpečný, uklidňující místo.

A potom si zase pustíte to video od 00.33 do 00.34 a říkáte si: „Ty vole, co má tohle bejt?“